Památné zápasy 80. let

Tomáš Šmíd - Adriano Panatta 3:6, 3:6, 6:3, 6:3, 6:4

Davis Cup, finále Československo-Itálie, Praha, 5. 12. 1980

Roku 1980 se československé mužstvo podruhé v historii probojovalo do finále Davisova poháru. Naše vyhlídky na celkové vítězství ale byly nadějnější než v roce 1975, kdy jsme ve Stockholmu podlehli švédskému výběru vedenému fenomenálním Björnem Borgem. Tentokrát se hrálo doma, náš tým měl ve svém středu vycházející hvězdu Ivana Lendla a Italové byli na rychlém povrchu v hale určitě schůdnějším soupeřem než seveřané. Jenže těsně před utkáním přišly nečekané komplikace, když naši dvojku Tomáše Šmída postihly silné zažívací problémy. V předvečer zápasu se patrně přiotrávil zkaženou rybou a celou noc strávil na toaletě s průjmy a zvracením. Ráno ho tak místo na trénink čekala cesta do Ústřední vojenské nemocnice, kde bylo nutné vyloučit závažnější diagnózu. Do pražské Sportovní haly dorazil až těsně před začátkem utkání a stihl pouze krátkou rozehrávku, po níž byl navíc celý bledý a sotva popadal dech. Přesto byl odhodlaný k zápasu proti Adrianu Panattovi nastoupit a porvat se o první bod. Bylo to sice riziko, ale nikdo jiný by pravděpodobně neměl šanci italskou jedničku ohrozit. Přesto všem bylo jasné, že náš reprezentant v tomto stavu těžko může zvládnout čtyřsetový nebo dokonce pětisetový maratón. Náš tým měl dokonce na lavičce pro případ nouze připravený nočník a prostěradla, za něž by se Šmíd mohl ukrýt, kdyby během zápasu musel vykonat potřebu. Publikum, stejně jako soupeř pochopitelně zpočátku o jeho těžkostech neměli ani tušení. Brzy ale pochopili, že něco není v pořádku. Vstup do utkání byl totiž z pohledu našeho hráče doslova katastrofální. Hned v prvním gemu čistou hrou ztratil své podání, které přitom mělo být jeho velkou zbraní. Zkušený Panatta Šmídovu nejistotu okamžitě vycítil a hned získal na kurtu jasnou převahu. První dva sety předváděl vynikající tenis a bez větších problémů se ujal vedení 6:3, 6:3. Ve třetí sadě ale za stavu 2:1 pro Šmída lehkomyslně odevzdal gem, v němž vedl už 40:0 a jeho psychologická výhoda byla rázem tatam. Znervózněl, začal se rozčilovat a diskutovat s rozhodčími a sadu prohrál 6:3. Dílčí úspěch vlil našemu hráči novou krev do žil a jeho výkon šel navzdory všem předpovědím neustále nahoru. Když také čtvrtý set získal poměrem 6:3 domácí tenista, atmosféra v hale začala znatelně houstnout. Hosté si neustále stěžovali na výroky rozhodčích, mimo jiné opakovaně reklamovali Šmídovy údajné přešlapy při podání a do ráže se dostali také jejich fanoušci. Jeden z klíčových momentů přišel při Italově servisu za stavu 3:3 v páté sadě. V úvodní výměně Šmíd vyškrábl Panattův kraťas těsně u země, ale hosté trvali na tom, že se jednalo o dvojdopad. Anglický vrchní rozhodčí bod přisoudil nám, načež italští fanoušci v hledišti rozpoutali hotové peklo. Jeden divák musel být dokonce vyveden, což ale hostující tým nesl velmi nelibě a hráči na protest proti tomu odešli z kurtu. Utkání následně muselo být na 40 minut přerušeno, aby se vášně uklidnily. Po přestávce Šmíd Panattovo podání prolomil, jenže brejk nedokázal potvrdit, a tak bylo skóre opět smírné 4:4. Koncovka utkání ale našemu reprezentantovi vyšla mnohem lépe než Italovi, který v posledních dvou gemech uhrál pouhé dva míče! Hosté porážku v možná klíčovém zápase absolutně neunesli a legendární rozhodčí Antonín Bubeník si musel vyslechnout nepříjemnou spršku nadávek. Tento incident mimochodem asi výrazně přispěl k tomu, že od následujícího ročníku už museli být sudí na umpiru vždy neutrální. Tomáš Šmíd svým heroickým výkonem položil základ našemu celkovému triumfu. Na jeho vítězství navázal Ivan Lendl, který potvrdil roli favorita proti Barazzuttimu a třetí bod získali den nato oba hráči společně ve čtyřhře. Československo se tak už po sobotě poprvé v historii mohlo radovat ze zisku slavné "salátové mísy"!

