Kapitola 9

Na začátku nového tisíciletí: s širokou základnou, ale bez velkých hvězd

Do nového tisíciletí český tenis nevstupoval zrovna v ideální kondici. Po odchodu Kordy a Novotné jsme totiž několik let nedisponovali žádným špičkovým hráčem ani mezi muži, ani mezi ženami a to byla situace, kterou jsme předtím zažili naposledy v šedesátých letech. V mužské kategorii si čeští fanoušci na hráče top ten museli počkat čtyři roky. Na Petra Kordu navázal koncem roku 2002 Jiří Novák, který v sedmadvaceti letech zažil nečekaný přerod z dlouhodobě spíše průměrného hráče v tenistu absolutní světové elity. K páté příčce žebříčku ATP ho katapultoval především skvělý úspěch na Australian Open, kde postoupil mezi nejlepší čtveřici. Škoda jen, že v boji o finále nezužitkoval vedení 2:1 na sety proti pozdějšímu překvapivému vítězi Thomasu Johanssonovi ze Švédska. Mezi kvarteto nejlepších se Novák v sezóně 2002 probojoval i na turnajích kategorie Masters v Římě a v Torontu. V Madridu byl k vítězství dokonce ještě o krok blíž, jenže do zápasu o titul proti Agassimu ho nepustilo zranění. Útěchou mu mohlo být, že se coby druhý hráč v historii samostatné České republiky kvalifikoval na závěrečný Turnaj mistrů v Šanghaji. Na něm sice ze základní skupiny do semifinále neproklouzl, nicméně v prvním zápase dokázal senzačně přehrát právě tehdejší světovou dvojku Andreho Agassiho. "Dělal jsem, co šlo, ale nestačilo to. Novák hraje velice tvrdě a výtečně střídá údery", komentoval porážku Agassi. Dobré vzpomínky na něj nemá ani Pete Sampras, který mu roku 2000 ve čtvrtfinálovém daviscupovém utkání v Los Angeles podlehl 3:0 na sety. Však také Novák patřil k hráčům, jejichž výkony nejvíce rostly právě v Davisově poháru - s bilancí 27:7 se řadí mezi naše historicky nejúspěšnější reprezentanty. Kromě Samprase v této soutěži dokázal porazit Henmana, Grosjeana nebo Kafelnikova a doposud jedinou daviscupovou porážku uštědřil také Rafaelu Nadalovi, byť ten byl tehdy teprve sedmnáctiletým debutujícím mladíkem. Na okruhu ATP Novák ve dvouhře ovládl celkem sedm turnajů. Dařilo se mu zvláště ve švýcarském Gstaadu, kde triumfoval hned dvakrát. V roce 2003 ve finále hraném na tři vítězné sety navíc zdolal novopečeného wimbledonského šampióna Rogera Federera. Určitě není bez zajímavosti, že Novák je jedním z pouhých sedmi tenistů, kteří dokázali porazit Samprase, Agassiho, Federera i Nadala. Za Novákem ale nějaký čas zela poměrně velká výkonnostní propast. Ostatní hráči silné generace devadesátých let na začátku dekády buď ukončili kariéru, nebo se museli vyrovnávat s dlouhodobým poklesem formy a ti noví na okruhu ATP spíše paběrkovali. Bohdan Ulihrach zažil poslední solidní sezónu v roce 2001, kdy postoupil do finále turnajů v Dauhá a v Bastadu a ačkoliv se v profesionálním tenise pohyboval ještě dalších deset let, podobně hodnotných výsledků již nedosáhl. Svou roli v tom určitě sehrála i nepříjemná dopingová kauza, do které se bez vlastního přičinění namočil v roce 2003. Martin Damm se na začátku nového milénia vinou singlovým neúspěchů přeorientoval na dráhu deblového specialisty, podobně jako David Rikl. Určité naděje byly vkládány do Michala Tabary, jenž patřil mezi špičkové světové juniory a v sedmnácti letech při svém debutu na turnaji ATP v Praze postoupil až do čtvrtfinále. Jenže v seniorské kategorii ho limitoval poněkud menší vzrůst, a tak většinu svého tenisového života nakonec strávil na challengerech. Jednu velmi vydařenou sezónu nicméně zaznamenal i na okruhu ATP. Bylo to v roce 2001, kdy překvapivě vybojoval titul v indickém Čennaí. Z turnaje přitom vyřadil i dvojnásobného grandslamového finalistu Cedrica Piolina. Ve stejném roce si zahrál ještě semifinále na podnicích v Houstonu a v St. Pöltenu a také 3. kolo na Australian Open. Díky tomu se nakrátko podíval i do první světové padesátky - v červenci mu computer ukázal 47. místo. Ještě jeden velmi překvapivý titul v tom roce putoval k českému hráči. V brazilském Costa do Sauipe se totiž po finálové výhře nad domácím Fernandem Meligenim z vítězství radoval Jan Vacek - hráč, jehož žebříčkovým maximem bylo 61. místo a který též po většinu kariéry objížděl hlavně challengery. I když svého jediného prvenství dosáhl na tvrdém povrchu, jeho forma každoročně nejvíce gradovala s příchodem travnaté sezóny. Vzhledem k minimálnímu počtu turnajů hraných na trávě je jistě kuriozitou, že na ní získal bezmála polovinu všech svých výher. V roce 2002 postoupil