Kapitola 2

Dvacátá léta: éra bratří Koželuhů

Po skončení první světové války a následném vzniku Československa se tenisové dění u nás znovu rozjelo na plné obrátky. Roku 1919 byla založena Československá lawn-tenisová asociace, jejímž předsedou byl zvolen Jaroslav Just. Hned téhož roku bylo v Praze uspořádáno první mezinárodního mistrovství Československa. Jeho vítězem se stal ještě stále ve vrcholné formě hrající Ladislav Žemla. Ten se o rok později v Antverpách dočkal i vytoužené olympijské medaile, když společně se svou pozdější ženou Miladou Skrbkovou získal bronz ve smíšené čtyřhře. V roce 1921 se Československo poprvé zúčastnilo Davisova poháru. Naše reprezentace (Žemla, Just a Karel Ardelt) sice v prvním zápase těsně podlehla Belgii, nicméně Žemla dokázal porazit jednoho z nejlepších evropských hráčů Jeana Washera. Prvního vítězství v soutěži se však naši tenisté dočkali až v roce 1924, kdy přes Nový Zéland, Švýcarsko a Dánsko postoupili dokonce do finále evropského pásma. V dalším postupu naší trojici Jan Koželuh, Pavel Macenauer a Ladislav Žemla zabránilo až hvězdné družstvo Francie, za nějž nastoupili René Lacoste, Henri Cochet a Jacques Brugnon. Naši hráči sice nevyhráli ani zápas, ale kůži neprodali lacino a například Cochet musel s Macenauerem bojovat na pět setů. O dva roky později jsme stejného soupeře přivítali v domácím prostředí na pražské Štvanici a ačkoliv jsme opět prohráli bez zisku bodu, o výkonech našeho týmu mluvil celý tenisový svět. Blýskl se zejména Jan Koželuh, který přinutil nejlepšího hráče světa Lacosta k úžasné pětisetové bitvě. "Hra, kterou dnes předvedl Jan Koželuh, je podle mého názoru hrou budoucnosti. Věřím, že podobným stylem se bude hrát tenis za dvacet let. Byla to veliká sportovní báseň.", komentoval to tehdy Cochet. Ve čtyřhře pak naše dvojice Koželuh/Žemla podlehla Lacostovi s Brugnonem také až 5:7 v páté sadě. O další dva roky později se československé mužstvo probilo podruhé do finále evropského pásma, ale v Miláně prohrálo nejtěsnějším rozdílem s Itálií. V týmu se tehdy prvně objevila vycházející hvězda našeho tenisu, Roderich Menzel. V roce 1926 se naši hráči poprvé představili také na grandslamových turnajích a hned se dočkali poměrně výrazných úspěchů. V Paříži postoupil Koželuh do čtvrtého a Macenauer do třetího kola a ve Wimbledonu se Koželuh probojoval dokonce do čtvrtfinále. V něm podlehl po čtyřsetové bitvě dalšímu ze slavných francouzských "mušketýrů" a pozdějšímu vítězi celého turnaje Jeanu Borotrovi. Neztratil se ani tehdy osmatřicetiletý Žemla, jenž skončil ve třetím kole na raketě Jacquese Brugnona. V roce 1927 Koželuh postoupil ve Wimbledonu znovu do čtvrtfinále a na konci roku byl jako vůbec první československý tenista zařazen do elitní desítky světového žebříčku! Navzdory těmto úspěchům byl ale pořád tak trochu ve stínu svého staršího a ještě věhlasnějšího bratra Karla Koželuha, který se však po celou dobu své kariéry pohyboval mezi profesionály. Jeho umění bylo od dětství na takové výši, že se již ve čtrnácti letech stal "profesorem tenisu" v Mnichově. Tím si však zabouchl dveře k účasti v Davis Cupu, ve Wimbledonu a na dalších velkých turnajích, jež byly určeny pouze amatérům. Když ale roku 1925 hrál ve Vídni exhibici s Paulem Féretem, všiml si ho Jean Borotra a pozval ho do francouzského Deauville, jež tenkrát hostilo mistrovství světa tenisových profesionálů. Koželuh se soupeřů zvučných jmen nezalekl a celý turnaj vyhrál, když porazil všechny favority včetně Ira Burkeho, Němce Najucha i Francouze Plaa! Odměnou mu bylo 15 000 franků a také bouřlivé přivítání na Wilsonově nádraží v Praze, kde ho čekalo na 10 000 příznivců. V té době se započalo jeho velké přátelství s legendární Francouzkou Suzanne Lenglenovou, jež dokonce dalo vzniknout fámám o jejich zásnubách. Koželuh s touto fenomenální tenistkou absolvoval část turné po Anglii a Skotsku a také zařídil, že sehrála několik exhibičních utkání s našimi hráčkami v Praze a v Brně. Roku 1926 byl na neoficiální mistrovství světa profesionálů povýšen tzv. Bristol Cup, který se hrál v Mentonu na francouzské riviéře. Na tomto turnaji Koželuh triumfoval dokonce