Kapitola 6

1965-1980: československý tenis opět na výsluní

Úspěchy Věry Sukové zapůsobily na tenis v naší zemi doslova jako živá voda. Zvýšený zájem veřejnosti, celkové zlepšení podmínek a zejména zkvalitnění práce s mládeží přinesly své ovoce v polovině šedesátých let, kdy vyrostla nová úspěšná generace mladých hráčů. Mezi lety 1963-1966 československé družstvo třikrát ovládlo Galeův pohár, prestižní soutěž reprezentačních celků do 20 let. Zasloužili se o to tenisté, kteří se záhy prosadili i v seniorské kategorii a v šedesátých letech tvořili osu našeho daviscupového týmu - Jan Kodeš, Milan Holeček a Štěpán Koudelka. Vedle této trojice se do reprezentace dříve nebo později prosadili ještě Jan Kukal, František Pála, Vladimír Zedník a Jiří Hřebec. Nejdříve se z těchto hráčů ukázal syn bývalé vynikající reprezentantky Vlasty Holečkové Milan Holeček. V roce 1965 vyhrál mistrovství ČSSR a definitivně tak ukončil mnohaletou domácí nadvládu Jiřího Javorského. Dva roky poté již po výhře nad Alexandrem Metrevelim postoupil do osmifinále Roland Garros. Na vrcholu kariéry byl v roce 1968, kdy se mu povedlo během jednoho měsíce vyhrát dokonce tři turnaje v řadě: mezinárodní halové mistrovství Francie v Paříži a podniky v Lyonu a v Káhiře. V témže roce zvítězil i na mezinárodním mistrovství Československa, postoupil do semifinále v Monte Carlu, do čtvrtého kola v Římě a na dalších čtyřech menších turnajích si zahrál ve finále. Holečkovu reprezentační kariéru bohužel v roce 1971 ukončila emigrace do západního Německa. Dozvěděl se totiž, že mu hrozí distanc za ostřejší protirežimní slova, která někde lehkomyslně pronesl. Poté se ještě probojoval do osmifinále US Open 1971 a French Open 1973. Tam se navíc v prvním kole blýskl vítězstvím nad Johnem Newcombem, jenž se toho roku stal světovou jedničkou. V následující sezóně v Nottinghamu pak dokázal něco, co se povedlo jen několika málo tenistům - porazit na trávě Björna Borga. V Německu se stejně jako Holeček usadil i Štěpán Koudelka, jehož největšími úspěchy byly dvojnásobný postup do třetího kola Roland Garros v letech 1969 a 1970, vítězství na turnaji ve Vigu a výhry nad Tomem Okkerem a Juanem Gisbertem. Naší jasnou jedničkou se ovšem koncem šedesátých let stal Jan Kodeš, který si ve světovém tenise brzo vydobyl pověst jednoho z nejzarputilejších bojovníků. Byl to dříč s obrovskou vůlí, která ho dovedla k nejvyšším metám, jichž lze v tenise dosáhnout. V nadsázce se o něm říkávalo, že nedokáže prohrávat, ale ani vyhrávat lehce. Jeho styl ho předurčoval k tomu, že se nejvýrazněji prosazoval na antuce. Dvakrát za sebou, v letech 1970 a 1971, vybojoval titul na Roland Garros. V prvním finále porazil Jugoslávce Željka Franuloviče, o rok později pak zdolal Rumuna Ilie Nastaseho. V letech 1970-1972 hrál navíc třikrát v řadě finále na mezinárodním mistrovství Itálie v Římě, jež si tenkrát v prestiži nezadalo s French Open. Postupem času Kodeš přizpůsobil svůj herní styl i rychlejším povrchům a prosadil se také ve Wimbledonu a na US Open, tehdy ještě hraném na trávě ve Forest Hills. Bezesporu nejvíce ho proslavilo wimbledonské vítězství z roku 1973, které patří k nejpamátnějším momentům celé naší sportovní historie. A to i přesto, že ho mnozí označují za ne zcela plnohodnotné. Řada předních hráčů totiž