mezi šestnáctku nejlepších ve Wimbledonu, když na jeho raketě skončil i pozdější semifinalista tohoto turnaje Mario Ančič. V následujícím roce po vítězstvích nad dvěma hráči top 15 Grosjeanem a Novákem postoupil do semifinále v nizozemském Hertogenboschi a v Queensu si dokonce vyšlápl na jednoho z nejlepších "trávařů", Chorvata Gorana Ivaniševiče. Dalším z hráčů, kteří dlouhodobě oscilovali mezi první a druhou světovou stovkou, byl Jiří Vaněk. Také on patřil k nadějným juniorům, což dokládá jeho semifinálová účast na juniorce French Open z roku 1996. Mezi dospělými se ale dostal nejvýše "pouze" na 74. místo. Jeho prokletím se na turnajích ATP stalo čtvrtfinále. Zahrál si v něm celkem čtrnáctkrát, ale jen jednou, roku 2005 v Bastadu, dokázal jeho brány prolomit a postoupit ještě o kolo dál. Matnější období našeho mužského tenisu naštěstí netrvalo příliš dlouho. Jestliže na konci sezóny 2003 figurovali v první stovce světového žebříčku jen dva Češi, o dva roky později už jich bylo naopak rekordních devět! Určitým zlomem byla sezóna 2004, kdy o sobě daly výrazně vědět dvě největší hvězdy následujících let - Radek Štěpánek a Tomáš Berdych. Štěpánek se sice do první světové stovky propracoval už v roce 2002, ale zpočátku se mu přílišné šance na velkou kariéru nedávaly. Tenisovou veřejností byl dlouho vnímán spíše jako kvalitní deblista, jehož technická hra není pro dvouhru dostatečně razantní. Navíc se začal prosazovat relativně pozdě. Jeho neortodoxní cesta přesto záhy začala nést své ovoce a na konci roku 2004 se dostavil první skutečně velký výsledek v podobě postupu do finále prestižního halového turnaje v Paříži-Bercy. Životní formu Štěpánek chytil v roce 2006. V Rotterdamu oslavil svůj premiérový titul (bylo mu už 27 let), probojoval se do finále antukového Masters v Hamburku a skvělé období završil postupem do čtvrtfinále ve Wimbledonu. V něm po pětisetové bitvě podlehl čtyřiatřicetiletému Švédovi Jonasu Björkmanovi, přestože ve čtvrtém setu servíroval na vítězství a měl mečbol. I tak se ale po turnaji ocitl na krásném osmém místě světového žebříčku. Ani toto umístění pro Štěpánka nemuselo být konečnou, kdyby do jeho kariéry krutě nezasáhla vyšší moc. Kvůli vyhřezlé ploténce totiž přišel o celý zbytek sezóny a zároveň i o jedinečnou možnost své žebříčkové maximum ještě vylepšit. Naopak se místo toho vinou dlouhodobé absence poroučel i z první světové stovky, byť jen na dva týdny. Mimochodem, nebýt těchto dvou týdnů, držel by se mezi elitou nepřetržitě téměř třináct let! Štěpánek se však jako v budoucnu ještě několikrát dokázal na ztracené pozice vrátit. V následujících letech získal další čtyři turnajové vavříny, třikrát postoupil do osmifinále na grandslamech a vybojoval řadu velkých bitev, třeba s Federerem v Římě 2008 nebo s Murrayem v Paříži 2009. Krátce nato, v jedenatřiceti letech, už zase figuroval těsně za první světovou desítkou. A to ještě nebyl zdaleka konec. Jeho největší chvíle, které z něj učinily téměř národního hrdinu, přišly o tři roky později v Davisově poháru. O tom ale až v příští kapitole... Jestliže se Štěpánek prosadil až v pozdějším věku, Tomáš Berdych naopak vlétl do světového tenisu jako uragán už coby teenager. Na US Open 2003 si ještě před svými osmnáctinami připsal první grandslamovou výhru a o necelý rok později šokoval celý tenisový svět senzačním vítězstvím nad Federerem ve druhém kole olympijského turnaje v Aténách. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Ještě v roce 2004 stihl vyhrát antukový turnaj v Palermu a v následující sezóně dokonce podnik kategorie Masters v Paříži-Bercy! Cestou k titulu přitom přehrál pět hráčů elitní dvacítky žebříčku ATP - Coriu, Ferrera, Gaudia, Štěpánka a ve finále i Ljubičiče. Zdálo se, že mu nic nestojí v cestě k tomu, aby zdolával i mety nejvyšší. Jenže další vývoj jeho kariéry přece jen za přehnanými očekáváními trochu zaostal. Berdych se sice usadil ve světové dvacítce, ale těm úplně nejlepším se dlouhodobě rovnat nemohl. Ve stejné době jako Štěpánek a Berdych se na scéně objevilo ještě několik hráčů řekněme druhého sledu. Tomáš Zíb sice generačně patří spíše do éry Ulihracha a Nováka, nicméně svůj potenciál dokázal naplno prodat až v devětadvaceti letech. Ačkoliv se řadu let pohyboval ve druhé stovce světového žebříčku, v roce 2005 se po dvou semifinálových účastech na okruhu ATP v Čennaí a v Casablance vypracoval až na 51. místo a posléze i do daviscupového výběru kapitána Suka. K