Kapitola 7

Osmdesátá léta: zlatý věk československého tenisu

Osmdesátá léta lze bezpochyby nazvat zlatým věkem našeho tenisu. Snad ani není příliš troufalé tvrdit, že Československo se v tu dobu stalo světovou tenisovou velmocí číslo jedna. Vždyť nejdominantnějšími postavami celé dekády byli mezi muži Ivan Lendl a mezi ženami Martina Navrátilová. Pravda, jejich úspěchy si můžeme přivlastňovat jen částečně. Oba totiž odešli do Spojených států amerických, protože jejich původní vlast jim nebyla schopna poskytnout podmínky nezbytné k jejich dalšímu rozvoji. Naše hráčská základna byla tehdy ale tak široká, že i bez nich patřila naše reprezentační družstva ve světovém měřítku k těm nejúspěšnějším. Vedle těchto dvou legend u nás totiž vyrostlo několik dalších osobností, jež se zařadily mezi největší hvězdy té doby - Mečíř, Šmíd, Složil, Nováček, Mandlíková, Suková, Novotná... Snad nejvýmluvnějším dokladem dominance československého tenisu bylo US Open 1986, kde mužské finále obstarali Ivan Lendl s Miloslavem Mečířem a ženské Martina Navrátilová s Helenou Sukovou! Titulky světových novin tehdy psaly o "československém matu". Vezměme to ale pěkně popořádku. Úspěchy pochopitelně nepřišly samy od sebe. Byly výsledkem vynikající a mnohaleté systematické práce trenérů a tenisových oddílů, jakož i kvalitního řízení na centrální úrovni. Tenis byl v sedmdesátých letech začleněn do systému vrcholového sportu, jehož pilíři byla tzv. tréninková střediska mládeže a střediska vrcholového sportu mládeže. V roce 1975 uspořádal tenisový svaz náborovou akci "Hledáme nového Kodeše a Sukovou", které se zúčastnilo přibližně 10 000 dětí. Obrovskou roli samozřejmě sehrály úspěchy našich hráčů i reprezentačních družstev v šedesátých a sedmdesátých letech. Mládež potřebuje vzory, a těmi se jí stali Kodeš, Hřebec, Suková, Vopičková a další. Významným mezníkem z hlediska generační obměny byl rok 1978. Martina Navrátilová tenkrát získala ve Wimbledonu svůj první grandslamový titul, průlomovou sezónu prožili Tomáš Šmíd, Pavel Složil či Hana Strachoňová a v juniorské kategorii zazářili Ivan Lendl s Hanou Mandlíkovou. Oba byli vyhlášeni juniorskými mistry světa, oba vyhráli juniorku na French Open a Lendl navíc i ve Wimbledonu. Náš daviscupový tým se po dvou hubenějších letech opět dočkal většího úspěchu v podobě postupu do finále evropského pásma. Do mužstva přitom byli úspěšně zapracováni noví hráči Šmíd se Složilem a ve finále nakonec i Ivan Lendl, byť v jeho případě se nasazení rovnou ve veledůležitém zápase na trávě v Anglii neukázalo jako příliš šťastné a vyvolalo velkou vlnu kritiky. Ženské reprezentační družstvo ve složení Tomanová, Maršíková a Mandlíková se po dvouleté odmlce zúčastnilo Poháru federace a postoupilo až do čtvrtfinále, kde po boji podlehlo Velké Británii. Renata Tomanová však příjemně překvapila výhrou nad Virginií Wadeovou. O rok později ve stejné fázi už si ale naše hráčky s Britkami poradily, a to dokonce bez ztráty bodu, jelikož Mandlíková porazila Barkerovou, Maršíková Wadeovou a Mandlíková s Tomanovou vyhrály i debla. Stopku jim až mezi nejlepšími čtyřmi vystavily Australanky. V Davis Cupu jsme dopadli podobně. Ve finále evropského pásma jsme porazili silné Švédy i s Borgem, ale v mezipásmovém semifinále jsme na antuce v Římě nestačili na Italy. Tenkrát ještě nikdo netušil, jak sladká bude odveta v následujícím roce v Praze. Během sezóny 1980 již Ivan Lendl prorazil mezi absolutní světovou elitu. Přesvědčil se o tom třeba pátý hráč světa Harold Solomon, který od něj doma na US Open schytal tvrdou lekci 1:6, 0:6, 0:6! Svou zvyšující se výkonnost Lendl prodal i v Davisově poháru, kde neprohrál za celý ročník ani jeden zápas. Husarský kousek předvedl zejména v semifinále v Buenos Aires proti Argentině, kde navzdory bouřlivému prostředí porazil Vilase i Clerca, dva antukáře světové extratřídy a společně se Šmídem vybojoval bod i ve čtyřhře. Náš tým tak poslal teprve podruhé v historii do finále Davisova poháru! Od začátku bylo jasné, že zápas o titul proti Itálii v pražské Sportovní hale bude schůdnější než ten předchozí na antuce v Římě. Všechno ale mohly zhatit nepříjemné střevní potíže, které v den utkání potkaly naší dvojku Tomáše Šmída. Ten k úvodnímu duelu proti Panattovi nastoupil jen s velkým sebezapřením, což také bylo znát v prvních dvou sadách, které prohrál shodně 3:6. Pak se ale vzepjal ke vskutku heroickému výkonu a zápas neuvěřitelně otočil, čímž položil základ našemu celkovému vítězství. Lendl poté potvrdil roli favorita proti Barazzuttimu a když spolu oba hráči v sobotu vyhráli i dramatickou čtyřhru, mohlo se Československo jako osmá země v historii radovat ze zisku slavné "salátové mísy"! Stalo se tak téměř šedesát let poté, co se soutěže zúčastnilo poprvé. Členy týmu byli ještě Pavel Složil a také Jan Kodeš, který se tak na sklonku kariéry přece