Kapitola 8

Devadesátá léta: éra "dvojek" Novotné a Kordy

Po sametové revoluci v československém tenise pochopitelně došlo k četným strukturálním i personálním změnám. Ačkoliv i v devadesátých letech jsme disponovali špičkovými hráči a tradičně širokou základnou, určitý ústup ze slávy byl přece jen patrný. Částečně byl podpořen i rozpadem Československa, ke kterému došlo k 1. lednu 1993. Pomalu ale jistě se chýlily ke konci kariéry dvou nejvýraznějších hvězd předešlé dekády, Ivana Lendla a Martiny Navrátilové. Lendl zkraje devadesátých let ještě dvakrát zabodoval na Australian Open - v roce 1990 tam získal svůj poslední grandslamový titul a o rok později podlehl až ve finále Borisi Beckerovi. Pak se ještě do poloviny sezóny 1993 držel v první desítce světového žebříčku, než o rok později na US Open svou zářnou kariéru definitivně ukončil. Na vině byly i problémy se zády, jež ho dlouhodobě sužovaly. Rovněž Martina Navrátilová naposledy obohatila svou sbírku grandslamových trofejí v roce 1990, a to symbolicky ve Wimbledonu, kde svou kolekci dvanáct let předtím také načala. Ve třiatřiceti letech se stala nejstarší grandslamovou šampiónkou moderní tenisové éry. Na wimbledonské trávě se dokonce probila do finále ještě o čtyři roky později, to už však nestačila na Španělku Conchitu Martinezovou. Nedlouho poté, stále jako členka top 10, svou ohromující kariéru uzavřela. Po pětileté pauze se ale v roce 2000 vrátila jako deblistka a velice úspěšně hrála až do roku 2006! Náš mužský tenis měl v devadesátých letech největší hvězdy v osobách Karla Nováčka a především Petra Kordy. Karel Nováček dobyl svůj nejcennější titul roku 1991 na prestižním turnaji v Hamburku, kde porazil Peta Samprase, Michaela Sticha a ve finále i Magnuse Gustafssona. V témže roce se také probojoval na Turnaj mistrů a sezónu zakončil na osmé pozici světového žebříčku. Na větší grandslamový výsledek si ale musel počkat až do roku 1993, kdy po šesti letech znovu postoupil do čtvrtfinále Roland Garros. Následně se postaral o obrovskou senzaci na US Open, když ve druhém kole vyřadil dvojnásobného obhájce trofeje a nasazenou trojku Stefana Edberga. Přestože to byl především vynikající antukář, ve Flushing Meadows se roku 1994 dočkal i největšího úspěchu celé své karéry. Jako nenasazený postupně porazil Volkova, Medveděva, Woodbridge, Franu i Yzagu a postoupil až do semifinále. Tam už byl nad jeho síly Němec Michael Stich, který vyhrál bez ztráty setu. Na okruhu ATP Nováček vybojoval celkem třináct turnajových trofejí, z toho hned jedenáct na antuce. Ve čtyřhře si spolu s Martinem Dammem v roce 1993 zahrál o titul na US Open. Štíhlý tenista se "zlatou" levačkou Petr Korda se mezi sto nejlepších hráčů světa podíval už v sezóně 1987, teprve začátkem nové dekády ale svůj potenciál rozvinul naplno. V únoru 1990 se po slušných výsledcích ve Spojených státech objevil v první třicítce žebříčku ATP a v témže roce se po boku Gorana Ivaniševiče také probojoval do finále French Open ve čtyřhře. O rok později už v New Havenu a v Berlíně slavil své první dva singlové tituly a sezónu zakončil jako devátý hráč světa, jen jedno místo za Karlem Nováčkem. Další rok mu přinesl průlom také na grandslamu: v Paříži senzačně postoupil až do finále, díky čemuž se vyhoupl až na pozici světové pětky. V roce 1993 zvítězil na prestižním Grand Slam Cupu v Mnichově, štědře dotovaném podniku určeném šestnácti nejúspěšnějším hráčům sezóny z grandslamových turnajů. V semifinále přitom svedl neuvěřitelnou bitvu s nejlepším hráčem světa Petem Samprasem, kterému odvrátil pět