velkým nadějím českého tenisu patřil v dorosteneckém věku Robin Vik. V roce 1998 si zahrál semifinále juniorky na Australian Open a na světovém žebříčku mu patřilo osmé místo. Po celou svou kariéru však bojoval s nedostatkem vůle a motivace, neboť tenis podle svých slov nikdy nemiloval. Přesto se prosadil až na 57. příčku světového pořadí a porazil hráče jako Coriu, Berdycha, Južného či Gaudia. K jeho největším úspěchům patří semifinále turnaje ATP v Petrohradě (2005) a čtvrtfinále v Dubaji a Mnichově (2006). Mezi 60 nejlepších tenistů planety se propracoval také Jan Hernych. Ten na sebe poprvé výrazněji upozornil roku 2004, když na turnaji Masters v Torontu vyřadil Gustava Kuertena a postoupil do čtvrtfinále. Jeho největší úspěch ovšem přišel o dva roky později na trávě v nizozemském Hertogenboschi, kde se probojoval dokonce až do finále. Ve druhém kole tehdy porazil vycházející hvězdu Novaka Djokoviče, aby v boji o titul nešťastně podlehl Chorvatu Ančičovi 5:7 ve třetím setu. Jednu finálovou účast na okruhu ATP si připsal také Ivo Minář. Bylo to roku 2005 v Sydney, kde vyřadil čtyři hráče širší světové špičky Davyděnka, Verdasca, Pavla a Štěpánka a až ve finále nestačil na světovou trojku Lleytona Hewitta. Krátce nato v Dubaji řádně prověřil i Rogera Federera, nad nímž vedl 1:0 na sety a nakonec prohrál až v tiebreaku rozhodující sady. Jeho žebříčkovým maximem bylo 62. místo, na němž figuroval v roce 2009. Do první stovky se probojoval i Lukáš Dlouhý, jehož nejvýraznějšími singlovými výsledky jsou třetí kolo French Open 2006 a čtvrtfinále na turnajích ATP v Umagu (2005) a v Čennaí (2009). Značných úspěchů ale dosáhl zejména ve čtyřhře. V sezóně 2007 na mezinárodní scéně poprvé zazářil Jan Hájek, který platil především za velmi dobrého antukáře. O velké překvapení se postaral na Světovém poháru družstev v Düsseldorfu, kde jako v podstatě neznámý tenista vyhrál všechny tři dvouhry ve skupině a poslal náš tým do finále. Následně postoupil do třetího kola French Open, jenže pak se o slovo přihlásily vleklé zdravotní problémy, jež výrazně ovlivnily jeho výkonnost v následujících sezónách. Na další slušnější výsledky si tak musel počkat až do příštího desetiletí. Nebývalých úspěchů naši tenisté po roce 2000 dosahovali ve čtyřhrách. Po Cyrilu Sukovi, jenž byl v tomto směru průkopníkem a i v tomto období se držel mezi elitou, se do světové špičky prosadilo několik dalších ryzích deblových specialistů -  Pavel Vízner, Petr Pála, Leoš Friedl, František Čermák nebo Tomáš Cibulec. Na dráhu deblistů se postupem času přeorientovali i Martin Damm, David Rikl a Lukáš Dlouhý, zatímco dvouhru a čtyřhru na té nejvyšší úrovni úspěšně kombinovali Jiří Novák a Radek Štěpánek. Mezi nejlepší světové dvojice patřili na přelomu tisíciletí Jiří Novák s Davidem Riklem. Získali spolu třináct turnajových prvenství a v roce 2001 se jako vůbec první český pár v historii probojovali až do finále Wimbledonu. Ve stejném roce se mimořádně dařilo i Petru Pálovi s Pavlem Víznerem, kteří společně postoupili do finále French Open a o titul si zahráli i na Turnaji mistrů. Smíšenou čtyřhru ve Wimbledonu zase po boku Slovenky Hantuchové vyhrál Leoš Friedl. V sezóně 2002 nám udělali radost především Jiří Novák s Radkem Štěpánkem, kteří se probili až do finále US Open. Dvě grandslamová finále v roce 2007 spolu odehráli Pavel Vízner a Lukáš Dlouhý. K četným úspěchům našim deblistům dopomohl fenomenální Ind Leander Paes, který si české spoluhráče nesmírně oblíbil. Jeho bilance s nimi je skutečně skvostná: semifinále French Open 2002 s Tomášem Cibulcem, finále US Open 2004 s Davidem Riklem, vítězství na US Open 2006 a finále na Australian Open téhož roku s Martinem Dammem, finále US Open 2008 a vítězství na French Open a US Open 2009 s Lukášem Dlouhým a vítězství na Australian Open 2012 a US Open 2013 plus finále tamtéž o rok dříve s Radkem Štěpánkem! A to má na kontě ještě dva tituly v mixu s Martinou Navrátilovou a další trofeje s Čechošvýcarkou Martinou Hingisovou. V období mezi lety 2001 a 2010 jsme s výjimkou dvou sezón pokaždé měli zastoupení na závěrečném Turnaji mistrů, přičemž ve dvou případech to byly dokonce dvě dvojice. Také na světovém žebříčku naši deblisté figurovali na předních příčkách. Až do první světové desítky to dotáhli Jiří Novák, David Rikl, Petr Pála, Pavel Vízner, Martin Damm i Lukáš Dlouhý a později také Radek Štěpánek. V první dvacítce figurovali ještě František Čermák a Leoš Friedl