jen dočkal vysněného poháru... Zdálo se více než pravděpodobné, že tento skvělý tým brzy přidá i další trofeje. Ve skutečnosti bylo ale všechno jinak. V následujících sezónách se k nám štěstěna otočila zády, měli jsme těžké vylosování a hlavně, do hry vstoupila opět politika. Také Ivan Lendl totiž začal koketovat s myšlenkou, že Československo bude muset opustit. Na počátku jeho příběhu byl exhibiční turnaj v jihoafrickém Sun City, který odehrál v červenci 1983. Nevědomky tím porušil bojkot apartheidního režimu a komunistickou mocí byl označen za zrádce a rasistu. Zároveň byl vyřazen z Davis Cupu a dostal pokutu 150 000 dolarů. Lendl se dlouho snažil situaci urovnat, ale s přibývajícím časem stále více pociťoval absurditu jednání se svazovými funkcionáři. Navíc chtěl žít v USA, kde měl podstatně lepší tréninkové podmínky, což se pochopitelně komunistům zajídalo. Protože o něj ale nechtěli úplně přijít, slíbili mu vystěhovalecký pas. Dohodu však nedodrželi, a tak se Lendl v polovině osmdesátých let nakonec definitivně rozhodl pro emigraci: "Měl jsem dohodu s orgány z roku 1983 o startu v Davisově poháru a o reprezentaci. Z mé strany byla dodržena dva roky, nebyla ale dodržena druhou stranou. Po této době jsem se cítil podveden a rozhodl jsem se, že v těchto podmínkách dále hrát nemohu..." Americké občanství ale získal až na sklonku kariéry, v polovině roku 1992. A jak se vyvíjela jeho tenisová dráha? V roce 1981 v Paříži postoupil do svého prvního grandslamového finále, v pětisetové bitvě však nestačil na Björna Borga. V letech 1982 a 1983 bojoval o titul na US Open, ale v obou případech podlehl Jimmymu Connorsovi. Když pak s Matsem Wilanderem prohrál i finále Australian Open, začalo se spekulovat o tom, že důležité zápasy nezvládá psychicky. A dobře to s ním nevypadalo ani při pátém pokusu. Ve finále French Open 1984 totiž prohrával už 2:0 na sety s Johnem McEnroem a nic nenasvědčovalo tomu, že by v životní formě hrajícího Američana mohl porazit. Jenže pak přišel fantastický obrat, který zároveň znamenal zásadní zvrat v jeho kariéře. Tímto vítězstvím de facto začala několik let trvající éra "Ivana Hrozného", jak se mu tenkrát přezdívalo. Grandslamových titulů nakonec získal osm. Třikrát se radoval na French Open (1984, 1986, 1987), třikrát na US Open (1985, 1986, 1987) a dvakrát na Australian Open (1989, 1990). Ve finále hrál celkem devatenáctkrát, což se v otevřené éře podařilo jen trojici Federer, Nadal, Djokovič. Do kompletní sbírky titulů mu chybí jen vítězství z Wimbledonu. Tamní tráva jeho hernímu stylu bohužel nikdy moc nesvědčila, přesto se i na ní probojoval dvakrát do finále a pětkrát do semifinále. Naopak náramně se mu dařilo v hale, což dokládá pět titulů z Turnaje mistrů. Celkem 270 týdnů strávil v čele světového žebříčku, čímž se historicky řadí na třetí místo za Federera a Samprase. Na okruhu ATP vyhrál neuvěřitelných 94 turnajů a 1071 zápasů! Ivan Lendl ovlivnil tenis jako málokterý jiný hráč. Vyznával nebývale tvrdou silovou hru od základní čáry, čímž předznamenal moderní tenisovou éru. Měl vynikající fyzickou kondici a jako jeden z prvních tenistů se důkladně zabýval správnou životosprávou. I přes prvotní nezdary ve velkých zápasech později prokazoval rovněž výjimečnou mentální sílu. Ačkoliv nedisponoval zázračným talentem, díky obrovské píli, pevné vůli a enormnímu nasazení se stal jednou z největších osobností v historii bílého sportu. Stálicí v širší světové špičce byl v osmdesátých letech také druhý hrdina daviscupového finále z roku 1980 Tomáš Šmíd. Byl jedenáctým hráčem světového žebříčku a dvakrát postoupil do grandslamového čtvrtfinále. Paradoxem je, že v obou případech, na Australian Open 1983 i o rok později ve Wimbledonu, skončil právě na raketě svého spoluhráče a kamaráda Ivana Lendla. Na okruhu ATP vyhrál devět turnajů a ačkoliv nepatřil mezi absolutní elitu, jako jeden z mála hráčů tenisové historie pokořil metu pěti set vítězných zápasů ve dvouhře. Byl totiž velmi spolehlivým hráčem, který zřídkakdy prohrával se slabšími soupeři. A pak také mnohem raději hrál zápasy, než trénoval. Porazil Edberga, Wilandera, Beckera i Lendla. A to byl zároveň jedním z nejlepších deblistů své éry! Vyhrál úctyhodných pětapadesát turnajů včetně dvou grandslamových (US Open 1984, French Open 1986) a jako dosud jediný český tenista vystoupal až na vrchol světového žebříčku. Jeho hlavními zbraněmi byly zejména rychlý přechod na síť a vynikající voleje. Ačkoliv oba své grandslamové tituly získal s Australanem Fitzgeraldem, nejčastějším deblovým partnerem mu byl Pavel Složil. Složil se Šmídem patřili v první polovině osmdesátých let mezi nejlepší světové páry. V roce 1984 to dotáhli až do finále French Open a o titul si zahráli též na Turnaji mistrů. Složil byl sice drobnější postavy, ale skvěle se pohyboval a disponoval vynikající technikou. Ve