tento ročník kvůli tzv. Piličově aféře bojkotovala. O náhodě ale vůbec nemůže být řeč, jelikož už rok předtím byl Kodeš na dvorcích All England Clubu v semifinále a na US Open hrál dvakrát dokonce o titul. Na jeho raketě tam přitom skončili takoví vyhlášení "trávaři", jakými byli John Newcombe, Arthur Ashe nebo Stan Smith. Při své první spanilé jízdě v roce 1971 ještě jako nenasazený všechny šokoval výhrou nad Newcombem v prvním kole, o dva roky později se již se stejným hráčem utkal ve finále. A hrálo se tehdy o hodně! Kdyby zvítězil, patrně by byl za celou sezónu jakožto vítěz dvou největších turnajů vyhlášen světovou jedničkou. Kodeš však tentokrát Australanovi podlehl, i když vedl již 2:1 na sety. V žebříčku se tak musel spokojit "jen" se čtvrtým místem, ačkoliv některé agentury ho zařadily ještě o jednu příčku výše. Vraťme se ale ještě jednou k jeho wimbledonskému triumfu. Klíčovým okamžikem celého turnaje byla nervydrásající semifinálová bitva s domácím Rogerem Taylorem, která byla za kritického stavu 5:4 pro Brita v rozhodující sadě přerušena pro déšť. Náš hráč ale v dohrávce udržel nervy na uzdě a nakonec po fantastickém výkonu zvítězil 7:5. Finále se sovětským tenistou Alexandrem Metrevelim již bylo poměrně jednoznačnou záležitostí a Kodeš v něm zužitkoval přece jen větší zkušenosti z velkých zápasů. Bylo to mimochodem vůbec poprvé, kdy se v boji o wimbledonský titul utkali dva hráči z východoevropských zemí... Kodeš byl také velmi dobrý deblista. V roce 1977 se společně s Polákem Wojciechem Fibakem probojoval do finále French Open. V předešlých letech částečně doplácel na to, že na velkých turnajích museli Čechoslováci dvojice vždy stavět spolu. Nicméně třeba s Janem Kukalem utvořili též poměrně úspěšný pár. V roce 1972 si spolu zahráli v semifinále French Open, rok nato ve čtvrtfinále Wimbledonu a dařilo se jim i v Davisově poháru. Výborně se doplňovali, neboť Kukal byl typově dosti odlišným tenistou. Byl to vysoký, útočně laděný hráč s vynikajícím servisem, jemuž se naopak nejvíce dařilo na rychlých površích v halách. Také on ve dvouhře porazil řadu předních hráčů: Orantese, Metreveliho, Tiriaca, Okkera, Franuloviče a další. Roku 1969 se stal mistrem Československa a na Roland Garros postoupil do třetího kola. V té době pravidelně procházel do závěrečných kol menších turnajů, které lze z dnešního pohledu přirovnat k challengerům. Když v roce 1970 vznikla celoroční bodovací soutěž Grand Prix, skončil v ní na 55. místě. Dokonce do první dvacítky se roku 1972 propracoval František Pála, jenž sezónu zakončil na 17. příčce. Vděčil za to především povedenému jaru, během kterého postoupil do finále dvou velkých antukových turnajů v Madridu a v Monte Carlu a vyřadil na nich mj. Tiriaca, Proisyho nebo Panattu. Díky tomu byl na French Open nasazený jako čtrnáctka, což potvrdil postupem do osmifinále. Neztratil se ani ve Wimbledonu, kde pronikl do třetího kola. K nejlepším výkonům se ale Pála tradičně vybičoval v zápasech Davisova poháru. Porazil v něm takové legendy, jako byli Manuel Orantes nebo (byť tenkrát ještě velmi mladý) Björn Borg. Snad nejpamátnější zápas ale sehrál roku 1971 v Praze na Štvanici, kde jsme ve finále evropského pásma hostili silné Španěly. Pála tehdy nastoupil za nepříznivého stavu 1:2 k utkání proti vysoce