a ve třicítce Tomáš Cibulec, Jaroslav Levinský a David Škoch. Ne nadarmo se ve světě mluvilo o "české deblové mafii"... V Davisově poháru se nám po roce 2000 dlouho nedařilo proniknout do závěrečných kol, ačkoliv potenciál na to v našem mužstvu byl. Důležitou roli však sehrál fakt, že naši nejlepší hráči se jen zřídkakdy sešli v týmu všichni, zdraví a v optimální formě. Kromě toho jsme při losování většinou nebyli nasazováni, a tak nás již v úvodních kolech čekali mimořádně nepříjemní protivníci. Nejvíce to asi musí mrzet Jiřího Nováka, který se postupem času vypracoval na znamenitého týmového hráče a mezi lety 2001 a 2004 vyhrál 10 daviscupových dvouher v řadě. Roku 2000 jsme na antuce v Ostravě porazili Velkou Británii, když právě Novák po skvělých výkonech zařídil dva a půl bodu. Ve čtvrtfinále nás však čekal podstatně tvrdší oříšek - Spojené státy na jejich půdě a v nejsilnější sestavě, jakou si jen lze představit. V americkém týmu se totiž po pěti letech vedle sebe sešli Andre Agassi a Pete Sampras, toho času světoví hráči číslo jedna a dvě, které ještě ke všemu doplňoval nejlepší deblový pár planety Palmer/O´Brien. Český tým, opírající se o 39. hráče světa Nováka a antukáře Doseděla, neměl mít nejmenší naději. V samotném zápase se však jako v minulosti už mnohokrát ukázalo, že v Davis Cupu papírové předpoklady nehrají žádnou roli. Hned v úvodním zápase Novák všechny doslova šokoval, neboť Samprasovi nepovolil ani jeden set! "Prostě mě přehrál", komentoval to překvapený Američan a pokračoval: "Dnes proti mě stál soupeř, který byl, jak se říká, ´v zóně´. Nečekal jsem, že by mohl hrát na této úrovni... Myslel jsem si, ´Wow, ten kluk to nemůže udržet!´ Trefoval údery zleva i zprava způsobem, jakému jsem snad ještě nikdy nečelil. Nebo možná čelil, ale nečekal bych to od něj." Novák pak s Davidem Riklem řádil i v sobotní čtyřhře a výsledkem bylo další hladké třísetové vítězství! Nedělní dvouhry už si ale Američané bez problému pohlídali a nakonec přece jen slavili postup do semifinále. Velmi těžkého soupeře nám los přisoudil i v prvním kole následujícího ročníku, kdy naši hráči museli cestovat do Švédska. Tentokrát se s životní formou potkal pro změnu Bohdan Ulihrach, který v Helsingborgu odehrál asi nejpovedenější daviscupový víkend kariéry. Nejprve v úvodní dvouhře přehrál Thomase Johanssona, aby v nedělním souboji jedniček doslova deklasoval pátého hráče světa Magnuse Normana, jemuž povolil pouhých šest her! Bohužel ani jeho famózní vystoupení nám do dalšího kola nepomohlo. Po nemoci oslabený Novák totiž tentokrát smolně prohrál nejen obě své dvouhry, ale společně s Riklem i debla a náš tým tak musel hájit příslušnost k elitě v zářijové baráži. V roce 2002 jsme přes Brazílii postoupili do čtvrtfinále proti obhájcům trofeje a lídrům daviscupového žebříčku Francouzům. Bohužel se zase hrálo na půdě soupeře a i konečný výsledek byl stejný jako ve Švédsku. Jediným rozdílem bylo, že si naši tenisté role prohodili. Novák porazil Escudého i Grosjeana, zatímco Ulihrach obě své dvouhry v pěti setech prohrál. V té rozhodující proti Santorovi přitom na kurtu nechal skutečně všechno a nebyl daleko od toho, aby zápas otočil ze stavu 0:2 na sety. "Jsem strašně zklamaný. Byl to asi můj nejdůležitější zápas v kariéře", smutnil po utkání. Na obhájce trofeje jsme narazili i v sezóně 2003 a opět jsme prohráli nejtěsnějším rozdílem. Tehdy se ale jednalo už o první kolo s Rusy, které jsme pozvali na antuku do Ostravy. Tradičně skvělý Novák opět vyválčil dva body, když porazil Davyděnka i Kafelnikova. Opět ale se svým příspěvkem zůstal osamocen. Premiéru v týmu si odbyl Radek Štěpánek, který napodobil Ulihracha a oba své zápasy s Južným i Davyděnkem prohrál v pěti setech. Smůla se nás držela i v roce 2004, kdy jsme v prvním kole na brněnském výstavišti podlehli 2:3 Španělsku, přestože jsme po sobotě vedli 2:1. Byl to už šestý rok za sebou, kdy naši hráči nezvládli úskalí rozhodujícího pátého zápasu. V první dvouhře Novák přehrál sedmnáctiletého debutanta Rafaela Nadala a kdo zápas viděl, tak musel tušit, že v tomto mladíkovi dřímá mimořádný talent. V sobotní vítězné čtyřhře se však náš nejlepší hráč zranil a do nedělního zápasu již nenastoupil. Proti Lopezovi tak musel na kurt jiný mladík, osmnáctiletý Tomáš Berdych. Ani on, ani Radek Štěpánek v závěrečné dvouhře však své role nezvládli. Španělsko pak ten rok Davis Cup vyhrálo... I v roce 2005 nás na úvod čekal přetěžký soupeř - Argentina