čtyřhře, která byla bezesporu jeho silnější disciplínou, vystoupal až na čtvrté místo světového žebříčku a získal 32 turnajových titulů. V roce 1978 spolu s Renatou Tomanovou triumfoval také v mixu na French Open. Prosadil se ale i ve dvouhře. Vyhrál dva turnaje ATP (Nancy 1981 a Kitzbühel 1985) a na dalších třech byl ve finále. Na antuce v Delray Beach roku 1983 dokonce porazil i Ivana Lendla. Nikdy se mu ale příliš nedařilo na grandslamech, pouze jednou pronikl do třetího kola French Open. Koncem roku 1984 byl na svém žebříčkovém maximu, to figuroval na 35. pozici. Poněkud ve stínu těchto tří tenistů byli další solidní hráči, jejichž úspěchy jistě také stojí za připomenutí. Prvním z nich je Stanislav Birner, útočný hráč s kvalitními údery z obou stran, který se v roce 1978 probojoval až do osmifinále French Open. Porazil přitom tři věhlasné soupeře - Edmondsona, Franuloviče a Smithe. Později si na grandslamech ještě dvakrát zahrál ve třetím kole. Postoupil též do semifinále na turnajích ATP ve Washingtonu (1981) a v Toulouse (1982) a byl 60. hráčem světového žebříčku. Také on okusil atmosféru grandslamového finále, neboť roku 1980 společně s Renatou Tomanovou bojoval o titul ve smíšené čtyřhře na French Open. Jiří Granát se může pochlubit skalpy takových velikánů, jako byli Stan Smith, Jan Kodeš, Adriano Panatta nebo Nikola Pilič. Zahrál si ve třetím kole na Roland Garros (1979), byl v semifinále turnaje ATP v Helsinkách a ve světovém žebříčku figuroval na 82. příčce. Ve druhé polovině osmdesátých let si československý mužský (a koneckonců i ženský) tenis vydobyl pozici, kterou mu mohl zbytek světa snad s výjimkou Spojených států a Švédska jen tiše závidět. Vedle stálic Lendla, Šmída a Složila se ke slovu přihlásila nová nesmírně silná generace hráčů v čele s Miloslavem Mečířem, Milanem Šrejberem, Karlem Nováčkem, Liborem Pimkem, Petrem Kordou či Mariánem Vajdou. Na konci roku 1987 figurovalo v první stovce světového žebříčku hned jedenáct hráčů z Československa! Ústřední postavou této generace byl bezesporu Slovák Miloslav Mečíř, jeden z nejtalentovanějších hráčů osmdesátých let. Jeho vynikající kariéru bohužel dost brzdily chronické problémy se zády, kvůli nimž z profesionálního tenisu odešel už ve 26 letech. Asi nejvíce ho proslavilo vítězství na olympijském turnaji v Soulu v roce 1988. Tenis byl tenkrát do olympijského programu zařazen po čtyřiašedesáti letech a Československu přinesl hned tři medaile. Tu nejcennější získal Mečíř ve dvouhře mužů, když v semifinále porazil Stefana Edberga a ve finále i Američana Mayotta. Společně s Milanem Šrejberem pak vybojoval ještě bronz ve čtyřhře. Velké úspěchy však sbíral i na grandslamových turnajích, byť se mu nepodařilo žádný z nich vyhrát. Jeho osudem se stal Ivan Lendl, který ho dvakrát zastavil až ve finále. Poprvé se tak stalo na US Open v roce 1986, podruhé o tři roky později v Melbourne. Mečíř však patří k nemnoha hráčům, kteří dokázali postoupit minimálně do semifinále na všech turnajích velké čtyřky. K jeho největším úspěchům lze přiřadit ještě triumfy na prestižních turnajích v Key Biscayne (1987) a v Indian Wells (1989). Celkem získal jedenáct titulů a na světovém žebříčku se vyšplhal až na čtvrté místo. Kromě toho s Tomášem Šmídem roku 1987 vyhrál Turnaj mistrů ve čtyřhře, což ho vyneslo na čtvrté místo také mezi deblisty. Od ostatních tenistů se odlišoval unikátním pohybem po dvorci, díky němuž se mu přezdívalo "Velká kočka". "Je snad nejrychlejším hráčem, proti kterému jsem kdy hrál", složil mu poklonu Boris Becker po prohře v semifinále US Open 1986. Zajímavostí je, že Mečíř jako jeden z posledních tenistů zůstal až do konce kariéry věrný dřevěným raketám. Těsně za první dvacítkou figuroval v polovině osmdesátých let Libor Pimek, tenista s vynikajícími topspinovými údery od základní čáry. Největší úspěch si připsal roku 1984 na antuce v Mnichově, kde po finálové výhře nad Genem Mayerem vybojoval svůj jediný turnajový titul. O rok později postoupil ještě do fnále ve Vídni. Během své kariéry porazil Vilase, Orantese, Mečíře, Järryda, Kricksteina a další skvělé hráče. Na grandslamu postoupil nejdále do třetího kola, konkrétně na US Open v roce 1987. Postupem času se ovšem stále více soustředil na deblovou dráhu, která mu přinesla 17 turnajových prvenství. V roce 1996 se společně s Jihoafričanem Talbotem dokonce představil i na Turnaji mistrů. V té době už ale jeho novou vlastí byla Belgie, do níž se přiženil a kterou od roku 1989 reprezentoval také v několika daviscupových střetnutích. Milan Šrejber byl dvoumetrový ranař s tvrdým servisem, který se vypracoval až na třiadvacáté místo světového žebříčku. Do povědomí světové tenisové veřejnosti vstoupil v sezóně 1986, když se probojoval do finále v Torontu a také mezi nejlepší osmičku v Miami a na US Open. Další velké úspěchy přišly v roce 1988. Tehdy