favorizovanému Juanu Gisbertovi. Svému věhlasnějšímu soupeři zápas doslova znechutil a především zásluhou chytrých a přesných lobů zvítězil poměrem 6:0, 6:1, 6:1! Pála byl vůbec nesmírně inteligentní tenista. Disponoval skvělou technikou, ale měl nepříliš důrazné údery a slabší servis. To Vladimír Zedník byl naopak dvoumetrový ranař, jehož dělové podání bylo svého času druhým nejrychlejším na světě. V roce 1974 postoupil do čtvrtfinále Australian Open, v němž až po boji podlehl Jimmymu Connorsovi. Zvítězil na turnaji ATP v Berlíně (1978) a na dalších dvou se probojoval do finále. Dokázal porazit takové legendy, jakými byli Manuel Orantes, Guillermo Vilas, Ken Rosewall nebo Stan Smith. V konečném hodnocení Grand Prix v sezóně 1972 mu patřila 37. příčka, po zavedení computerového pořadí figuroval nejvýše na 43. pozici. Vedle Kodeše byl z této silné generace hráčů nejvýraznější postavou Jiří Hřebec. Tenisově měl talentu na rozdávání, ale trochu ho brzdila slabší koncentrace a určitá lehkomyslnost. Diváky bavil nejen vynikajícími údery, ale také vtipnými průpovídkami. Třeba v klíčovém daviscupovém utkání během nekonečné výměny, při níž se napětí dalo krájet, najednou prohodil: "Já tě ten bekhend snad naučím". Kvůli svým výstřelkům měl řadu problémů s tehdejšími funkcionáři, zato fanynky ho zbožňovaly. Když měl den, dokázal porazit kohokoliv na světě. Také on se nejvíce vyhecoval při utkáních Davisova poháru, kde přemohl například Johna Newcomba nebo Tonyho Roche. Na individuálních turnajích vybojoval tři tituly: v Praze (1973), v Basileji (1975) a v San Jose (1977). Ve Wimbledonu v roce 1972 vyřadil Guillerma Vilase a postoupil až do osmifinále. Má také skalpy Connorse, Nastaseho či Kodeše. Na světovém žebříčku byl klasifikován nejvýše na 25. místě. Trochu ve stínu těchto hráčů byli další kvalitní tenisté, jejichž šance dostat se na zahraniční turnaje už byla o poznání menší. Na počátku sedmdesátých let totiž stále platilo pravidlo, že vyjíždět mohli jen čtyři nejlepší. Tím, kdo dlouhá léta držel Černého Petra pátého v pořadí, byl Pavel Huťka, jenž první turnaje na Západě sehrál až ve svých šestadvaceti letech. Byl to však velice zajímavý tenista, jeden z mála "obourukých" hráčů. Servíroval a smečoval totiž levou, zatímco ostatní údery hrál pravou. Památnou bitvu sehrál roku 1976 v prvním kole French Open, kde zahodil mečbol proti pozdějšímu vítězi celého turnaje Adrianu Panattovi a podlehl mu 10:12 v páté sadě. V následujícím roce ale na stejném turnaji postoupil do třetího kola, když vyřadil vynikajícího Američana a pozdějšího vítěze Australian Open Briana Teachera. Přestože má i další cenné skalpy Gerulaitise či Krieka, na turnajích ATP bylo jeho maximem čtvrtfinále. Na světovém žebříčku byl nejlépe klasifikován na 81. pozici. Jen pár zahraničních turnajů absolvoval také Jan Písecký, semifinalista prvního ročníku turnaje Grand Prix v Praze z roku 1973. Ve druhém kole tenkrát hladce porazil slavného Američana Roscoe Tannera. V roce 1975 absolvoval šňůru turnajů po Spojených státech a vedl si více než úspěšně. Hned třikrát postoupil do čtvrtfinále a porazil kvalitní hráče, jako byli Fassbender, Graebner, Taylor nebo Gene Mayer. Vzrůstající úroveň našich tenistů se pochopitelně brzy promítla do výsledků reprezentačních družstev. V roce 