venku. Hned čtyři její hráči v té době figurovali do dvanáctého místa žebříčku ATP a pochopitelně se hrálo na antuce, kde se všichni cítili jako ryba ve vodě. Našemu kapitánovi se navíc omluvil Radek Štěpánek, který se rozhodl soustředit na individuální kariéru. Překvapení se nekonalo a naši na horké jihoamerické půdě neuhráli ani bod. Už pošesté z posledních osmi ročníků se tak poroučeli do baráže o udržení ve světové skupině. Česká republika přitom zůstávala poslední zemí, která světovou skupinu nikdy v historii neopustila. Jak ale říká známé přísloví, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Jestliže v minulých letech jsme měli na soupeře pro baráž docela štěstí, v tomto případě tomu bylo naopak. Los nám přisoudil silné Německo, jež se mohlo spolehnout na silnou a vyrovnanou dvojici Haas, Kiefer. Naši se naproti tomu museli obejít bez Štěpánka a také bez zraněného Nováka. Role jedničky tak poprvé připadla na Tomáše Berdycha, který se jí ovšem zhostil znamenitě a oba své zápasy dotáhl do zdárného konce, přestože v obou musel otáčet nepříznivé skóre. S Haasem prohrával dokonce už 0:2 na sety a čelil třem mečbolům! Kýžený třetí bod už ale bohužel nikdo nepřidal. Naší dvojkou byl Tomáš Zíb, který sice statečně bojoval, ale proti mnohem zkušenějším soupeřům to nestačilo. Jako klíčová se tak ukázala sobotní čtyřhra, kterou náš pár Čermák/Friedl prohrál v pěti setech. Je tak trochu paradoxem, že poprvé v historii náš tým ze světové skupiny spadl zrovna v roce, kdy se českým tenistům na turnajích nebývale dařilo. V euroafrické zóně jsme ale naštěstí pobyli jen jednu sezónu. Po hladké výhře nad Marokem a úspěšné baráži s Nizozemskem, v níž se mimochodem s reprezentační kariérou rozloučil Jiří Novák, jsme se mohli opět těšit na boje mezi elitou. Hned v následujícím roce jsme však do baráže museli znovu, neboť náš tým na antuce v Ostravě podlehl Spojeným státům. Kvůli neshodám se svazem opět chyběl Radek Štěpánek, který se dokonce nechal slyšet, že Davis Cup je již pro něj uzavřenou kapitolou. Na barážové utkání se Švýcarskem se ale po třech letech přece jen do týmu vrátil a započal svou novou reprezentační kariéru, tolik odlišnou od té první. Švýcarům v pražské O2 aréně k záchraně nepomohla ani účast světové jedničky Rogera Federera. Ten sice podle předpokladů vyhrál obě dvouhry, ale zbylá utkání putovala na naše konto. Jako klíčová se opět ukázala sobotní čtyřhra, do níž kapitán Navrátil překvapivě nasadil oba singlisty Berdycha se Štěpánkem, ačkoliv měl v týmu špičkové deblové specialisty Dlouhého a Damma. Tento tah se ukázal jako takřka geniální, i když začátek tomu příliš nenasvědčoval. Švýcaři se ujali vedení 2:0 na sety a v tiebreaku třetí sady měli dokonce mečbol, jenže naši hráči se vzepjali k parádnímu výkonu a zápas otočili. V rozhodující dvouhře pak Radek Štěpánek ukázal srdce obrovského bojovníka, když navzdory zdravotním problémům v závěru přehrál Stanislase Wawrinku. Tímto vítězstvím de facto odstartovala historicky nejslavnější éra našeho daviscupového mužstva. V následujících sezónách stál náš tým téměř výhradně na dvojici Berdych-Štěpánek, která většinou odtáhla všechny tři dny. V roce 2008 jsme se konečně vyhnuli ošidné baráži, ale čtvrtfinálové prokletí jsme ještě nezlomili. Smolně jsme totiž prohráli v Rusku, částečně i vinou Berdychova zranění, jež si přivodil v dobře rozehraném zápase s Davyděnkem. Zlatým písmem se však do historie českého tenisu zapsal následující ročník 2009, kdy nám konečně okolnosti hrály do karet a přes Francii, Argentinu a Chorvatsko jsme postoupili až do finále! Stalo se tak po dlouhých 29 letech a vůbec poprvé v historii samostatné České republiky. V boji o titul nás však čekal asi nejtěžší možný soupeř, Španělsko. Ke všemu se hrálo venku a pochopitelně na antuce, a tak naše šance žily spíše jen v teoretické rovině. Těžko se totiž dalo předpokládat, že by někdo z našich mohl ohrozit antukovou "mašinu" Rafaela Nadala, kterému navíc kryl záda další famózní antukář David Ferrer a vynikající deblový pár Lopez/Verdasco. O výsledku se prakticky rozhodlo už v pátek. Prohru Berdycha s Nadalem asi všichni očekávali, jenže poté jsme museli skousnout pořádně hořkou pilulku v podobě nešťastné porážky Štěpánka s Ferrerem. Náš reprezentant totiž do zápasu vlétl jako uragán a v prvních dvou setech bezradného soupeře doslova válcoval - 6:1, 6:2. Bohužel ani to nestačilo. Ferrer se od třetího setu zvedl a nakonec zvítězil 8:6 v