mečbolů, aby po čtyřech a půl hodinách vyhrál 13:11 v pátém setu. Hned následující den ve finále udolal obdobným způsobem 11:9 v páté sadě i světovou dvojku Michaela Sticha! Na Samprase mimochodem Korda ve své kariéře vyzrál hned pětkrát, a to dokonce i v jeho výsostném teritoriu na US Open nebo při Davis Cupu ve Spojených státech. Sezóny 1994-1996 byly pro Kordu i vinou zdravotních problémů trochu slabší. Načas dokonce vypadl z první světové padesátky, zato ale se Stefanem Edbergem získal titul z Australian Open 1996 ve čtyřhře. Mezi elitu v singlu se vrátil na sklonku roku 1997, kdy vyhrál turnaj kategorie Masters ve Stuttgartu. Na začátku následující sezóny pak přišel vrchol jeho kariéry - triumf na grandslamovém Australian Open. V semifinále tam vyřadil Slováka Karola Kučeru a ve finále pak výsledkem 6:2, 6:2, 6:2 deklasoval i Chilana Marcela Riose. Jeho jméno se následně objevilo na druhém místě světového žebříčku. Vítězství v Melbourne bylo Kordovým desátým a zároveň posledním na okruhu ATP. Během Wimbledonu byl totiž pozitivně testován na doping a nedlouho poté ukončil jinak velmi úspěšnou kariéru, kterou bohužel navždy bude provázet stín pochybností. Za Kordou a Nováčkem byla na počátku dekády poměrně výrazná mezera, ale počínaje rokem 1993 se začala prosazovat nová početná generace solidních hráčů. Prvním z nich byl Martin Damm, útočný tenista s kvalitním servisem a dobrými voleji. Ve dvouhře se probojoval pětkrát do finále turnajů ATP, ale titul mu vždy proklouzl mezi prsty. Vzhledem k jeho dispozicím se mu nejvíce dařilo na trávě a na tvrdých površích v hale. V roce 1994 postoupil mezi šestnáct nejlepších na Australian Open. Byl dvaačtyřicátým hráčem světa a dokázal porazit i světovou dvojku Michaela Changa. Od konce devadesátých let se ale stále více orientoval na deblovou dráhu, která mu zejména v polovině následujícího desetiletí přinesla řadu velkých úspěchů. Typově dosti podobným hráčem byl Daniel Vacek. Také on se opíral o kvalitní podání a skvělou hru na síti, i jemu se nejvíce dařilo v hale a na trávě a také on byl vynikajícím deblistou. S Martinem Dammem má společné i to, že prohrál všech pět singlových finále. K titulu byl nejblíže roku 1995 v Moskvě, kde podlehl Němci Steebovi 6:7, 6:3, 6:7, přičemž rozhodující tiebreak skončil výsledkem 8:6. O pár měsíců dříve v Marseille zase ztratil vyrovnaný zápas o titul s Borisem Beckerem po výsledku 7:6, 4:6, 5:7. Přestože prokletí finálových zápasů nikdy nedokázal prolomit, vystoupal až na 26. místo světového pořadí a na konci sezóny 1995 byl dokonce naší jedničkou. Na grandslamech postoupil třikrát do osmifinále - nejprve v roce 1994 ve Wimbledonu a pak ještě dvakrát na US Open (1995, 1997). Porazil Edberga, Mustera, Changa, Ivaniševiče, Raftera nebo Kafelnikova. Zároveň se zařadil mezi nejúspěšnější deblisty naší historie. Nejvíce se mu dařilo ve dvojici s Rusem Kafelnikovem, s nímž vyhrál tři grandslamové turnaje (French Open 1996, 1997, US Open 1997). Po vítězství na US Open byl dokonce třetím hráčem světového žebříčku. Velmi úspěšná byla i spolupráce s Cyrilem Sukem, jejímž vrcholem byl triumf v Římě a postup do semifinále Turnaje mistrů v sezóně 1995. Výborným deblistou byl také David Rikl, který s různými partnery vyhrál třicet turnajů ATP. Byl čtvrtým hráčem světa a dvakrát okusil atmosféru grandslamového finále. Sedm sezón odehrál vedle Jiřího Nováka, s nímž se roku 2001 probojoval až do finále Wimbledonu. Společně také utvořili jednu z našich nejúspěšnějších daviscupových dvojic, když z devíti zápasů dokázali vyhrát sedm. Jeho