1964 se Československo začalo zúčastňovat Kings Cupu, v tu dobu poměrně populární týmové soutěže evropských zemí hrané v zimních měsících v hale. Od roku 1966 naše družstvo třikrát za sebou obsadilo třetí místo. Velmi cenné bylo vítězství v zápase o bronz se silným Španělskem v roce 1967, kdy Holeček zdolal Orantese a Kodeš Santanu. Roku 1969 už se náš tým radoval z celkového vítězství. Postarali se o to Jan Kukal a Vladimír Zedník, kteří ve finále zdolali Švédy. Kukal přitom porazil Bengtsona navzdory tomu, že čelil čtyřem mečbolům. V pozdějších letech soutěž trochu ztratila na kvalitě a místo největších hvězd se jí zúčastňovali spíše mladí nadějní hráči. V roce 1974 jsme opět obsadili třetí místo, když se v týmu vedle zkušenějšího Hřebce objevili nováčci Pavel Huťka a Pavel Složil. V Davisově poháru byl samozřejmě hlavním tahounem Jan Kodeš, který je dodnes rekordmanem v počtu odehraných utkání. Československo reprezentoval celých sedmnáct let a odehrál za něj 94 zápasů, z toho 60 vítězných. V soutěži nezřídka předváděl doslova heroické výkony, když náš tým táhl ve vyčerpávajících bitvách po všechny tři dny. První velký výsledek po více než dvaceti letech se dostavil v roce 1971, kdy naše reprezentace porazila Španělsko a postoupila až do mezipásmového semifinále. Vedle Kodeše, který zařídil dva body, zazářil František Pála v již vzpomínaném utkání s Gisbertem. V semifinále s Brazílií v Porto Alegre náš tým doplatil na nepříjemné až neregulérní podmínky a také na diplomatickou neschopnost našeho vedení v čele s kontroverzním kapitánem Bolardtem. O rok později v semifinále evropského pásma naši porazili NSR, když Kodeš doslova vydřel dva a půl bodu. Debl Fassbender/Pohmann-Kodeš/Kukal přitom skončil výsledkem 17:19 v páté sadě! V repríze finále evropského pásma z předešlého roku jsme ale podlehli 2:3 Španělsku, přestože Pála porazil Orantese. V roce 1973 jsme znovu postoupili až do mezipásmového semifinále, tentokrát proti hvězdné Austrálii. V něm přišly velké chvíle Jiřího Hřebce, jenž na trávě v Melbourne porazil Johna Newcomba a s Rodem Laverem kapituloval až v pěti setech. Celkově jsme sice prohráli 1:4, i tak to ale byl pro naše hráče obrovský úspěch, vždyť Australané pak ve finále v Clevelandu potupili 5:0 i obhájce prvenství Američany! Jen velmi těžko bychom v historii Davis Cupu hledali silnější tým, než byla tehdejší australská sestava Laver, Newcombe, Rosewall... Následující rok přinesl znovu solidní výsledek v podobě finále evropského pásma, v němž jsme tentokrát nestačili na tým SSSR. V klíčovém zápase Kodeš prohrál s Metrevelim smolně 5:7 v páté sadě. Roku 1975 se ale Československo poprvé v historii propracovalo až do finále celé soutěže! Mezi nejlepšími čtyřmi jsme na Štvanici porazili Austrálii poté, co Kodeš získal dva body a Hřebec senzačně zdolal Tonyho Roche. Ve stockholmském finále proti Švédsku naši ale na vlastní kůži pocítili sílu vycházející tenisové superstar Björna Borga. Ten hladce porazil Hřebce i Kodeše a spolu s Bengtsonem vyhrál bez ztráty setu i klíčovou čtyřhru. Pro tuto generaci hráčů byl postup do finále zároveň labutí písní, neboť další úspěch přišel až v roce 1978, kdy se již na scénu drala nová generace... Úspěchy se pozvolna začaly dostavovat i v ženské kategorii. Když kvůli mateřským povinnostem