v americkém Rye Brook vybojoval svůj jediný turnajový titul a na olympiádě v Soulu získal po boku Miloše Mečíře bronzovou medaili ve čtyřhře. V daviscupovém utkání na švédské půdě navíc senzačně pokořil Matse Wilandera, jenž v tom roce získal tři grandslamové tituly! Z dalších špičkových hráčů porazil například Beckera, Connorse, Noaha nebo Mečíře. Ke konci osmdesátých let kulminovala kariéra výborného slovenského antukáře Mariána Vajdy, jenž v roce 1987 překvapivě ovládl premiérový ročník Czechoslovakian Open v Praze. Během svého tažení tehdy vyřadil Karla Nováčka, Guillerma Vilase a ve finále i Tomáše Šmída. Díky tomu se vyšvihl na své žebříčkové maximum, kterým byla 34. příčka. Druhý titul do své sbírky přidal o rok později v Ženevě. Z grandslamových turnajů se mu nejvíce vydařilo French Open 1991, na němž pronikl do třetího kola. Na antuce dokázal porazit třeba Borise Beckera nebo Thomase Mustera. Solidním antukářem byl také Martin Střelba, který to dotáhl až na 53. místo v pořadí ATP. Životní turnaj odehrál roku 1989 v Mnichově, kde porazil tři hráče první světové dvacítky (Svenssona, Emilia Sancheze a Edberga) a postoupil až do finále. Rok nato dokonce na stejném turnaji vítězství nad Stefanem Edbergem zopakoval. Kuriozitou je, že se jako jeden z mála tenistů může pyšnit aktivním skóre s hráči elitní světové desítky: vyhrál proti nim totiž třikrát (kromě dvou vítězství nad Edbergem porazil ještě Jakoba Hlaska) a prohrál pouze dvakrát. Na grandslamových turnajích ovšem zaznamenal pouze jediný vítězný zápas. Do světové stovky v tomto období nakoukli také Jaroslav Navrátil, Josef Čihák a Branislav Stankovič. Pozdější veleúspěšný daviscupový kapitán Navrátil je semifinalistou turnaje ATP v Praze z roku 1987 a také držitelem dvou titulů v deblu. Je jedním z nemnoha hráčů, kteří nadělili "kanára" Andremu Agassimu. Co na tom, že zápas nakonec přesto prohrál... Josef Čihák se představil v semifinále turnajů ATP dvakrát a na computeru to dotáhl na 72. místo. Stejně jako Slovák Branislav Stankovič vyhrál jeden turnaj ve čtyřhře. V polovině dekády také začala strmě stoupat hvězda Karla Nováčka, který se později etabloval na jednoho z nejlepších světových antukářů. Do velkého tenisu vstoupil rázně již v devatenácti letech, kdy při své grandslamové premiéře na French Open 1984 porazil vynikajícího Argentince Clerca a postoupil až do třetího kola. Pak se jeho kariéra sice trochu přibrzdila, ale když v roce 1986 zničehonic vyhrál turnaj ve Washingtonu, bylo zřejmé, že nezůstane jen nenaplněnou nadějí. Jeho velké chvíle přišly zejména na Roland Garros 1987, kde v prvních osmi setech ztratil dohromady pouhé čtyři hry, přičemž padesátého hráče světa Bengoecheu porazil dokonce třikrát 6:0! Jeho spanilou jízdu ukončil až ve čtvrtfinále krajan Miloslav Mečíř. Na vrcholu kariéry byl Nováček začátkem devadesátých let, ale o tom až později... O našem historickém triumfu v Davisově poháru již byla řeč, ale jak to v týmových soutěžích bylo dál? Titul se nám v roce 1981 obhájit nepodařilo - proti byli ve čtvrtfinále Američané, kteří v New Yorku v hvězdné sestavě s McEnroem a Connorsem vyhráli 4:1. Jediný bod získal v úvodním zápase Lendl proti McEnroeovi. Krátce předtím ale Lendl se Šmídem na antuce v Düsseldorfu ovládli novou soutěž - Pohár národů, později známou jako Světový pohár družstev. Ve skupině přehráli silné týmy Argentiny, Švédska i Španělska a pozici favoritů potvrdili i ve finále proti australskému duu McNamara, McNamee. Československo pak postoupilo do finále dvakrát za sebou ještě v letech 1984 a 1985, v obou případech ale nestačilo na tým Spojených států. V Davis Cupu jsme se v roce 1984 po dvou méně úspěšných sezónách dostali až do semifinále, ale na antuce ve Švédsku jsme nevyhráli ani jeden zápas. Lendl i Šmíd podlehli jak Wilanderovi, tak Sundströmovi a ani dvojice Složil/Šmíd kýžený bod neurvala. Podobně jsme dopadli i o rok později, kdy nám cestu do finále zkřížilo družstvo NSR s Beckerem a Westphalem, které vyhrálo taktéž 5:0. Neuvěřitelnou bitvu ale svedli ve druhém zápase Tomáš Šmíd s Michaelem Westphalem. Němec v jednom z nejdelších zápasů historie zvítězil 6:8, 1:6, 7:5, 11:9 a 17:15. Lendl  kvůli zranění nastoupil jen do čtyřhry a bylo to bohužel jeho vůbec poslední vystoupení v Davisově poháru. Do dvouher vedle Šmída nastoupil Mečíř a za rozhodnutého stavu se představil i Libor Pimek. V roce 1986 naši postoupili mezi nejlepší čtyři týmy dokonce i bez Lendla, ale ani do třetice se jim brány finále prolomit nepodařilo. Nad naše síly byli opět Švédové, kteří v Praze zvítězili 4:1. Do pozice druhého singlisty za Mečířem se prosadil Milan Šrejber, jenž v obrovské pětisetové bitvě statečně vzdoroval Stefanu Edbergovi. Na další postup do semifinále si ale náš tým musel počkat dlouhých deset let. Dnes můžeme jen litovat, že Ivan Lendl už v týmu nebyl