největšími singlovými úspěchy jsou finále turnaje v Jakartě (1994), čtvrtfinále v Monte Carlu (1994) a třetí kolo ve Wimbledonu (1997). Na žebříčku ATP byl klasifikován nejvýše na 41. místě. Především vynikajícím antukářem byl Ctislav Doseděl, velký dříč a fyzicky skvěle disponovaný hráč. Na cihlové drti získal všechny tři své tituly: v Santiagu (1995), v Mnichově (1996) i v Amsterdamu (1997). Největší grandslamový úspěch si však paradoxně připsal na betonech ve Flushing Meadows, kde roku 1999 postoupil až do čtvrtfinále. Na dalších dvou grandslamech (Australian Open 2000, French Open 1993) se probojoval mezi posledních šestnáct hráčů. Skvělého úspěchu dosáhl roku 1994 v Římě, kde porazil dva tenisty první světové pětky Medveděva a Couriera a prohrál až v semifinále s Petem Samprasem. Jeho žebříčkovým maximem byla 26. příčka. Na antuce se nejlépe cítil i Bohdan Ulihrach, nevyzpytatelný tenista s nesmírně šikovnou rukou. Soupeře ničil přesnou a chytrou hrou od základní čáry a zejména pověstnými kraťasy. Seznam špičkových hráčů, které dokázal porazit, by byl velmi dlouhý: namátkou Becker, Courier, Bruguera, Kafelnikov, Rafter, Rios, Ivaniševič, Korda, Safin, Kuerten, Moya, Ferrero... Dvakrát se před ním musel sklonit dokonce i fenomenální Pete Sampras. Zároveň však vzápětí dovedl prohrát s bezejmenným tenistou ze třetí světové stovky. Kdyby ho nebrzdila až příliš flegmatická povaha, určitě se mohl dostat výše než na 22. místo světového žebříčku. Třikrát - v Praze (1995), v Montevideu (1995) a v Umagu (1998) - se radoval z turnajového titulu, kromě toho šestkrát prohrál až ve finále. Na grandslamech byla jeho maximem dvojnásobná účast mezi šestnácti nejlepšími v sezóně 1999 (na Australian Open a French Open). Jeho bezpochyby největším úspěchem byl ale postup do finále velkého turnaje v Indian Wells, kde v roce 1997 šokoval právě výhrou nad světovou jedničkou Samprasem. V roce 1995 se do první světové stovky probojoval také Jiří Novák, který se v ní pak držel nepřetržitě téměř jedenáct let! Roku 1996 v Aucklandu dobyl svůj první turnajový titul, ale jeho největší chvíle přišly až začátkem následující dekády. Do elitní stovky nakoukl i Radomír Vašek, jenž si roku 1994 zahrál ve třetím kole French Open a rok poté v Jakartě postoupil do svého jediného finále na okruhu ATP. Velkým talentem byl David Škoch, který v roce 1992 jako teprve druhý český tenista po Ivanu Lendlovi vyhrál wimbledonskou juniorku. Mezi dospělými se ale příliš neprosadil a později se věnoval dráze deblisty. Právě devadesátá léta přinesla do tenisu nový fenomén deblových specialistů. Mezi průkopníky v tomto ohledu patřil vítěz pěti turnajů ATP Vojtěch Flégl a především pětinásobný grandslamový vítěz Cyril Suk. Syn Věry Pužejové-Sukové vyhrál na okruhu ATP úctyhodných 618 zápasů, získal 32 titulů a propracoval se až na sedmé místo světového žebříčku. Jeho nejčastějšími partnery byli Tom Nijssen, Daniel Vacek a Martin Damm. Na turnajích velké čtyřky byl však úspěšný zejména v mixu. Hned třikrát ovládl Wimbledon: poprvé s Lotyškou Neilandovou (1992) a pak dvakrát se svou starší sestrou Helenou (1996, 1997). S ní triumfoval roku 1991 i na French Open. Jediný velký titul v mužské čtyřhře vybojoval roku 1998 na US Open po boku Australana Stolleho. Se čtyřmi různými partnery a celkem osmkrát se kvalifikoval na prestižní Turnaj mistrů! Pouze v jednom případě se mu ale podařilo postoupit ze skupiny alespoň do semifinále. Co se týče Davisova poháru, devadesátá léta patřila z našeho pohledu spíše k těm méně úspěšným. Od roku 1990 náš tým sice pětkrát