roku 1964 ukončila kariéru Věra Suková, usedla na uvolněný trůn Jitka Volavková (roz. Horčičková). Hned třikrát v řadě ovládla domácí šampionát, čímž se jí otevřela cesta na zahraniční turnaje. V roce 1965 postoupila na Roland Garros do osmifinále a v Římě dokonce do čtvrtfinále. Kromě toho triumfovala na jugoslávském šampionátu v Bělehradě a o titul si zahrála i v Aix-en-Provence. Roku 1967 se probojovala do osmifinále také ve Wimbledonu, kde ji až po boji zastavila třetí nasazená Britka Virginia Wadeová. Ve své sbírce úspěchů má též dvě zlaté medaile z univerziád v Sofii a v Porto Alegre. Po sovětské invazi v roce 1968 však odešla do Spojených států amerických a její jméno bylo u nás nuceně zapomenuto. Na menších mezinárodních turnajích se prosazovala Olga Lendlová, jejíž jméno je dnes pochopitelně nejčastěji vzpomínáno v souvislosti se synem Ivanem. Jejím největším úspěchem bylo vítězství na mezinárodním mistrovství Polska v Katovicích v roce 1960. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let našemu tenisu kralovala starší sestra Jana Kodeše Vlasta Vopičková. Stejně jako její bratr i ona vynikala bojovností a obrovskou vůlí. Dvakrát (1968 a 1970) postoupila do čtvrtfinále French Open a prosadila se i ve Wimbledonu, kde byla mezi nejlepšími šestnácti. V Římě roku 1973 postoupila přes slavnou Rusku Olgu Morozovovou dokonce až do semifinále. Vyhrála čtrnáct mezinárodních  turnajů a v Turíně se stala též amatérskou mistryní Evropy. Porazila dvě wimbledonské vítězky: Margaret Courtovou a Virginii Wadeovou. Obrovskou bitvu svedla i s legendární Billie Jean Kingovou, které podlehla těsně 7:5 ve třetím setu. Mezi lety 1965 a 1972 byla nepřetržitě v první desítce evropského žebříčku, přičemž nejvýše figurovala na šesté příčce. V letech 1968-1969 se mistryní republiky stala vynikající obranářka Alena Palmeová, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zvítězila i na mnoha menších zahraničních turnajích. Ve své nejúspěšnější sezóně 1972 vyhrála hned čtyři, navíc ještě sedmkrát postoupila do finále, mj. v Madridu či v Tokiu. Na mezinárodním mistrovství Itálie v Římě byla mezi nejlepšími osmi. I když jejím nejoblíbenějším povrchem byla jednoznačně antuka, dvakrát (1969 a 1971) postoupila také do třetího kola ve Wimbledonu. V roce 1970 se provdala za Američana Westa a z Československa odešla. Další hráčkou, které se díky triumfu na domácím mistrovství otevřela cesta do zahraničí, byla Miloslava Holubová. Její zdaleka největší úspěch přišel v roce 1976 na French Open, kde vyřadila tři soupeřky zvučných jmen Marii Buenovou, Gail Chanfreauovou a Wendy Turnbullovou a pronikla do čtvrtfinále. Do širší světové špičky náležela v sedmdesátých letech Marie Neumannová. Ta na sebe prvně upoutala pozornost v roce 1972, kdy triumfovala na prestižním turnaji okruhu Virginia Slims v americkém Jacksonville. Její příběh byl téměř pohádkový. Ačkoliv na turnaj přijela jako prakticky neznámá hráčka s jednou raketou a pěti dolary kapesného, ve finále naprosto senzačně pokořila tehdy "neporazitelnou" Billie Jean Kingovou. V roce 1974 o sobě dala rázně vědět podruhé, když postoupila do čtvrtfinále French Open. Pak přerušila kariéru, provdala se do Maďarska a porodila syna. Po dvou letech se vrátila již pod novým jménem Pinterová a připsala si