v době, kdy Miloš Mečíř vyrostl ve hráče světové extratřídy. "Kdybychom byli rozumní a jednali s Ivanem opravdu fér, sestava Lendl, Mečíř by v posledních pěti letech určitě nejméně dvakrát Davisův pohár vyhrála.", komentoval to Jan Kodeš krátce po revoluci. V roce 1987 Československo podruhé zvítězilo na Světovém poháru družstev v Düsseldorfu. Naše barvy hájili Mečíř se Šrejberem a deblová dvojice Mečíř/Šmíd. V boji o titul naši porazili Američany s McEnroem, Gilbertem a deblovým specialistou Segusem. Jak již bylo řečeno, v Davis Cupu jsme na další větší úspěch museli poměrně dlouho čekat, minimálně jeden zápas však stojí za připomenutí, a tím je památná čtvrtfinálová bitva ve Švédsku v roce 1988. Seveřané tenkrát disponovali nesmírně silným týmem v čele se světovou dvojkou Matsem Wilanderem a trojkou Stefanem Edbergem. Tito dva hráči v tom roce navíc ovládli všechny čtyři grandslamy, když Wilander vyhrál v Melbourne, v Paříži i na US Open a Edberg triumfoval ve Wimbledonu! Ačkoliv náš tým byl také poměrně silný, karty byly rozdány jasně, tím spíše, že Edberg v zahajovacím utkání přesvědčivě porazil Šmída. Jenže Wilander pak prohrál s Mečířem a v neděli senzačně i se Šrejberem a o vítězi musel rozhodnout až pátý zápas Edberg-Mečíř! V něm našemu hráči chyběly dva míče k vítězství, vedl 2:1 na sety a pak dokonce ještě 4:1 v pátém, nakonec se ale z výhry radoval soupeř poměrem 9:7. Podobně Mečíř mimochodem dopadl o pár týdnů později v semifinále Wimbledonu. Tam nad Edbergem vedl dokonce 2:0, ale zápas také prohrál... Počátkem osmdesátých let se nám velmi dařilo v Kings Cupu, který však stále více ztrácel na prestiži a místo nejlepších hráčů v něm dostávaly prostor spíše mladé naděje. V roce 1980 se československé družstvo ještě v nejsilnějším složení Lendl, Šmíd a Složil radovalo z celkového prvenství, když v boji o titul porazilo Maďary. V letech 1982 a 1983 jsme již bez Lendla prohráli ve finálových zápasech vždy s týmem NSR. Během těchto dvou let se v soutěži postupně představili Šmíd, Složil, Birner, Navrátil a mladíci Pimek s Mečířem. V roce 1984 pak tři posledně jmenovaní pro naše barvy vybojovali ještě jeden titul, když ve finále přehráli Švédy. O rok později soutěž definitivně zanikla. Roku 1989 se ale v australském Perthu začal hrát Hopman Cup, nový zajímavý turnaj určený smíšeným dvojicím a československé duo Mečíř, Suková ovládlo hned jeho první ročník! Zajímavostí je, že ve finále naše dvojice přehrála domácí tým, za nějž vedle Pata Casha nastoupila československá emigrantka Hana Mandlíková... Ženskému světovému tenisu vládla po většinu dekády levoruká rodačka z Řevnic u Prahy Martina Navrátilová, od roku 1981 již bohužel definitivně občanka Spojených států amerických. Navrátilová patří bezesporu mezi největší legendy tenisové historie. Na ženský okruh vnesla nebývale agresivní herní pojetí založené na tvrdém podání a okamžitém přechodu na síť. Měla vynikající fyzickou kondici a mezi ženami byla v přeneseném slova smyslu tou nejlepší atletkou. Během své kariéry získala neuvěřitelných 59 grandslamových titulů. To je číslo, ke kterému se žádná jiná hráčka ani žádný jiný hráč v otevřené éře nedokázali byť jen přiblížit. V celé historii je před ní v této statistice pouze Margaret Courtová. Pokud jde o singlové tituly, těch získala Navrátilová osmnáct: devět (!) ve Wimbledonu (1978, 1979, 1982-1987, 1990), čtyři na US Open (1983, 1984, 1986, 1987), tři na Australian Open (1981, 1983, 1985) a dva na French Open (1982, 1984). Kromě toho ještě čtrnáctkrát prohrála až ve finále. V roce 1984 se po vítězství na French Open stala držitelkou nekalendářního Grand Slamu. V zisku toho kalendářního jí o půl roku později zabránila Helena Suková, když ji vyřadila v semifinále Australian Open. Osmkrát Navrátilová opanovala také Turnaj mistryň. Pět sezón po sobě byla na konci roku světovou jedničkou a celkem na tenisovém trůnu strávila úctyhodných 332 týdnů. Světovou jedničkou byla i ve čtyřhře, a to nejdéle ze všech hráček vůbec (237 týdnů). Výčet rekordů, jichž dosáhla, by byl hodně dlouhý a vydal by na samostatný článek. Za zmínku ale jistě stojí fakt, že dokázala vyhrát všechny grandslamové turnaje nejen ve dvouhře, ale i v ženské a smíšené čtyřhře. Svůj první grandslamový titul získala v sedmnácti letech, poslední pak o 32 let později jako téměř padesátiletá! Celkem vyhrála 167 turnajů v singlu a 177 v deblu, což je v obou kategoriích dosud nepřekonaný rekord, a to opět jak mezi ženami, tak i mezi muži. Sezónu 1983 zakončila s impozantním skóre 86:1, o rok později zase vyhrála třináct turnajů v řadě. Celkově na okruhu WTA nasbírala 1442 vítězných singlových zápasů. Jiná legendární hráčka Billie Jean Kingová o ní v roce 2006 prohlásila: "Je nejlepší tenistkou dvouhry, čtyřhry i smíšené čtyřhry, která kdy žila". Největší konkurentku v první polovině osmdesátých let