šestkrát za sebou! Na přelomu dvacátých a třicátých let vznikl skutečný profesionální okruh, jehož hlavními pilíři byly tři turnaje "Pro Slams", představující v podstatě ekvivalent amatérských grandslamů. I na nich se Koželuh dokázal výrazně prosadit, když třikrát ovládl mistrovství USA (1929, 1932 a 1937) a jednou mistrovství Francie (1930). Řadu let byl mezi profesionály prvním nebo druhým hráčem světového žebříčku. Ve třicátých letech sehrál nespočet exhibičních utkání po celé Americe i Evropě se skupinou špičkových hráčů vedenou legendárním Billem Tildenem, podle něhož se jí přezdívalo "Tildenův cirkus". Kromě Koželuha a Tildena do ní patřili například bývalí vynikající amatéři Vinnie Richards nebo Frank Hunter. Trojnásobný wimbledonský vítěz Tilden přešel k profesionálům koncem roku 1930 a chtěl se uvést sérií zápasů právě proti Koželuhovi, pyšnícímu se tehdy pověstí takřka neporazitelného hráče. Američan sice sérii celkem přesvědčivě (pravděpodobně poměrem 50:17) ovládl, ale náš tenista mu byl více než důstojným soupeřem. Nesmíme zapomínat, že dnes je Tilden právem považovaný za jednoho z nejlepších hráčů všech dob! Jejich vzájemné zápasy vždy provázel enormní zájem veřejnosti. První utkání v newyorské Madison Square Garden, které Američan ještě vyhrál 3:0 na sety, bylo předem označováno za zápas století a vidělo jej na 17 000 diváků. Koželuh poté zvítězil třeba v Hollywoodu před zraky Charlieho Chaplina, Bustera Keatona nebo Grety Garbo. V roce 1932 se spolu oba tenisté utkali také v Praze. Zájem o utkání byl tak velký, že na stadionu Sparty musel být vybudován speciální dvorec s hledištěm pro 15 000 diváků, kteří přihlíželi Tildenově výhře 3:1 na sety. Koželuhův tenis byl založený na dokonalé defenzivě, při níž mohl uplatnit svou vytrvalost, houževnatost, skvělý pohyb po dvorci a zejména neobyčejně přesnou ruku. Sám Tilden se zmínil, že jeho český protivník je jistější a má lepší bekhend než Lacoste. K dokreslení Koželuhova významu nejlépe poslouží zpráva, která vyšla v americkém tisku po jeho prvním zápase v New Yorku na podzim roku 1928: "Karel Koželuh z Československa, profesionální mistr Evropy, objevil se poprvé před veřejností v této zemi včera odpoledne, poraziv Vincenta Richardse, profesionálního mistra Ameriky 6:4, 6:4, 3:6, 6:3, v zápase tak nabitém všemi divy hry, že dav nadšenců sotva mohl věřiti svým očím. Jedním z největších hráčů vůbec je tento lehkonohý, třicetiletý Čech, jenž nebyl poražen po deset let. Koželuh více než ospravedlnil všechny krásné věci, které se vykládaly o něm a o divech jeho rakety. Jaká lehkost a dokonalost úderů! Jest ztělesněním Lacostovy velkolepé hry od baseliny, Cochetova ovládání zápěstí, Borotrovy rychlosti a útočnosti a Tildenova dokonalého krytí hřiště." Je ovšem třeba říci, že někteří odborníci byli k umění tehdejších profesionálů skeptičtější a zastávali názor, že by v konfrontaci s nejlepšími amatéry neobstáli. Přitom ale právě Richards, s nímž měl Koželuh vysoce aktivní bilanci, byl v roce 1924 mezi amatéry na druhém místě světového žebříčku. Toto tvrzení nakonec popírají i Karlovy zcela jednoznačné výhry nad bratrem Janem nebo nad nejlepším československým hráčem třicátých let Roderichem Menzelem, kteří rovněž patřili mezi desítku nejlepších světových amatérů. Sám Cochet, který úroveň profesionálního tenisu zpochybňoval, Koželuhovu přímou výzvu k vzájemnému utkání odmítl. O vynikajícím renomé našeho tenisty svědčí třeba i fakt, že trénoval americké, britské i československé daviscupové mužstvo a také prvního držitele Grand Slamu, legendárního Dona Budge. Zní to sice neuvěřitelně, ale ještě předtím, než se rozhodl naplno věnovat tenisu, reprezentoval Československo úspěšně také v ledním hokeji a ve fotbale! Rod Koželuhů, to však nebyli jen bratři Jan a Karel. Sourozenců bylo celkem osm a skoro všichni byli výbornými tenisty. Zvláště pak bratři Josef a Antonín, kteří se stejně jako Karel živili trénováním a objížděli profesionální turnaje po celé Evropě. Jediná sestra Marie byla zase na přelomu dvacátých a třicátých let naší druhou nejlepší hráčkou a roku 1929 zvítězila na mezinárodním mistrovství Československa.