za sebou prošel do čtvrtfinále, v něm ale ani jednou neuspěl. Zajímavá bitva se však odehrála například roku 1992 ve Fort Myers na Floridě, kde jsme naposledy pod hlavičkou Československa podlehli nesmírně silnému týmu USA se Samprasem a Agassim. První den sice Američané hladce vyhráli obě dvouhry, pak ale Korda se Sukem všechny šokovali stejně hladkým vítězstvím nad skvělým párem Leach/McEnroe. "Za těch deset let společného hraní s Cyrdou jsme prohráli snad jen jednou, tak nevím, proč bychom měli prohrát zrovna dnes", smál se po zápase Korda. "Dělalo nám potíže Sukovo podání, divně odskakovalo", vysvětloval pro změnu zkušený matador John McEnroe. Druhý šok pak přišel v neděli, když Korda porazil Samprase a srovnal stav na 2:2! To však bylo z naší strany vše, Agassi v rozhodujícím zápase smetl Nováčka 7:6, 6:0, 6:0. Naše mužstvo s Kordou, Nováčkem a Šrejberem mělo začátkem devadesátých let velký potenciál, ale Nováčkovi se bohužel v Davis Cupu nikdy příliš nevedlo. Jeho účinkování v soutěži skončilo roku 1994 v zápase prvního kola s Izraelem, kde svou bilanci upravil na konečných 9:11. Ve čtvrtfinále už vedle Kordy nastoupil Ctislav Doseděl, ale i jemu daviscupová atmosféra spíše svazovala ruce a z postupu do semifinále se po výhře 3:2 radovali tenisté Ruska. Velký úspěch přišel až v roce 1996, kdy náš tým dovedli do semifinále Petr Korda s Danielem Vackem. Ve čtvrtfinálovém utkání v Praze naši poprvé v historii porazili tým USA, jemuž však tentokrát hvězdný tandem Sampras-Agassi chyběl. Naši získali dva body přes soupeřovu dvojku MaliVaie Washingtona a v deblu Korda s Vackem doslova zničili zkušenou dvojici Galbraith/P. McEnroe. Dva body skvěle hrající americké jedničky Todda Martina tak nakonec přišly vniveč. Ani v semifinále proti Švédům v pražské Sportovní hale jsme nebyli bez šance. Korda s Vackem opět dominovali ve čtyřhře a Vackovy zápasy s Edbergem i s Enqvistem rozhodlo skutečně jen pár fiftýnů. Korda se k očekávanému pátému utkání s Edbergem, proti němuž si nesmírně věřil, dostal bohužel až za rozhodnutého stavu. O rok později jsme ve čtvrtfinále na trávě v Adelaide podlehli Australanům. Našemu týmu z různých důvodů chyběli Korda, Vacek, Novák i Ulihrach, a tak nastoupila poněkud improvizovaná sestava Martin Damm, David Rikl. Ti sice proti hvězdám Rafterovi, Philippoussisovi a legendárním "Woodies" nezískali ani bod, ale jednotlivé zápasy zdaleka tak jednoznačné nebyly. Do historie se zapsalo zejména poslední utkání Rafter-Rikl, které skončilo divokým výsledkem 7:6, 0:6, 6:2, přičemž tiebreak prvního setu 15:13 patří k nejdelším v celé historii. V dalších dvou sezónách jsme o setrvání ve světové skupině museli bojovat v baráži, ale příslušnost k elitě se nám v obou případech podařilo uhájit. Třikrát během devadesátých let naše družstvo postoupilo do finále Světového poháru v Düsseldorfu. Roku 1992 tým ve složení Korda, Nováček a Suk postupně porazil Němce, Američany i Rusy, když pokaždé bylo rozhodnuto už po dvouhrách. Blýskl se opět zvláště Petr Korda, který dva týdny před svým životním postupem do finále Roland Garros hladce porazil světovou pětku Sticha i trojku Samprase. Ve finále však naši nestačili na španělský tým v čele se Sergim Bruguerou. V roce 1996 se do finále probojovalo družstvo ve složení Korda, Ulihrach a Vacek. O velké překvapení se postaral Bohdan Ulihrach, který poprvé porazil světovou jedničku Peta Samprase. Ve finále byl ale nad naše síly tým Švýcarska s Marcem Rossetem a Jakobem Hlaskem. Také u dalšího úspěchu v roce 1998 asistoval Petr Korda. Ani tentokrát se