Ivan Lendl - John McEnroe 3:6, 2:6, 6:4, 7:5, 7:5

French Open, finále, 10. 6. 1984 

Psal se rok 1984 a Ivan Lendl, ačkoliv byl už pátou sezónu členem nejužší světové špičky, stále čekal na velký titul. Čtyřikrát na grandslamech nezvládl finálový zápas a na Roland Garros moc toužil toto prokletí konečně zlomit. Jenže na něj čekal přetěžký úkol - porazit suveréna sezóny Johna McEnroea, který nepoznal hořkost porážky už 42 zápasů v řadě a se kterým prohrál šest ze sedmi posledních utkání. Také McEnroeovi šlo o hodně. Chtěl dokázat, že je nejlepším hráčem světa nejen na trávě či tvrdém povrchu, ale i na antuce. Na té pařížské navíc žádný Američan nevyhrál od roku 1955! Do finále oba hráči prošli suverénním způsobem, když v celém turnaji ztratili shodně jediný set. Finálový duel ale začal o poznání lépe McEnroe. Hrál na maximální riziko a při každé příležitosti se vrhal k síti tak, jako by se bojovalo na trávě. Hra vabank mu vycházela a Lendl byl na dlouhou dobu odsouzen do role statisty - 3:6, 2:6. V tu chvíli nic nenasvědčovalo tomu, že by snad v životní formě hrající Američan utkání mohl ztratit. Když ale ve třetí sadě Lendlovi vyšlo několik riskantních úderů, přece jen znejistěl a soupeře pustil do vedení. Lendl set vyhrál 6:4 a v dramatické koncovce pro sebe získal i čtvrtou sadu. V pátém setu se zápas změnil v neskutečnou fyzicky náročnou bitvu, v níž ani jeden ze soupeřů nehodlal kapitulovat, ačkoliv si oba sahali na samé dno sil. "V tuto chvíli už nešlo o tenis," napsal jeden německý komentátor. "Lendl tloukl do míčů se zběsilostí, s níž se lidé derou na svobodu, pryč od nočních můr, s níž rozbíjejí okovy svého prokletí." Za stavu 6:5 si Lendl při Američanově servisu vypracoval dva mečboly a druhý z nich proměnil. Sotva si hráči podali ruce, zhroutil se na židli a pozvracel se. McEnroea to samé potkalo o pár okamžiků později na tribuně při předávání cen. Však se také jednalo o jedno z nejdelších a nejdramatičtějších finále grandslamové historie. "Na toto vítězství budu vzpomínat celý život. Bylo to právě tehdy, kdy jsem se naučil vyhrávat. Kdy jsem pochopil, že člověk se nesmí nikdy vzdát, protože nikdy neví, co se ještě může přihodit. McEnroe měl tenkrát chvilkovou slabost, byl to skutečně jen okamžik. Ale od toho okamžiku to byl jiný zápas. Jen my dva jsme věděli, že od té chvíle hrajeme znovu," vzpomínal na utkání Lendl o pár let později. Tento zápas byl v jeho kariéře skutečně zlomovým a de facto předznamenal několik let trvající éru "Ivana Hrozného", jak se mu tenkrát přezdívalo. Naopak pro McEnroea byla tato porážka asi jedinou kaňkou na životní sezóně, kterou zakončil s úchvatnou bilancí 82:3. Dodnes přiznává, že šlo o nejtrpčí prohru v jeho kariéře, neboť titul z Roland Garros nikdy nezískal.