ještě řadu dalších cenných úspěchů: postoupila do šestnáctky na Australian Open, do semifinále v Římě a zvítězila na turnaji v Tokiu. Během své kariéry porazila kromě Kingové i další vynikající hráčky: Martinu Navrátilovou, Andreu Jaegerovou, Olgu Morozovovou nebo Sue Barkerovou. Velký potenciál bezpochyby měla i praneteř slavných bratrů Koželuhů Miroslava Koželuhová, která však podobně jako mnoho dalších doplatila na zvůli tehdejšího režimu. Do poloviny sedmdesátých let dosáhla několika pozoruhodných výsledků. Dvakrát se například probojovala do semifinále mistrovství Evropy amatérů, přičemž roku 1974 v boji o nejlepší čtveřici deklasovala Olgu Morozovovou 6:3, 6:0! V témže roce zvítězila na turnaji v Kitzbühelu, když ve finále naprosto shodným výsledkem pokořila další vynikající hráčku, Jugoslávku Mimu Jaušovecovou. Na mezinárodním mistrovství Itálie v Římě zase porazila Virginii Ruziciovou. Jenže právě v době, kdy byla na vrcholu, se režimu znelíbila a dva roky nesměla vyjet do zahraničí. Podobně jako Neumannová se v nucené přestávce vdala a věnovala se mateřským povinnostem. Když ji potom vzali na milost, postoupila ještě do čtvrtfinále Roland Garros, to už ale pod novým jménem Bendlová. Skvělých výsledků dosáhla zejména ve druhé polovině sedmdesátých let Renata Tomanová. V roce 1972 jako vůbec první Češka vyhrála juniorku na French Open a i později se jí dařilo hlavně na antuce, jež nejlépe vyhovovala její tvrdé a přesné hře od základní čáry. Zvítězila v Barceloně, Bastadu, Kitzbühelu, na mezinárodním mistrovství Německa v Hamburku i na mistrovství Evropy amatérů ve Vídni. V Římě se roku 1977 probojovala až do finále. Historie si ji však bude pamatovat zejména jako dvojnásobnou grandslamovou finalistku. V roce 1976 si totiž zahrála o titul na Australian Open i na Roland Garros. Na těchto dvou turnajích navíc později postoupila ještě třikrát do čtvrtfinále a jednou do semifinále. Je ale třeba říci, že prestiž French Open v té době dost trpěla absencí nejlepších hráček, jež byly smluvně zavázány v projektu Billie Jean Kingové World Team Tennis. Se slabším startovním polem se potýkalo rovněž Australian Open. Řada hráček turnaj vynechávala kvůli složitému cestování i nižším finančním odměnám, a tak bylo v pavouku pouze 32 žen, z toho 21 Australanek. Mnohé elitní tenistky nicméně Tomanová během své kariéry porazila: Wadeovou, Turnbullovou, Stöveovou, Morozovovou, Ruziciovou, Jaušovecovou a další. Na světovém žebříčku se dostala nejvýše na třináctou pozici. V roce 1978 získala také dva grandslamové tituly ve čtyřhře, když s Betsy Nagelsenovou ovládla Australian Open a na French Open zvítězila s Pavlem Složilem v mixu. Další československou kometou, která ve druhé polovině sedmdesátých let zářila na tenisovém nebi, byla Regina Maršíková. Díky vynikajícím liftovaným úderům se také prosazovala především na antukových dvorcích. Podobně jako Tomanová i ona odstartovala svou úspěšnou mezinárodní kariéru vítězstvím na French Open mezi juniorkami (1975). Paříž se pak pro ni stala doslova městem zaslíbeným. Hned následujícího roku totiž na dvorcích Rolanda Garrose postoupila do čtvrtfinále a poté třikrát v řadě dokonce až do semifinále! V roce 1977 tu také získala svůj jediný grandslamový titul v deblu. Na ostatních turnajích velké čtyřky se