nezalekl velkých jmen a ve skupině si poradil se všemi svými soupeři - Björkmanem, Changem i Philippoussisem. Pozadu ale nezůstal ani Ctislav Doseděl, který rovněž vyhrál všechny své zápasy (s Normanem, Courierem i Woodbridgem), navíc vždy velmi hladce. Ani tentokrát se náš tým ale z celkového vítězství radovat nemohl, neboť ve finále podlehl družstvu Německa se dvěma vycházejícími hvězdami Kieferem a Haasem. Ještě dodejme, že vedle Kordy s Dosedělem jsou pod tímto úspěchem podepsáni i deblisté Daniel Vacek a Cyril Suk. A jak si v tomto období vedly ženy? Největší hvězdou byla Jana Novotná, která se téměř po celou dekádu držela v první světové desítce. Pronikla do ní už v roce 1989 nedlouho poté, co si na Roland Garros odbyla premiéru v grandslamovém čtvrtfinále. O dva roky později na Australian Open už hrála o titul, když mezi osmi nejlepšími po obrovské bitvě udolala trojnásobnou obhájkyni prvenství a světovou jedničku Steffi Grafovou. Těsně pod vrcholem ji však zastavila Američanka se srbskými kořeny Monika Selešová. Další šanci získat velký titul Novotná promarnila o dva roky později ve Wimbledonu. Po výhrách nad Sabatiniovou a Navrátilovou vedla ve finále nad Steffi Grafovou už 6:7, 6:1 a 4:1 a zdálo se, že má utkání zcela ve své režii. Jenže v šesté hře za stavu 40:30 dala osudnou dvojchybu, závěr psychicky nezvládla a Němka zápas pěti gemy v řadě otočila. Když se Jana při závěrečném ceremoniálu rozplakala na rameni vévodkyně z Kentu, soucítil s ní celý tenisový svět. Podobné kolapsy ji ale bohužel pronásledovaly poměrně často. Ten nejznámější přišel ve třetím kole French Open 1995, kde jí k výhře nad Chandou Rubinovou nestačilo ani devět mečbolů a vedení 5:0 a 40:0 ve třetím setu! Slavných vítězství ale bylo přece jen mnohem více. Třeba to nad Monikou Selešovou ve čtvrtfinále olympijského turnaje v Atlantě 1996. Novotná tenkrát největší favoritku na zlato udolala 8:6 ve třetím setu a následně získala bronzovou medaili. Druhé wimbledonské finále, do něhož postoupila v roce 1997, však mělo opět trpkou příchuť. S Martinou Hingisovou totiž prohrála 6:2, 3:6, 3:6, přestože ve třetí sadě vedla 2:0. Na konci roku ale konečně mohla slavit první velký titul, když ovládla Turnaj mistryň v New Yorku. Ve finále hraném tehdy ještě na tři vítězné sety jednoznačně porazila Mary Pierceovou a sezónu zakončila jako druhá hráčka světového žebříčku. V následujícím roce se nakonec přece jen dočkala i vytouženého wimbledonského vítězství. Nejtěžší překážku v podobě nasazené jedničky Martiny Hingisové zdolala v semifinále a v boji o titul pak proti Francouzce Nathalii Tauziatové zužitkovala mnohem větší zkušenosti z velkých zápasů. Když přebírala trofej pro vítězku, bylo jí devětadvacet let a devět měsíců. V open éře do té doby žádná jiná hráčka nezískala svůj první grandslamový titul později. Kdyby následně v semifinále US Open udržela vedení 1:0 na sety nad Martinou Hingisovou, stala by se dokonce světovou jedničkou... Novotná byla rozenou útočnicí. Při první příležitosti se vrhala na síť a výměny zakončovala skvělými voleji. Také proto byla fenomenální deblistkou, jednou z nejlepších v celé historii. Na svém kontě má dvanáct grandslamových titulů z ženské čtyřhry a čtyři trofeje z mixu. V roce 1998 asistovala Martině Hingisové u zisku kalendářního Grand Slamu, když jí byla partnerkou na French Open, ve Wimbledonu i na US Open. Sama mohla podobný úspěch zažít v roce 1990 vedle Heleny Sukové. Naše tenistky totiž vyhrály první tři grandslamy sezóny a na závěrečném US Open našly přemožitelky až ve finále. Obě hráčky se