páté sadě. Ke čtyřhře tak naši nastupovali ve velmi špatném rozpoložení a tomu také odpovídal výsledek - 0:3. Byla to první a na dlouhou dobu i poslední porážka páru Berdych/Štěpánek v Davisově poháru. Do závěrečných dvouher už nastoupili náhradníci Hájek a Dlouhý, a tak konečné skóre znělo 0:5. Navždy nezodpovězenou otázkou zůstane, jak by se celé utkání vyvíjelo, kdyby Štěpánek skvěle rozehraný zápas s Ferrerem zvládl... Dvakrát během této dekády Češi postoupili do finále na Světovém poháru družstev v Düsseldorfu. V roce 2003 to dokázali Jiří Novák s Radkem Štěpánkem, kteří ve skupině pokořili tři tenisové supervelmoci Austrálii, Španělsko i Spojené státy. Ve finále už ale nestačili na silný chilský tým ve složení Rios, Gonzalez, Massu. O čtyři roky později prošli až do finále Tomáš Berdych s Janem Hájkem. Ten se stal největším překvapením celého turnaje, když coby hráč druhé světové stovky ve skupině vyhrál všechny tři zápasy. Naši postupně přehráli Španělsko, Belgii a Německo, ale ve finále těsně podlehli Argentině. V ženském tenise jsme si na začátku nového tisíciletí stáli podobně jako v tom mužském. Na okruhu sice působilo několik solidních českých hráček, nicméně žádná nefigurovala ve světové špičce. Naší jedničkou zpočátku byla Květa Hrdličková, od roku 2003 hrající pod novým jménem Peschkeová. V tomto období už v singlu sice nenavázala na své největší úspěchy z předešlé dekády, ale připsala si cenné semifinálové účasti na turnajích v Linci (2000 a 2005) a v Lucemburku (2006). V roce 2005 navíc postoupila do osmifinále ve Wimbledonu, čímž dosáhla svého nejlepšího grandslamového výsledku. Z turnaje překvapivě vyřadila Rusku Zvonarevovou i Španělku Martinezovou a moc nechybělo, aby její spanilá jízda pokračovala ještě dále. V boji o postup do čtvrtfinále proti další Rusce Nadě Petrovové však nevyužila dva mečboly. Navzdory tomu sezónu ukončila na svém žebříčkovém maximu, kterým bylo 26. místo. Mnohem výraznějších výsledků přesto dosáhla ve čtyřhře, v níž dlouhá léta patřila k absolutní světové špičce a v roce 2011 se na deset týdnů stala dokonce světovou jedničkou! Jediný grandslamový titul vybojovala spolu se Slovinkou Srebotnikovou právě v sezóně 2011 ve Wimbledonu. O rok dříve si společně s ní zahrála také ve finále French Open. Celkem šestkrát a se třemi různými partnerkami (kromě Srebotnikové ještě se Schiavoneovou a Stubbsovou) postoupila na závěrečný Turnaj mistryň, z toho třikrát tam prohrála až ve finále. Třikrát si také zahrála o titul z US Open ve smíšené čtyřhře, přičemž napoprvé jí byl partnerem český tenista Martin Damm. V elitní stovce světového žebříčku ve dvouhře se na počátku dekády nadále držely Denisa Chládková a Adriana Gerši a v roce 2003 se do ní načas vrátila i Sandra Kleinová. Zraky našich tenisových příznivců se však upínaly především k nové vycházející hvězdičce jménem Daniela Bedáňová. Ta na profesionálním okruhu prorazila v roce 2000, kdy jako sedmnáctiletá postoupila do semifinále v Tokiu a krátce nato v Bratislavě získala svůj první turnajový titul. Díky těmto úspěchům od WTA převzala ocenění "nováček roku". V následující sezóně zažila průlom také na grandslamech: osmifinále Australian Open a zvláště čtvrtfinále US Open podpořené cennými skalpy světové dvanáctky Shaughnessyové a sedmičky Selešové byly obrovským příslibem. Odrazilo se to i v jejím postavení na světovém žebříčku - v polovině roku 2002 jí patřilo skvělé 16. místo. Pak ale následoval bouřlivý rozchod s otcem a trenérem v jedné osobě Janem Bedáněm, o slovo se přihlásily rovněž zdravotní problémy a nadějná kariéra byla rázem takřka v troskách. I když se Bedáňová ještě tři roky snažila nepříznivý osud zlomit, nakonec ve dvaadvaceti letech svou profesionální sportovní dráhu ukončila. Její výhry nad Sánchezovou-Vicariovou, Selešovou, Mauresmovou či Dementěvovou tak navždy zůstanou jen připomínkou nenaplněného talentu. Juniorskému okruhu v té době nějaký čas vládla Barbora Strýcová, dvojnásobná vítězka Australian Open z let 2002 a 2003. Zatímco však její soupeřka z prvního finále Maria Šarapovová už o dva roky později zvedala nad hlavu trofej pro vítězku Wimbledonu mezi ženami, naší hráčce se dlouho nedařilo svůj potenciál naplno rozvinout. Do roku 2010 na okruhu WTA spíše paběrkovala a jejím jediným větším úspěchem bylo třetí kolo Wimbledonu 2008. Prakticky ve stejnou dobu, na přelomu let 2002 a 2003, se začaly prosazovat také dvě ženy, jež pak na okruhu dlouhá léta patřily