Helena Suková - Martina Navrátilová 1:6, 6:3, 7:5

Australian Open, semifinále, 6. 12. 1984

V celé moderní tenisové historii nikdo nebyl tak dominantní jako Martina Navrátilová mezi lety 1982 a 1984. Během těchto tří let prohrála pouhopouhých 6 zápasů, zatímco výher nasbírala neuvěřitelných 254! Sezónu 1983 ukončila s impozantním skóre 86:1, když jedinou porážku utrpěla na French Open od Američanky Kathleen Horvathové. V roce 1984 zase vyhrála 74 zápasů po sobě, což je v open éře dosud nepřekonaný rekord, a to jak mezi ženami, tak i mezi muži. Na Australian Open, jež se tehdy ještě hrálo na přelomu listopadu a prosince jako poslední z turnajů velké čtyřky, útočila už na sedmý grandslamový titul v řadě a zároveň na svůj jubilejní stý turnajový primát. Především si ale brousila zuby na to, že by jako teprve třetí žena v historii po Maureen Connollyové a Margaret Courtové mohla zkompletovat kalendářní Grand Slam, tedy vyhrát všechny čtyři největší turnaje v jedné sezóně. Kromě vynikající formy jí do karet hrál i fakt, že se australské mistrovství tehdy ještě konalo na trávě, která jak známo byla jejím zdaleka nejlepším povrchem. Osud tomu však chtěl jinak a Navrátilovou v semifinále po životním výkonu zastavila devatenáctiletá Češka Helena Suková. První set sice z pohledu skóre vyzněl jednoznačně pro Navrátilovou, ale hráčky o každý gem sváděly tuhou bitvu, když v šesti hrách ze sedmi bojovaly přes shodu a celkově odehrály více výměn než v obou zbývajících setech. Ve druhé sadě se devátá nasazená Suková ujala vedení 5:2 a šibalsky mrkla na trenéra Kurze, neboť si před zápasem vytkla jediný cíl - uhrát alespoň v jednom setu pět her. Nakonec se s tímto skromným přáním nespokojila a ve dramatické třetí sadě utkání dotáhla do vítězného konce. Ačkoliv vedla už 3:0 se dvěma brejky, Navrátilová se nevzdala a ještě srovnala na 4:4. Suková ale ani potom nesložila zbraně, za stavu 5:5 Martině znovu vzala podání a pevnější nervy prokázala i v úchvatné koncovce. V poslední hře se hrálo dvanáct výměn, z nichž osm skončilo vítězným úderem a ani jedna nevynucenou chybou. Navrátilová dokázala odvrátit pět mečbolů, přestože soupeřka při nich pokaždé zahrála dobré první podání. Komentátor ESPN a bývalý tenista Cliff Drysdale později jejich zápas označil za nejlepší ženské utkání, které kdy viděl. Navrátilová porážku přijala s grácií: "Bolí to, ale dostanu se z toho. Pořád mám dvě ruce, dvě nohy a srdce... Určitě to nebyl můj nejlepší výkon, ale dneska jsem ze sebe víc dostat nemohla. Vím, že jsem lepší hráčka, ale dneska si zasloužila vyhrát Helena." Suková tedy Navrátilové ukončila nejen zmiňovanou šňůru 74 vítězných zápasů v řadě, ale také rekordní sérii 46 výher na trávě. Je příznačné, že předchozí sérii 54 vítězství Navrátilové přetrhla v lednu 1984 jiná Češka Hana Mandlíková. Martinina bilance od porážky na French Open 1983 až do zápasu se Sukovou na Australian Open 1984 tedy byla neuvěřitelných 128:1! Kalendářního Grand Slamu se ale rodačka z Řevnic nikdy nedočkala, stejně jako se Suková nikdy nedočkala grandslamového vítězství.

Martina Navrátilová - Hana Mandlíková 7:5, 6:1

Pohár federace, finále Československo-USA, Praha, 27. 7. 1986

Když se roku 1986 v Praze na nově otevřeném štvanickém stadionu konal Pohár federace, bylo kolem toho velké haló. Hlavně kvůli tomu, že se sem chystala Martina Navrátilová, československá emigrantka reprezentující Spojené státy americké. Do své rodné vlasti se vrátila po dlouhých jedenácti letech a publikum jí připravilo bouřlivé přivítání, což velmi nelibě nesli komunističtí funkcionáři v čele s Lubomírem Štrougalem. Naše tenistky obhajovaly tituly ze tří předešlých ročníků a i tady podle očekávání prošly do finále. Američanky už pro ně ale byly příliš velkým soustem. V první dvouhře Suková ve dvou těsných setech podlehla Chris Evertové a Mandlíkové tedy nezbývalo, než porazit Navrátilovou. Jedenáct gemů si obě hráčky držely servis, ale za stavu 5:6 Mandlíková ztratila vedení 40:0 a tím i celou sadu 7:5. Více než samotný tenis ale zaujala atmosféra v publiku, které bylo paradoxně více nakloněno její soupeřce. Naše hráčka tím byla viditelně zaskočena, byla nervózní, vztekala se a druhý set odevzdala hladce 1:6. "Vrátila jsem se do šatny, práskla za sebou dveřmi a rozbrečela se. Zdálo se mi to nespravedlivé, připadala jsem si zrazená. To já jsem přece reprezentovala český tenis!" Publikum tím ovšem pouze dávalo najevo svůj vzdor vůči tehdejšímu režimu a podporu někomu, kdo se mu dokázal vzepřít. O Martině se jedenáct let nesmělo psát, dokonce i v katalogu vydaném k Poháru federace její profil chyběl. Teď na ni ale nikdo nemohl, publikum jí mohutně aplaudovalo a komunistickým funkcionářům nezbývalo, než tomu mlčky přihlížet. "Doufám, že nebudete čekat dalších jedenáct let, abyste mě zde zase viděli hrát," řekla závěrem svého krátkého projevu, to už ale vládní lóže byla prázdná.