díky tomu staly deblovými světovými jedničkami. Jana Novotná vyhrála na ženském okruhu ve čtyřhře 76 turnajů a společně s 24 singlovými trofejemi tak zaokrouhlila celkový počet prvenství na 100. Dosažením této mety se stala členkou vybrané společnosti pouhých devíti žen, které to dokázaly. Helena Suková za ní ovšem příliš nezaostala - i ona patří s 10 singlovými a 68 deblovými tituly v tomto ohledu k nejlepším hráčkám historie. V devadesátých letech už sice v singlu měla to nejlepší za sebou, nicméně ještě v roce 1993 dokázala postoupit do finále US Open. Jestliže v předešlé dekádě patřila ve světovém žebříčku dlouhodobě do elitní desítky, v první polovině devadesátých let se pohybovala stabilně mezi desátým a třicátým místem. Svůj poslední singlový titul získala koncem roku 1992 v Indianapolisu, ale v deblu hrála na vrcholné úrovni ještě několik let. V roce 1996 dokonce získala "double" ve Wimbledonu, když s Martinou Hingisovou ovládla soutěž v ženské čtyřhře a s bratrem Cyrilem v mixu. Vítězství ve smíšené čtyřhře s Cyrilem navíc dokázala obhájit i v následující sezóně. Juniorskou mistryní světa ITF se v roce 1990 stala slovenská tenistka Karina Habšudová. Rok poté vyhrála juniorku na US Open a začala se prosazovat i mezi dospělými. Na Australian Open postoupila mezi šestnáct nejlepších a na podnicích WTA ve Phoenixu a v Nashvillu si zahrála v semifinále. Hlavní část kariéry však již reprezentovala samostatné Slovensko. Jen dodejme, že byla 10. hráčkou světa, zahrála si čtvrtfinále na French Open a zvítězila na turnaji v Pörtschachu. Velkou nadějí českého tenisu byla Andrea Strnadová, která dvakrát po sobě (1989, 1990) vyhrála juniorku ve Wimbledonu a brzy se prosadila i mezi ženami. Tradičně se jí dařilo zvláště na turnajích u protinožců. Již jako osmnáctiletá v roce 1991 hrála finále v Aucklandu a ve Wellingtonu, díky čemuž se na světovém žebříčku vyšvihla na 29. místo a asociací WTA byla zvolena nováčkem roku. V další sezóně obhájila finále v Aucklandu a stejný výsledek přidala i v Pattayi a v Kuala Lumpuru. Během těchto dvou let se jí navíc podařilo postoupit do třetího kola na všech čtyřech grandslamových turnajích. Po dvou méně vydařených sezónách však dala přednost rodině (provdala se za australského tenistu Jasona Stoltenberga) a profesionální kariéru ukončila. Bylo jí teprve dvaadvacet let. Historie si ji bude pamatovat i jako poměrně úspěšnou deblistku. Na grandslamech postoupila dvakrát do čtvrtfinále, vyhrála tři turnaje WTA a byla čtrnáctá na světovém žebříčku. Prakticky ve stejné době se na světových dvorcích pohybovala Eva Švíglerová. Poprvé o sobě dala vědět roku 1989 na turnaji v Barceloně, kde ještě coby juniorka postoupila z kvalifikace až do semifinále. Následně se probojovala do finále juniorské soutěže na French Open, kde nestačila až na pozdější světovou jedničku Jennifer Capriatiovou. Svůj jediný turnajový titul vybojovala začátkem roku 1991 v Aucklandu, když ve finále přehrála právě Andreu Strnadovou. V říjnu téhož roku pak byla klasifikována na 33. místě světového žebříčku. Mezi lety 1989 a 1991 si zahrála ve třetím kole Wimbledonu, Roland Garros i US Open. Ohromující start do světa velkého tenisu předvedla v roce 1988 Petra Langrová. Hned při svém debutu jako 201. hráčka světového žebříčku totiž zvítězila na turnaji v Paříži! Níže postavená tenistka do té doby nikdy na podniku WTA netriumfovala a jedinou debutantkou, které se to před ní podařilo, byla Tracy Austinová. Na rozdíl od Austinové ale Langrová už žádný jiný turnaj nikdy nevyhrála. V roce 1991 ještě postoupila do