k lepšímu průměru a v určitých fázích svých kariér i do širší světové špičky - Iveta Benešová a Klára Koukalová. Šikovná levačka Benešová je vítězkou turnajů v Acapulku (2004) a Fesu (2010) a v roce 2009 vystoupala až na 25. místo světového žebříčku. Dvakrát (v letech 2011 a 2012) si zahrála osmifinále na Australian Open a porazila hráčky jako Pierceovou, Kuzněcovovou, Jankovičovou, Stosurovou či Zvonarevovou. Jejím pravděpodobně největším úspěchem však bylo vítězství ve Wimbledonu v mixu, kterého dosáhla roku 2011 se svým pozdějším manželem Jürgenem Melzerem. Ve čtyřhře byla dokonce členkou top 20 a získala 14 titulů, většinou právě se zmiňovanou Barborou Strýcovou. Klára Koukalová (v letech 2006-2014 užívající příjmení Zakopalová) postoupila v rozmezí třinácti sezón hned patnáctkrát do finále turnajů WTA! Její bilance v zápasech o titul je ale dosti nelichotivá, neboť v nich dokázala zvítězit pouze třikrát. První trofej získala až na šestý pokus, když roku 2005 na trávě v Rosmalenu přehrála krajanku Lucii Šafářovou. Hned o čtvrt roku později se radovala také na antuce v Portoroži, ale na další primát si musela počkat dlouhých devět let. Smůlu prolomila až v roce 2014 ve Florianopolisu, kde ve finále porazila Španělku Garbine Muguruzaovou. Na grandslamových turnajích si stejně jako Benešová zahrála dvakrát v osmifinále, konkrétně ve Wimbledonu v sezóně 2010 a o dva roky později na French Open. Asi nejslavnější vítězství své kariéry si ale připsala ve španělské Marbelle, kde v roce 2009 zaskočila světovou jedničku a vítězku deseti grandslamových turnajů Serenu Williamsovou. Z dalších špičkových hráček dokázala porazit například Moniku Selešovou, Dinaru Safinovou, Věru Zvonarevovou nebo Číňanku Na Li. V jedenatřiceti letech si splnila jeden ze svých velkých cílů, když se probojovala do první světové dvacítky. K solidnímu průměru na okruhu WTA dlouho náležela také Lucie Šafářová, která však na rozdíl od dvou posledně jmenovaných hráček v pozdější fázi kariéry našla cestu mezi absolutní světovou elitu. Že má našlápnuto k zajímavé kariéře, bylo jasné už v roce 2005, kdy jako osmnáctiletá triumfovala na podnicích v Estorilu a ve Forest Hills. Dlouho se jí ale nedařilo svou výkonnost prodat na velkých turnajích, které pro ni končily většinou hned v úvodních kolech. Světlou výjimkou bylo Australian Open 2007, kde po vítězství nad nasazenou dvojkou a obhájkyní titulu Amélií Mauresmovou postoupila až do čtvrtfinále. Další velký grandslamový úspěch přišel až v sezóně 2014, o tom ale až v příští kapitole. Na hráčku první světové desítky jsme po odchodu Jany Novotné čekali sedm let. Dočkali jsme se jí v roce 2006 zásluhou Nicole Vaidišové, jež patřila bezesporu mezi nejtalentovanější a také nejobletovanější hvězdy své doby. K tomu ji předurčovalo nejen nesporné tenisové nadání, ale i atraktivní vzhled a zdravé sebevědomí, zčásti vypěstované ve slavné Bollettieriho akademii. Svůj první turnaj vyhrála už v patnácti letech, čímž se stala šestou nejmladší vítězkou v historii WTA. Když jí bylo šestnáct, dokázala v rozmezí tří týdnů zvítězit na třech turnajích v řadě! V sedmnácti už hrála dvě grandslamová semifinále a krátce po svých osmnáctinách byla sedmou hráčkou světového žebříčku. Jejím asi nejpovedenějším turnajem bylo French Open 2006, na němž cestou mezi nejlepší čtveřici slavně vyřadila světovou jedničku Mauresmovou i úřadující wimbledonskou šampiónku Venus Williamsovou. K vítězství měla nakročeno i v semifinále, jenže proti Světlaně Kuzněcovové za stavu 7:5 a 5:4 selhala na podání a zápas, v němž ji od výhry dělily dva míče, nakonec prohrála. Mezi nejlepší čtveřici pronikla ještě na Australian Open 2007 poté, co v ryze českém čtvrtfinále vyřadila Lucii Šafářovou. Do dalšího semifinále mohla téhož roku postoupit i ve Wimbledonu, jenže v dramatické čtvrtfinálové bitvě s Anou Ivanovičovou zahodila tři mečboly. Podle mínění mnohých odborníků bylo nicméně jen otázkou času, než se jí podaří nějaký grandslamový turnaj vyhrát. Tyto úvahy ale vzaly za své v roce 2010, kdy Vaidišová po dvou utrápených sezónách v pouhých dvaceti letech ukončila kariéru! "Kulminovalo to delší dobu. Byla to kombinace mého zranění ramene i takové neradosti z tenisu - vše dohromady dospělo k tomu, že jsem si potřebovala oddechnout a dát si od tenisu pauzu", vysvětlila Vaidišová důvody předčasného konce, který nebyl nepodobný konci Daniely Bedáňové. Jisté je, že se musela vypořádávat s enormním tlakem svého okolí, který patrně nezvládla. Definitivní sbohem to ale nakonec přece jen nebylo, neboť na podzim roku 2014 ohlásila překvapivý comeback. Další české tenistky působily střídavě na okruhu WTA a na turnajích nižších kategorií. 