Stefan Edberg - Miloslav Mečíř 4:6, 2:6, 6:4, 6:3, 6:4

Wimbledon, semifinále, 1. 7. 1988

Miloslav Mečíř a Stefan Edberg spolu sehráli několik nezapomenutelných utkání, mezi nimiž vyčnívají tři dramatické pětisetové bitvy z roku 1988. První z nich se odehrála v rozhodujícím pátém zápase čtvrtfinále Davisova poháru na švédské půdě. Našemu hráči v ní chyběly pouhé dva míče k vítězství, vedl 2:1 na sety a pak ještě 4:1 v pátém, ale nakonec se z výhry radoval soupeř poměrem 9:7. Jen o pár týdnů později se oba hráči znovu utkali v semifinále Wimbledonu a bylo z toho podobné drama. Mečíř do utkání vstoupil ve velkém stylu a první dva sety jasně ovládl. Svého soupeře drtil zejména neuvěřitelnými vítěznými returny. Klíčový brejk v deváté hře úvodní sady získal dokonce čtyřmi takovými v řadě! Edbergův kouč Tony Pickard k tomu tehdy poznamenal: "Stefan servíroval dobře, ale Mečíř ho svými returny úplně demoralizoval. Nikdo jiný by nebyl schopen jeho podání takhle vracet." Dlouho se zdálo, že utkání směřuje k pohodlné třísetové výhře, zvláště když Mečíř v sedmé hře při podání soupeře opět vedl 40:0! Brejkboly ale nevyužil a nakonec to byl on, kdo o svůj servis přišel v nejhorší možnou chvíli za stavu 4:5. Ve čtvrtém setu měl československý tenista příležitost prolomit soupeřovo podání ve třetí i v páté hře a pak dokonce čtyřikrát v sedmé, jenže opět ani jednou neuspěl. Místo toho v osmém gemu znovu udeřil Edberg. Mečíř se ani potom nepoložil, v úvodu páté sady Švéda dokázal po delší době znovu brejknout a ujal se vedení 3:1. Přesto to k postupu do finále nestačilo. Třetí nasazený Edberg vyhrál čtyři gemy za sebou a vítězství už nepustil... "Je těžké uvěřit, z jaké situace jsem se dostal," komentoval to po zápase a zároveň vzpomněl na nedávnou daviscupovou bitvu: "Kdybych tenkrát nevyhrál, nedokázal bych to ani dneska. Ten zápas mě naučil nevzdávat se a ukázal mi, jak se v těchto situacích vrátit zpátky do hry." Mečíř měl pro výkon blonďatého seveřana jen slova uznání: "Myslím, že v posledních třech setech hrál velmi dobře. Já jsem sice udělal nějaké chyby, ale on trefil hodně vítězných míčů. Když se mi nepodařilo zahrát z returnu vítězný úder, výměnu většinou zabil volejem." Prohra mrzí o to více, že Mečíř předtím ve čtvrtfinále hladce vyřídil jiného Švéda, druhého nasazeného Matse Wilandera, který ten rok prožíval sezónu snů a vyhrál všechny tři ostatní grandslamy! Mečířova hra ostatně na švédské hráče tradičně platila, však se mu také přezdívalo "zabiják Švédů". Edberg měl ale přece jen poněkud odlišný styl než jeho krajané. Mečíř mu nicméně ještě ten rok porážku oplatil v semifinále olympijského turnaje v Soulu, kde pro změnu sám otočil skóre 1:2 na sety a učinil tak rozhodující krok k zisku zlaté medaile.