Navrátilová měla v Američance Chris Evertové a také v naší Haně Mandlíkové. Dcera bývalého československého rekordmana ve sprintu Viléma Mandlíka patřila k velkým nadějím světového tenisu už v dorosteneckém věku. V roce 1978 vyhrála juniorku na French Open a byla vyhlášena mistryní světa ITF. Jako osmnáctiletá již byla jednou z nejzářivějších hvězd mezi ženami. Počínaje US Open 1980 postoupila do čtyř grandslamových finále v řadě, z nichž dvě dokonce vyhrála! Nejprve to bylo na Australian Open, tehdy ještě hraném v listopadovém termínu, když porazila domácí Wendy Turnbullovou. Následně si podmanila také French Open, kde v semifinále vyřadila Chris Evertovou a ukončila tak její neuvěřitelnou šňůru 72 vítězných zápasů na antuce. O titul pak hrála i ve Wimbledonu, ale finálový zápas proti stejné soupeřce vůbec nezvládla po psychické stránce. V semifinále si přitom poradila s nejžhavější adeptkou na vítězství Martinou Navrátilovou, pro niž to mimochodem byla poslední wimbledonská porážka na dlouhá léta - následujících šest ročníků totiž vyhrála! Když Mandlíková v roce 1985 triumfovala také na US Open, stala se teprve třetí ženou v historii právě po Evertové a Navrátilové, jež dokázala vyhrát grandslam na trávě, antuce i tvrdém povrchu. Svůj poslední, čtvrtý velký titul získala roku 1987 symbolicky opět v Austrálii, k níž měla ostatně vždy velmi vřelý vztah. Ten vyvrcholil sňatkem s Čechoaustralanem Janem Sedlákem a následným ziskem australského občanství. Předtím ale byla dlouhou dobu hlavní oporou československého reprezentačního družstva, které v letech 1983-1985 třikrát za sebou vyhrálo Pohár federace. Na okruhu WTA Mandlíková zvítězila celkem na sedmadvaceti turnajích. Ve světovém žebříčku byla nejvýše na třetím místě, Navrátilová ani Evertová ji před sebe nikdy nepustily. Dva cenné tituly získala také ve čtyřhře, konkrétně na Turnaji mistryň v roce 1986 a o tři roky později na US Open. Přestože vyrůstala na antuce, i ona se prezentovala útočným stylem s častými přechody na síť. Velkou část kariéry ale bojovala se zraněními i s nedostatkem sebevědomí a dvorce opustila relativně brzy, v osmadvaceti letech. Velké naděje byly v juniorském věku vkládány do Hany Strachoňové, která se začala prosazovat prakticky ve stejné době jako Mandlíková. Dvakrát se stala dorosteneckou mistryní Evropy a zahrála si i ve finále slavného Orange Bowlu na Floridě. Jako sedmnáctiletá se již blýskla mezi ženami, když vyhrála turnaj okruhu Avon Futures v Montrealu. To bylo v sezóně 1978, která se nakonec ukázala být její životní. Vyhrála v ní také menší antukový turnaj v Turíně a po vítězství nad Renatou Tomanovou postoupila dokonce do osmifinále French Open. Úspěšné období pak završila účastí ve finále soutěže útěchy ve Wimbledonu. Všechny tyto výsledky ji vynesly až na 36. místo světového žebříčku a také do reprezentačního týmu pro Pohár federace. Po Wimbledonu 1979, na němž postoupila do třetího kola, však požádala o politický azyl ve Švýcarsku, čímž se její reprezentační dráha zase uzavřela. V roce 1980 se ještě jednou probojovala mezi nejlepších šestnáct na Roland Garros, jejím posledním větším úspěchem pak bylo čtvrtfinále mistrovství USA na antukových dvorcích v Indianapolisu o rok později. Během své kariéry porazila řadu předních hráček, například Virginii Ruziciovou, Dianne Fromholtzovou, Rosie Casalsovou nebo Anne Smithovou. Tenistkou absolutní světové špičky byla v osmdesátých letech vedle Hany Mandlíkové také Helena Suková, dcera naší první wimbledonské finalistky Věry Sukové. Šest let byla stabilní hráčkou první světové desítky, přičemž nejvýše figurovala na čtvrté příčce. Dost možná je vůbec nejlepší tenistkou mezi těmi, které nikdy nezískaly velký titul. Čtyřikrát totiž stanula ve finále grandslamového turnaje, ale ani jednou neuspěla. Přitom znala recept na to, jak na velkých turnajích porazit soupeřky nejtěžšího kalibru. Vždyť na Australian Open 1984 to byla právě ona, kdo překazil Martině Navrátilové sen o zisku kalendářního Grand Slamu! Semifinálovou výhrou 1:6, 6:3, 7:5 jí ukončila sérii 74 vítězných zápasů v řadě, která je mimochodem dodnes nejdelší v celé open éře. V boji o titul ale podlehla Chris Evertové, ačkoliv pro sebe v tiebreaku získala úvodní sadu. Na US Open 1986 naopak v semifinále vyřadila Evertovou, aby ve finále prohrála s Navrátilovou. Na Australian Open 1989 i na US Open 1993 Martinu opět dokázala porazit, jenže ve finále v obou případech nestačila na Steffi Grafovou. A aby toho nebylo málo, roku 1985 bojovala neúspěšně též ve finále Turnaje mistryň - jak jinak, s Martinou Navrátilovou. Jejím největším snem bylo uspět ve Wimbledonu, který jako by však pro ni byl zakletý. Celkem pětkrát tam postoupila do čtvrtfinále, ale dál ani jednou, ačkoliv v roce 1987 tomu byla nesmírně blízko. Výtečnou formu si přivezla už z přípravného turnaje v