Kapitola 4

Poválečné období: éra Drobného i "doba temna"

Po osvobození náš tenis rychle navázal na vysokou předválečnou úroveň. Mezi největší světové hvězdy se brzy zařadil Jaroslav Drobný, levák s tvrdým servisem a mimořádným citem pro míč a také jeden z posledních sportovců-"obojživelníků". Československo totiž úspěšně reprezentoval i v ledním hokeji. S národním týmem dokonce získal titul mistra světa a stříbrnou olympijskou medaili. Následkem zranění z hokeje musel ale i na kurtu nosit charakteristické tmavé brýle. Hned na prvním poválečném Wimbledonu v pěti setech vyřadil hvězdu první velikosti - sebevědomého Jacka Kramera, jenž do té doby ve třech zápasech ztratil pouhopouhých pět gemů. Jak se později ukázalo, byla to jeho jediná porážka v celé sezóně! Drobný poté prohrál až v semifinále s Australanem Geoffreyem Brownem. Vynikající formu potvrdil i na Roland Garros, kde postoupil až do finále. Škoda jen, že v něm proti domácímu Marcelu Bernardovi nedokázal zužitkovat vedení 2:0 na sety. V následujícím roce došel ve Wimbledonu do čtvrtfinále a na mezinárodním mistrovství USA ve Forest Hills ještě o kolo dál, tam mu však Kramer hořkou wimbledonskou porážku oplatil. Drobný po celý rok zářil v Davisově poháru, kde společně s Vladimírem Černíkem vybojoval historický postup do mezipásmového finále, jehož vítěz měl právo vyzvat obhájce trofeje v zápase o titul. Náš tým postupně přešel přes Švédsko, Švýcarsko, Nový Zéland, Francii a Jugoslávii a Drobný ze čtrnácti zápasů neprohrál ani jediný. Ve finále proti Austrálii navíc první den porazil Dinnyho Pailse, tento bod ale nakonec zůstal osamoceným. Stejně naše družstvo dopadlo i o rok později. Dvojice Drobný, Černík doplněná o Ferdinanda Vrbu a dalšího "obojživelníka" Vladimíra Zábrodského znovu postoupila do finále proti Austrálii, jíž podlehla tentokrát ještě těsněji 2:3. Naši prohrávali po prvním dnu již 2:0, pak ale vyhráli čtyřhru a Drobný vykřesal jiskřičku naděje pětisetovou výhrou nad Adrianem Quistem, jemuž dokonce odvrátil mečbol. V rozhodujícím zápase ale bohužel Černík proti Sidwellovi neuhrál ani set. V témže roce si Jaroslav Drobný doslova podmanil antukovou Paříž. Nejenže opět postoupil do finále ve dvouhře, ale navíc vyhrál jak mužskou, tak i smíšenou čtyřhru! Napřesrok poprvé pronikl do zápasu o titul také ve Wimbledonu, ale nestačil v něm na nasazenou jedničku Američana Teda Schroedera. Ještě víc než finálová porážka ho ale trápilo, jakým směrem se ubíral vývoj v naší zemi. Rok po komunistickém převratu začala vládnoucí garnitura tenis coby údajně buržoazní sport systematicky utlačovat a Drobného zahraniční výjezdy tak byly čím dál komplikovanější. A protože byl spolu s Emilem Zátopkem nejslavnějším československým sportovcem, jeho jméno bylo navíc často využíváno jako nástroj k propagandě totalitního režimu. Vše vyvrcholilo během turnaje v Gstaadu v létě 1949, kdy tehdejší švýcarský konzul a pozdější ředitel Československé televize Jan Zelenka Drobnému zakázal nastoupit k finálovému zápasu proti jihoafrickému soupeři. Vladimír Černík, který hrál na turnaji také, ho tenkrát přesvědčil, aby už se domů nevracel. "Všechno, co jsem měl, bylo pár triček, kartáček na zuby a padesát dolarů", vzpomínal Drobný na těžké období po odchodu z vlasti, kterou miloval. Následně se usadil ve Velké Británii, ale získat britské občanství se mu hned nepodařilo. Na turnajích startoval nejprve bez státní příslušnosti, než mu občanství roku 1950 nabídl Egypt. Pod jeho vlajkou pak získal většinu svých fenomenálních úspěchů. V letech 1951 a 1952 dvakrát za sebou triumfoval na Roland Garros a roku 1954 jako dvaatřicetiletý svou vynikající kariéru korunoval wimbledonským titulem. Na turnaji tehdy porazil Lew Hoada, Budge Pattyho a ve finále i dvacetiletou vycházející hvězdu Kena Rosewalla. Celkově získal více než 130 singlových turnajových titulů, čímž se řadí mezi nejúspěšnější hráče celé historie. A to i přesto, že šest válečných let ztratil. Třikrát triumfoval například na mezinárodním mistrovství Itálie v Římě, které tehdy mělo prestiž srovnatelnou s grandslamovými turnaji. Po celou dekádu se držel v elitní desítce světového žebříčku a roku 1954 byl dokonce vyhlášen světovou