Michael Chang - Ivan Lendl 4:6, 4:6, 6:3, 6:3, 6:3

French Open, 4. kolo, 5. 6. 1989

Osmifinálový zápas na French Open 1989 mezi Ivanem Lendlem a Michaelem Changem v mnohém připomněl pověstný souboj Davida s Goliášem. Lendl byl v utkání coby světová jednička a trojnásobný pařížský šampión horkým favoritem, přesto se po nervydrásající, více než čtyři a půl hodiny trvající bitvě musel sklonit před uměním teprve sedmnáctiletého amerického mladíka. Ten přitom v zápase bojoval s křečemi i dehydratací a nebyl daleko od toho, aby utkání skrečoval. Nakonec však Lendla udolal i díky nevídaným taktickým fintám, z nichž nejvíce proslulo podání spodem, jež nečekaně vytasil v koncovce rozhodující sady. Changovo vítězství lze bez nadsázky označit za triumf vůle a mentální síly, ačkoliv právě tyto vlastnosti byly obyčejně velkou devízou československého tenisty. Zápas se konal 5. června 1989, jen krátce poté, co bylo v čínském Pekingu násilně potlačeno lidové povstání. Událost známá jako Masakr na Náměstí Nebeského klidu Changa jakožto Američana s čínskými kořeny hluboce zasáhla. Jak se později ukázalo, zvláštní emocionální rozpoložení, v němž se v průběhu celého turnaje nacházel, vyústilo v jeden z nejpřekvapivějších triumfů v dějinách bílého sportu. Chang totiž svou misi dotáhl až do úplného konce a po finálové výhře nad Stefanem Edbergem se stal vůbec nejmladším grandslamovým šampiónem v historii! Zároveň ukončil pětileté americké čekání na velký titul a pařížský turnaj dokonce ovládl jako první Američan od roku 1955! Vítězství pak věnoval všem Číňanům, pro něž byl tento historický okamžik v těžkých časech alespoň malou vzpruhou. "Cítím, že mé vítězství bylo Božím záměrem," vzpomíná na největší okamžiky své kariéry silně věřící Chang, jenž už paradoxně nikdy žádný další grandslamový titul nepřidal. Vraťme se ale zpátky k osmifinálovému zápasu s Lendlem. V jeho začátku to na žádnou velkou bitvu nevypadalo. Lendl vyhrál úvodní dva sety poměrem 6:4 a zdálo se, že kráčí za pohodlným postupem do čtvrtfinále. Houževnatý soupeř však ještě zdaleka nemínil kapitulovat. Třetí set pro sebe získal poměrem 6:3 a když šel po soupeřově dvojchybě do brejku i ve čtvrté sadě, bylo zaděláno na velké drama. Lendl viditelně znervózněl a začal se dohadovat s rozhodčím, který jeho nářky dokonce "odměnil" trestným fiftýnem. Na konci čtvrtého setu se však také začaly stupňovat Changovy fyzické problémy. Křeče ve stehnech a lýtkách mu znepříjemňovaly každý pohyb, a tak se uchýlil k neobvyklé taktice: začal Lendlovi z každé pozice hrát vysoké kopce a sám vyčkával na vhodnou příležitost k protiútoku. Rozladěný Lendl nejenže prohrál čtvrtý set, ale také ztratil hned své úvodní podání v páté sadě. V tu chvíli však skutečné drama teprve začínalo, neboť Changovy fyzické potíže dostoupily vrcholu. Nemohl pořádně servírovat, při dobíhání míčů doslova úpěl bolestí a kvůli silné dehydrataci si po každé výměně nechával podat lahev s pitím. Jak později přiznal, v jednu chvíli už byl rozhodnutý utkání vzdát. "Už jsem byl nakročený k rozhodčímu, ale když jsem došel k čáře pro podání, náhlé hnutí mysli moje rozhodnutí změnilo. Skoro jako kdyby mi Bůh říkal: ´Co to děláš?´," vzpomíná na těžké chvíle v úvodu pátého setu. Lendlovi se podařilo vyrovnat a zdálo se, že je jen otázkou času, než Američanův odpor definitivně zlomí. Místo toho se ale stal pravý opak a první hráč světa už od stavu 3:3 neuhrál ani gem. Nevídaný moment přišel při Changově servisu za stavu 4:3 a 15:30. Američan se totiž postavil za základní čáru a k úžasu téměř 17 000 diváků podal spodem! "Chtěl jsem zkusit Ivana překvapit, protože v tu dobu už jsem stejně neměl šanci nic vytěžit z prvního servisu. Jeho to trochu rozhodilo, musel jít dopředu a já jsem pak zahrál prohoz, který šel od jeho rakety do autu," líčí inkriminovaný moment. Psychologickou válku pak završil při mečbolu, kdy si na příjem Lendlova druhého servisu sebevědomě postoupil až na samotnou čáru pro podání. Zdecimovaný soupeř zahrál dvojchybu a dokonal tak jednu ze svých nejbolestivějších porážek. "Později jsem si ten zápas pouštěl na videokazetě, ale dodnes nedokážu pochopit, jak jsem tehdy mohl vyhrát," vrátil se Chang ke své zřejmě životní výhře v roce 2009.