finále v Linci, v něm však podlehla Manuele Malejevové-Fragniereové. Na grandslamech se jí vydařila zejména sezóna 1996, kdy postoupila do třetího kola jak na pařížské antuce, tak na betonech ve Flushing Meadows. K jejím největším úspěchům bezpochyby patří vítězství nad hráčkami elitní desítky Arantxou Sánchezovou-Vicariovou, Mary Joe Fernándezovou a Natašou Zverevovou. Na žebříčku WTA byla nejvýše na 53. příčce. V roce 1993 zazářila Radka Bobková, která v rozmezí dvou měsíců vyhrála dva turnaje WTA. První titul si odvezla z antuky v Lutychu, kde coby kvalifikantka ve finále přehrála Rakušanku Kschwendtovou. Na turnaji dokonce získala "double", neboť s Argentinkou Gaidanovou ovládla i soutěž ve čtyřhře. Druhý titul získala v Palermu, když ve finále poměrně hladce porazila vycházející hvězdu francouzského tenisu a světovou čtrnáctku Mary Pierceovou. Na světovém žebříčku se díky tomu vyhoupla až na 47. místo. Později ale na tyto výsledky nedokázala navázat a na turnajích WTA už ani jednou nepřešla přes čtvrtfinále. Solidní úspěch přišel ještě na US Open 1994, kde vypadla až ve třetím kole se světovou jedničkou Steffi Grafovou. Rodačka z Košic Ludmila Richterová se s životní formou potkala v květnu 1995. Nejprve postoupila do finále turnaje WTA na pražské Štvanici, aby hned v následujícím týdnu dokonce triumfovala na antuce v anglickém Bournemouthu. V obou případech přitom vyřadila vynikající Američanku Chandu Rubinovou. Během své kariéry porazila ještě několik dalších skvělých tenistek, například Conchitu Martinezovou, Julii Halardovou, Sandrine Testudovou nebo Barbaru Schettovou. Dvakrát postoupila do třetího kola grandslamových turnajů a na světovém žebříčku se vyšplhala na 62. místo. Slibně rozjela svou kariéru Sandra Kleinová, neteř bývalého reprezentanta Jiřího Hřebce. Už jako sedmnáctiletá v roce 1995 postoupila do finále turnaje v Nagoji. Tehdy asi málokdo čekal, že tento zápis v kolonce finálových účastí nakonec zůstane osamoceným. Zvláště poté, co Sandra přidala několik velmi dobrých výsledků v sezóně 1997. V lednu postoupila do třetího kola Australian Open a na podzim se na turnajích WTA probojovala třikrát do čtvrtfinále. Cenná byla zejména vystoupení na skvěle obsazených halových turnajích v Lipsku a v Curychu. Na její raketě tam skončily hráčky jako Irina Spirleaová nebo Magdalena Malejevová a v obou případech ji zastavila až tehdy v životní formě hrající Jana Novotná. Vydařený podzim Kleinovou katapultoval až na 41. místo světového žebříčku. Její hvězda ale velmi rychle pohasla. Po šesti slabých letech se Sandra výsledkově znovu chytila až v sezóně 2003. Raketový start kariéry měla také Denisa Chládková. V roce 1997 hned při své první účasti ve Wimbledonu vyřadila hvězdu první velikosti Lindsay Davenportovou a turnajem proplula až do čtvrtfinále, kde skončila na raketě pozdější vítězky Martiny Hingisové. Ani ona už ale tento výsledek nikdy nepřekonala. Na přelomu milénia nicméně třikrát postoupila do finále turnajů WTA: v Knokke-Heist (1999), v Hannoveru (2000) a v Helsinkách (2002). Nejblíže titulu byla v Helsinkách, kde podlehla Světlaně Kuzněcovové v divokém zápase 6:0, 3:6, 6:7. Na světovém žebříčku figurovala v roce 2003 na 31. místě. Ve druhé polovině devadesátých let se na okruhu WTA začala prosazovat též Květa Hrdličková (Peschkeová). Svou první a také jedinou singlovou trofej si odvezla v roce 1998 z Makarské. V následující sezóně postoupila do finále velkého turnaje v Lipsku, kde "kosila" jednu favoritku za druhou - na raketě jí postupně zůstaly Anastasia Myskinová, Kim