jedničkou! Na sklonku kariéry chvíli reprezentoval i Velkou Británii, která mu přece jen roku 1959 státní občanství udělila. Smutně a bezmocně sledoval, co se děje doma. Zatímco on hrál tenis, jeho hokejoví kamarádi a spoluhráči Modrý, Konopásek, Bubník a další byli ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k mnohaletému vězení. "Kdybych neodešel, seděl bych v base stejně jako všichni kamarádi", poznamenal k tomu později Drobný. StB na něj poté ještě vyvíjela nátlak, aby se vrátil, on to však neudělal. Jeho spoluhráč a velký kamarád Vladimír Černík žil zase nějaký čas v Austrálii a poté přesídlil do Spojených států. Jeho manželka i se synem zůstali v Československu a už se za ním nedostali. Bratr byl zatčen a též odsouzen k mnoha letům vězení. Tímto způsobem se komunistický režim vyrovnával s hráči, kteří pro naši zemi vybojovali historicky největší úspěchy. Jejich výsledky se pak lidé u nás mohli dozvídat jedině prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky. Černíkova kariéra byla pochopitelně o poznání chudší, ale také on si připsal několik solidních výsledků: v letech 1946 a 1950 například vyhrál zmíněný turnaj v Gstaadu, pořádaný jako mezinárodní mistrovství Švýcarska. Ve Wimbledonu (1949) a na Roland Garros (1951) se mu podařilo postoupit mezi nejlepší šestnáctku. Vedle Drobného a Černíka se na mezinárodní scéně prosadil také Ferdinand Vrba, slovenský tenista s nesmírně tvrdým forhendem. Nejvíce se mu dařilo na Roland Garros, kde roku 1946 postoupil do čtvrtfinále a o dva roky později ještě do osmifinále. Na wimbledonské trávě se probojoval nejdále do třetího kola. Dílčích úspěchů dosáhl Milan Matouš, který i se svou snoubenkou a taktéž vynikající tenistkou Helenou Straubeovou po únorovém převratu emigroval do Itálie. Oba na přelomu čtyřicátých a padesátých let objížděli zejména menší turnaje v Itálii, Francii a Švýcarsku. O něco úspěšnější byla Straubeová, která se výrazněji prosadila i na grandslamových podnicích. Třikrát postoupila do osmifinále na Roland Garros (1946, 1947, 1950) a jednou ve Wimbledonu (1951). Matouš si v All England Clubu zahrál jednou ve třetím kole (1951) a jednou postoupil do semifinále turnaje "Wimbledon Plate", což byla soutěž útěchy pro hráče vyřazené v úvodních kolech hlavního turnaje. Vynikající pověst tenisového rodu Koželuhových ve světě počátkem padesátých let šířila Hana Sládková-Koželuhová, neteř legendárních bratrů. Než roku 1950 za dramatických okolností utekla do Západního Berlína, byla jedničkou československého žebříčku. V následujícím roce už byla jedničkou v Německu a o další rok později v Kanadě, kde nakonec zakotvila. Na světových turnajích poté startovala pod jménem Hannah Sladek. V roce 1955 vyhrála Canadian Open v Québecu, tituly má také z Hollywoodu nebo z Londýna. Pětkrát se představila ve Wimbledonu, přičemž nejlepší výsledek uhrála až při své poslední účasti v roce 1963. Tehdy postoupila do třetího kola a poté ještě do finále soutěže útěchy. Jak vidno, v podstatě o všechny mezinárodní úspěchy začátku padesátých let se starali emigranti. U nás nastala pro tenis doslova "doba temna". Mnoho dvorců bylo zrušeno, nebyly míče ani rakety a mezinárodní styky zcela ustaly. Po emigraci Drobného a Černíka se Československo dokonce pět let nezúčastnilo Davisova poháru. V těchto podmínkách bylo pochopitelně nemožné dosáhnout špičkové úrovně. O to více je třeba ocenit úspěchy některých hráčů a hráček, kteří se i přes nedostatek mezinárodních zkušeností čas od času dokázali prosadit za hranicemi, pokud už se tam výjimečně dostali. To byl případ třeba Vlasty Holečkové, neortodoxní hráčky, jež byla v tenise prakticky samoukem. I přes házení klacků pod nohy a intriky, jež předcházely jejímu prvnímu výjezdu do zahraničí, vyhrála roku 1948 mezinárodní mistrovství Jugoslávie v Opatii. O čtyři roky později zase zvítězila na mistrovství Polska v Katovicích, kde ve finále přemohla legendární Jadwigu Jedrzejowskou. Roku 1948 se ve Wimbledonu poprvé konala soutěž juniorek a hned se stala kořistí československé tenistky Olgy Miškové. Bohužel i ona později doplatila na politickou situaci a přestože patřila k naší špičce, v mezinárodním měřítku se již neprosadila.