Eastbourne, kde jako teprve čtvrtá hráčka v historii dokázala obě hlavní rivalky Evertovou i Navrátilovou porazit v rámci jednoho podniku. V samotném wimbledonském turnaji pak do čtvrtfinále doslova prolétla, když pouze v jednom setu ztratila čtyři hry a ve čtvrtém kole dokonce smetla nasazenou patnáctku Reggiovou 6:0, 6:0! Jenže ve čtvrtfinále neproměnila mečbol proti Američance Pam Shriverové a bylo po nadějích. Díky své výšce 188 cm byla i Suková velmi útočně laděnou hráčkou s vynikajícím servisem a skvělými voleji, což ji zároveň předurčovalo k dráze mimořádné deblistky. Však má také ve své sbírce devět grandslamových titulů z ženské čtyřhry a pět ze čtyřhry smíšené. Její nejčastější partnerkou byla Němka Claudia Kohdeová-Kilschová a později také Jana Novotná. Suková s Novotnou byly v roce 1990 dokonce velmi blízko zisku kalendářního Grand Slamu, neboť po výhrách v Melbourne, Paříži i Wimbledonu našly přemožitelky až ve finále US Open v Martině Navrátilové a Gigi Fernándezové. Velká škoda, že vzájemné vztahy dvou našich největších hvězd v průběhu devadesátých letech poněkud ochladly, protože jejich souhra na kurtu byla jedinečná a velkých titulů mohlo být možná mnohem více. Obě se nicméně staly deblovými světovými jedničkami a společně vybojovaly také dvě stříbrné olympijské medaile. Ve smíšené čtyřhře získávala Suková tituly až v devadesátých letech, a to nejčastěji vedle svého bratra Cyrila. Není nikterak překvapivé, že s Mandlíkovou a Sukovou v sestavě patřilo naše reprezentační družstvo každoročně k největším adeptům na vítězství v Poháru federace. V letech 1980 i 1982 vypadlo v semifinále s týmem USA, pak ale přišlo období naší naprosté dominance, které skončilo až finálovou porážkou v roce 1986. Během čtyř sezón naše ženy vyhrály neuvěřitelných 19 utkání v řadě a třikrát za sebou se radovaly z celkového vítězství v soutěži! Jejich velkolepá jízda začala roku 1983 v Curychu, osm let po slavném triumfu Navrátilové s Tomanovou. Mezitím soutěž sedmkrát v řadě ovládly Američanky a jejich úspěch se očekával i tentokrát. Mandlíková se Sukovou je však dokázaly v semifinále vyřadit a ve finále si pak poradily i s ambiciózními Němkami. O rok později v Sao Paulu titul obhájily, když ve finále přehrály Australanky. Potřetí za sebou se pak zapsaly do listiny vítězek v roce 1985 v Nagoji, kde v boji o titul znovu porazily Američanky. Roku 1986 se Pohár federace konal v Praze na nově otevřeném štvanickém stadionu, a tak měly naše hráčky o důvod víc pokusit se prvenství obhájit ještě jednou. Bez problémů postoupily až do finále, kde je ovšem čekaly Američanky v nabité sestavě i s Martinou Navrátilovou a Chris Evertovou, navíc silně motivované a odhodlané konečně prolomit naši nadvládu. Po úvodní dvouhře se také ujaly vedení, když Evertová porazila Sukovou ve dvou těsných a napínavých setech. Pak přišel na řadu nesmírně očekávaný zápas Mandlíkové s Navrátilovou. Ta se do své vlasti vrátila po dlouhých jedenácti letech a publikum jí připravilo bouřlivé přivítání. Výkon Mandlíkové byl dost ovlivněn rozčarováním z toho, že diváci leckdy stáli více na straně její soupeřky. Ta nakonec zvítězila ve dvou setech a pohár tak po letech připadl opět Spojeným státům. Diváci ale zklamaní nebyli a Martině při závěrečném emotivním projevu aplaudovali tak, že komunističtí funkcionáři v čele s Lubomírem Štrougalem areál raději rychle opustili. "Doufám, že nebude trvat dalších jedenáct let, než se sem zase podívám", řekla tehdy Navrátilová. Osu týmu během celého úspěšného období tvořily Mandlíková se Sukovou, vedle nichž se v průběhu let vystřídalo několik dalších hráček. Ty však nastupovaly vesměs až za rozhodnutého stavu do čtyřher. Byly to Yvona Brzáková, Iva Budařová, Kateřina Skronská, Marcela Skuherská, Andrea Holíková a také navrátivší se Regina Maršíková. Slovenská rodačka Yvona Brzáková figurovala na konci první stovky světového žebříčku a jejími největšími singlovými úspěchy byly finálová účast na mezinárodním mistrovství Švýcarska v Gstaadu v roce 1979 a postup do třetího kola French Open 1983. Ve čtyřhře získala s Renatou Tomanovou stříbro na letní univerziádě v Sofii a s Kateřinou Skronskou vyhrála turnaj v Kitzbühelu. Iva Budařová to v singlu dotáhla dokonce na 24. pozici světového pořadí. Třikrát si zahrála třetí kolo ve Wimbledonu a třikrát na French Open, což v roce 1979 znamenalo dokonce osmifinále - v pavouku totiž výjimečně bylo jen 64 hráček. V roce 1984 hrála o titul v Luganu a dvakrát se představila také ve finále turnajů série Avon Futures ve Spojených státech. Může se pochlubit skalpy Billie Jean Kingové, Larisy Savčenkové, Manuely Malejevové nebo Pam Shriverové. Ve čtyřhře roku 1984 společně s Helenou Sukovou vyhrála mezinárodní mistrovství Itálie, tehdy konané v Perugii. Kateřina Skronská (později Böhmová) je vítězkou dvou turnajů WTA ve čtyřhře a společně s