ale výrazněji prosadit nedokázala a jejím maximem byla účast v osmifinále. Roku 1978 se však stala naší první vítězkou mezinárodního mistrovství Itálie v Římě. Následně byla britským The Daily Telegraph zařazena na deváté místo světového žebříčku, i když podle computeru byla nejvýše "jen" jedenáctá. Pět sezón po sobě zakončila v elitní světové dvacítce. Do roku 1981 vyhrála na ženském okruhu čtrnáct turnajů včetně Canadian Open v Torontu či German Open v Berlíně. Porážela hráčky, jako byly Navrátilová, Kingová, Wadeová, Goolagongová, Mandlíková nebo Jaegerová. Její nadějnou kariéru však v září 1981 zhatila tragická dopravní nehoda, již měla na svědomí. Tenisový kolotoč musela na tři a půl roku opustit. I když se poté ještě dokázala vrátit, dřívější úrovně již nedosáhla.V roce 1972 vystrčila růžky také jedna mladá talentovaná hráčka - Martina Navrátilová. Když jako patnáctiletá vyhrála mistrovství republiky, asi málokoho napadlo, že se později stane jednou z největších hráček celé tenisové historie. V následujícím roce už si ale zahrála ve čtvrtfinále French Open a její mezinárodní kariéra začala strmě stoupat. Roku 1974 v Orlandu získala první titul a také s Kolumbijcem Molinou ovládla French Open v mixu. O další rok později již hrála finále na grandslamech v Melbourne a v Paříži také ve dvouhře. A co víc, v květnu téhož roku dovedla náš reprezentační tým k prvnímu velkému úspěchu v Poháru federace. V Aix-en-Provence se totiž společně s Renatou Tomanovou probojovaly až do finále, v němž dokonce bez ztráty setu porazily hvězdné Australanky v sestavě Evonne Goolagongová, Helen Gourlayová! Naše dívky navíc během celé soutěže ztratily pouze jeden jediný zápas, to když ve čtvrtfinále Tomanová podlehla Němce Ebbinghausové. Nehrající kapitánkou našeho družstva tehdy byla Věra Suková a v týmu figurovala ještě Miroslava Koželuhová, která však do bojů aktivně nezasáhla. V tu dobu si ale Navrátilová začala uvědomovat, že jí Československo nemůže poskytnout ideální podmínky k dalšímu růstu. Neustálé příkazy, handrkování a doprošování se o zahraniční cesty vedlo k četným neshodám se svazovým vedením. To Navrátilové například vytýkalo, že se příliš amerikanizuje nebo že málo drží s hráčkami ze socialistických zemí a rozhodlo se, že jí trochu "přistřihne křídla". Na to už ale Navrátilová nečekala a během US Open 1975 požádala v Americe o politický azyl. Československý tenisový svaz na to reagoval tímto prohlášením: "Před tváří našeho pracujícího lidu utrpěla Martina Navrátilová porážku. Československo jí poskytlo všechny možnosti k rozvinutí jejího talentu, ona však dala přednost pochybné kariéře profesionálky a tučnému bankovnímu kontu." Krátce nato byla Martina zbavena československého občanství a pro naši veřejnost prakticky přestala existovat. Nesmělo se o ní psát, v novinách se objevovaly maximálně strohé agenturní výsledky velkých turnajů. Vítězství v Poháru federace rázem získalo poněkud trpký nádech. Posléze docházelo k mnohdy až kuriózním situacím: komunisté se sice chtěli chlubit týmovým úspěchem, ale protože Navrátilová nepředstavovala vzor hodný následování, jednoduše odstřihli její postavu z oficiální fotografie vítězného družstva. Poté se o Poháru federace přestalo mluvit úplně. Náš tým vítězství neobhajoval a chyběl i v roce 1977...