Clijstersová, Jelena Lichovcevová, Sabine Appelmansová i Mary Pierceová. Ve finále její pouť ukončila až Nathalie Tauziatová. Další úspěchy se dostavily s příchodem nového desetiletí, ale o tom až v další kapitole... Do nejlepší světové padesátky v roce 1997 nakrátko nakoukla Adriana Gerši - tenistka, jež byla dvakrát ve třetím kole grandslamu (Australian Open 1998 a US Open 2000) a dokázala porazit hráčky jako Mary Pierceovou, Magdalenu Malejevovou, Barbaru Schettovou, Sandrine Testudovou nebo Natašu Zverevovou. Na okruhu WTA také vybojovala jeden titul, konkrétně roku 2001 na antuce v Basileji. Kateřina Kroupová (Šišková) je vítězkou 12 podniků nižší kategorie ITF a také finalistkou turnaje WTA v Praze z roku 1992. Na žebříčku WTA byla nejvýše na 58. místě. Lenka Němečková si zahrála finále v Surabayi (1997) a semifinále v Makarské (1998). Ze špičkových hráček porazila například Švýcarku Patty Schnyderovou. Do první stovky světového žebříčku se prosadily také Lenka Cenková a Eva Martincová. V Poháru federace se našim hráčkám příliš nedařilo navázat na úspěchy z osmdesátých let. Dvakrát postoupily do semifinále, čtyřikrát vypadly ve čtvrtfinále a tři sezóny dokonce strávily mimo světovou skupinu. Náš tým bohužel několikrát doplatil na absenci největších hvězd Novotné a Sukové. V roce 1991 se na postupu mezi nejlepší čtveřici podílely Jana Novotná, Radka Zrubáková, Regina Rajchrtová a Eva Švíglerová. Americký tým s Jennifer Capriatiovou a Mary Joe Fernándezovou byl ale v semifinále pro naše děvčata příliš tvrdým oříškem. V následujících letech se v našich barvách představily ještě Andrea Strnadová, Petra Langrová, Radka Bobková a Eva Martincová. Roku 1995 soutěž získala po vzoru Davis Cupu nový kabát, byla přejmenována na Fed Cup a světová skupina byla zredukována na osm týmů. Vzhledem k porážce s USA v předchozím roce se do ní ale naše družstvo nevešlo. Vrátilo se až v sezóně 1997 a hned slavilo úspěch v podobě postupu do semifinále. Postaraly se o něj překvapivě Ludmila Richterová s Adrianou Gerši, když v Mannheimu porazily tým Německa. Fantastický výkon podala zvláště Adriana Gerši, která smetla Barbaru Rittnerovou i Marlene Weingärtnerovou. Na semifinále proti Holanďankám už jsme mohli spoléhat na trumf v rukávu v podobě Jany Novotné. Ta také po porážce Sandry Kleinové od Schultzové-McCarthyové vývoj utkání dvěma výhrami otočila na 2:1. Pak ale v klíčovém zápase Gerši nevyužila čtyři mečboly proti Miriam Oremansové a prohrála 7:9 ve třetím setu. Vše ještě mohly napravit Novotná s Martincovou v rozhodující čtyřhře, ale ani ony kýžený bod nezískaly a sen o finále se jim tak definitivně rozplynul. V následující sezóně jsme navíc neuhájili příslušnost k elitě a po prohrách se Švýcarskem a Itálií nás čekal pád do světové skupiny II. V týmu debutovaly Denisa Chládková, Květa Hrdličková, Lenka Němečková a Michaela Paštiková, o rok později pak ještě Helena Vildová a Daniela Bedáňová. Na Hopmanově poháru smíšených družstev se Československo probojovalo v roce 1992 až do finále. Zasloužili se o to Karel Nováček s Helenou Sukovou, kteří postupně porazili Japonsko, USA i Německo. Ve finále už ale nestačili na švýcarskou dvojici Manuela Malejevová-Fragniereová a Jakob Hlasek. O dva roky později celou soutěž dokonce ovládli Petr Korda s Janou Novotnou. Ve čtvrtfinále oplatili porážku totožnému švýcarskému týmu, kterému dva roky předtím Nováček se Sukovou podlehli ve finále. V semifinále pak porazili australské družstvo Provisová-Masur a v boji o tiul přehráli i německý tým ve složení Anke Huberová, Bernd Karbacher.