Andreou Holíkovou v roce 1985 hrála také čtvrtfinále na French Open. V singlu byla v roce 1983 v sedmé desítce světového žebříčku. Ve stejných vodách se pohybovala i Marcela Skuherská, jež dosáhla největšího úspěchu postupem do finále turnaje v Nashvillu roku 1983. Slušně si o rok později vedla i na wimbledonské trávě, kde vyřadila Larisu Savčenkovou a postoupila do třetího kola. Je také amatérskou mistryní Evropy ve čtyřhře. Deblový pár Budařová/Skuherská byl v letech 1983 a 1984 velice úspěšný v Poháru federace, kde vyhrál pět ze šesti zápasů, byť to pokaždé bylo už za rozhodnutého stavu. Velké naděje byly vkládány do Andrey Holíkové, tenistky ze slavné hokejové dynastie. V roce 1985 se stala juniorskou šampiónkou ve Wimbledonu a dařilo se jí už i mezi ženami - semifinále v Barceloně, čtvrtfinále v Tokiu a třetí kolo na US Open umocněné výhrou nad světovou desítkou Kathy Rinaldiovou, to vše bylo velkým příslibem, stejně jako deblové čtvrtfinále z Roland Garros. Jenže Andrea v dalších letech tyto výsledky nedokázala potvrdit a 67. místo světového žebříčku, které jí patřilo v říjnu 1985, zůstalo navždy jejím maximem. Kvůli rodině nakonec ukončila kariéru už ve dvaadvaceti letech. Mimo těchto reprezentantek se na mezinárodním poli v první polovině osmdesátých let částečně prosadily i Lea Plchová, finalistka turnaje v Kitzbühelu ve dvouhře (1982) a amatérská mistryně Evropy ve čtyřhře, a Michaela Pazderová, jejímž největším úspěchem bylo třetí kolo na French Open 1987. Sezóna 1987 byla poslední, kdy se v Poháru federace vedle sebe představily Mandlíková se Sukovou. Tentokrát jejich účinkování skončilo "už" v semifinále, kde je zastavily Němky v čele s osmnáctiletou vycházející hvězdou Steffi Grafovou. Náš výběr doplňovaly dvě nové dvacetileté hráčky - Regina Rajchrtová a Jana Novotná. Rajchrtová zaznamenala své největší úspěchy do roku 1991. Byla 26. na světě, dvakrát si zahrála v osmifinále US Open a porazila hráčky jako Zverevovou, Fernándezovou, Garrisonovou nebo Manuelu a Katerinu Malejevovy. V roce 1989 si zahrála o titul na turnaji WTA v Paříži, ale velice těsně podlehla Italce Cecchiniové. Na prestižním turnaji ve Forest Hills o rok později postoupila až do semifinále. V roce 1992 se provdala za Petra Kordu a tenisovou kariéru kvůli mateřským povinnostem ukončila. V sezóně 1988 doznal náš výběr jedné zásadní změny - skončila v něm totiž Hana Mandlíková, která přijala australské občanství. Družstvo tím ale výrazně neutrpělo a i přes tuto ztrátu celou soutěž popáté v historii vyhrálo! Mandlíkovou nahradila talentovaná Radka Zrubáková, která si odbyla premiéru doslova z říše snů. Zvítězila totiž ve všech pěti zápasech včetně finále, v němž pokořila i sovětskou hvězdu Larisu Savčenkovou. Ani ne osmnáctiletá Slovenka již v té době figurovala v elitní padesátce světového žebříčku a měla za sebou osmifinále Australian Open, semifinále v Hamburku i vítězství nad Mandlíkovou či Sánchezovou-Vicariovou. Na tyto úspěchy navázala i v několika následujících sezónách, kdy vyhrála turnaje v Bruselu (1989), Štrasburku (1991) a Praze (1992). V roce 1991 postoupila také do osmifinále US Open, kde navíc hladce vyřadila světovou šestku Mary Joe Fernándezovou. Vyšvihla se na 22. místo světového žebříčku a zdálo se, že je jen otázkou času, kdy prolomí brány top 20. Místo toho ale v roce 1993 následoval poměrně výrazný výkonnostní propad, který Radka až do konce kariéry nedokázala překonat. Další novickou ve vítězném týmu z roku 1988 byla Jana Pospíšilová, která společně s Janou Novotnou nastupovala do čtyřher. Tyto dvě hráčky se spolu shodou okolností týden před vyvrcholením soutěže utkaly ve finále turnaje v australském Adelaide. Z vítězství ve dvou vyrovnaných setech se tehdy radovala Novotná, pro niž to byla vůbec první trofej z okruhu WTA. Pro Pospíšilovou to zase bylo první a bohužel také poslední finále v kariéře. Jejím žebříčkovým maximem sice byla solidní 49. příčka, ale na grandslamech se nikdy nedostala dál než do druhého kola. Tedy alespoň co se ženské kategorie týče. Jako juniorka si totiž zahrála finále na Roland Garros i ve Wimbledonu. Během své kariéry porazila čtyři hráčky první světové dvacítky - Sukovou, Mandlíkovou, Shriverovou a McNeilovou. Veleúspěšnou dekádu československé reprezentační družstvo završilo semifinálovou účastí v roce 1989. Důvěru ve dvouhře vedle Sukové poprvé dostala stále se zlepšující Jana Novotná. Ve čtvrtfinále Suková s Novotnou zdolaly silné Němky s Grafovou a Kohdeovou-Kilschovou, ale v boji o finále již nestačily na americkou dvojici Navrátilová, Evertová. Sečteno a podtrženo, Československo v osmdesátých letech Pohár federace čtyřikrát vyhrálo, jednou prohrálo až ve finále a čtyřikrát v semifinále! Mimo čtveřici nejlepších tak skončilo pouze v roce 1981. A to navzdory faktu, že naše zdaleka nejlepší tenistka reprezentovala USA.