59. hráčkou světového žebříčku byla Eva Birnerová, dcera bývalého reprezentanta Stanislava Birnera, která si zahrála finále turnaje v Taškentu (2011) a také třetí kolo ve Wimbledonu a na Australian Open. Zuzana Ondrášková zakončila tři sezóny v první světové stovce, přičemž nejvýše byla na 74. místě. Nejlepší turnaj sehrála roku 2005 v Praze, kde po vítězstvích nad Dokičovou a Koukalovou postoupila až do finále. Na svém kontě má též úctyhodných dvacet titulů z turnajů ITF. Hana Šromová hrála na okruhu WTA dvakrát ve čtvrtfinále a třikrát se probojovala do druhého kola na grandslamech. Michaela Paštiková figurovala v žebříčku nejvýše na 89. místě, ale největšího úspěchu dosáhla ve čtyřhře, to když v roce 2005 spolu s deblovou specialistkou Gabrielou Navrátilovou senzačně postoupila až do semifinále Australian Open. Kvalitní deblistkou, jeden čas náležící do první světové dvacítky, byla též Vladimíra Uhlířová, vítězka pěti turnajů WTA a semifinalistka US Open 2007. Pomalu o sobě dávaly vědět také některé hráčky nastupující mladé generace - Petra Kvitová, Petra Cetkovská či Lucie Hradecká. A jak si v tomto období naše tenistky vedly ve Fed Cupu? Absence skutečně špičkových hráček byla hlavní příčinou toho, že brány finále pro ně i v této dekádě zůstaly zavřené. Nicméně i bez tenistek první světové dvacítky Češky dvakrát postoupily až do semifinále. V roce 2000 se zápasy základní skupiny hrály v Bratislavě a náš tým dokonale využil takřka domácího prostředí. V sestavě Hrdličková, Chládková a Bedáňová porazil Rakousko, Švýcarsko a nakonec i domácí Slovensko. Největší zásluhu na tom měla Denisa Chládková, která si poradila s Barbarou Schettovou i s Karinou Habšudovou. Závěrečné boje se uskutečnily o půl roku později v Las Vegas, kde už naše družstvo v semifinále podlehlo 2:1 Španělsku. Jak Bedáňová proti Sánchezové-Vicariové, tak Hrdličková proti Martinezové ale odehrály velmi dobré a nesmírně dramatické zápasy. Na tento úspěch Češky dlouho nedokázaly navázat, přestože od roku 2005 hrály v sestavě s Nicole Vaidišovou, jež se mohla pyšnit skvostnou zápasovou bilancí 12:2. A to navíc jedinou singlovou porážku utrpěla hned v prvním utkání s Japonkami, načež vyhrála desetkrát v řadě a porazila hráčky jako Schiavoneovou, Hantuchovou či Cibulkovou. Bohužel náš tým v tu dobu hrál pouze II. světovou skupinu, do níž spadl v roce 2004 po prohře s Itálií a ani výborné výkony Vaidišové mu k návratu mezi elitu nepomohly. I. světovou skupinu naše hráčky znovu vybojovaly až v roce 2008 díky úspěšně zvládnuté baráži v Izraeli. Paradoxně to dokázaly v zápase, v němž už jim právě Vaidišová chyběla. Velmi dobře ji zastoupila osmnáctiletá Petra Kvitová, která získala první bod po vítězství nad Shahar Peerovou. Skvělé utkání pak odehrála Iveta Benešová, které se jinak ve Fed Cupu příliš nedařilo. Nejen že také porazila Peerovou, ale ještě po boku Květy Peschkeové vyválčila rozhodující bod ve čtyřhře. V sezóně 2009 tak Češky po delší odmlce figurovaly mezi osmi týmy I. světové skupiny a hned toho náležitě využily. V sestavě Šafářová, Kvitová, Benešová a Peschkeová doma přehrály Španělky a po devíti letech se tak znovu mohly těšit na semifinálovou bitvu, tentokrát v domácím prostředí proti týmu USA. Ten do Brna přicestoval v oslabené sestavě bez sester Williamsových, a tak všechny trumfy držel v ruce náš výběr. Americkou jedničkou byla Bethanie Matteková-Sandsová, která však oba své zápasy prohrála. Vítr z plachet nám ale sebrala až 114. hráčka světa Alexa Glatchová, která po vynikajících výkonech smetla Benešovou i Kvitovou, jimž shodně povolila pouhé tři hry. O vítězkách tedy musela rozhodnout až závěrečná čtyřhra, v níž už byly favoritkami Američanky Matteková-Sandsová s úřadující světovou jedničkou Liezel Huberovou. Český pár Benešová-Peschkeová nicméně do utkání vlétl bez respektu, brzy vedl 6:2 a 5:2 a vypracoval si mečbol. Ten však nevyužil a soupeřky i s vydatným přispěním našich zápas nakonec otočily, když vyhrály jedenáct ze třinácti následujících gemů. Finále Fed Cupu tak našim opět uniklo, i když jen o vlásek. "Neudělali jsme nic špatně. Skoro to vyšlo. Skoro", hledal těžce slova kapitán Petr Pála. Naštěstí náš tým nemusel na další šanci čekat příliš dlouho...