Kapitola 5 

1955-1965: nadvláda Sukové a Javorského

Situace okolo tenisu se částečně zlepšila ve druhé polovině padesátých let s příchodem nového svazového vedení. To si uvědomilo, že může úspěchy využít k propagaci komunistické ideologie a začalo pracovat na obnově dřívější slávy československého tenisu. Naši hráči se začali pozvolna opět zúčastňovat mezinárodních turnajů a naopak zahraniční tenisté byli zváni k nám. Na exhibičních turnajích se představili Laver, Hoad, Emerson a další, kteří přivedli do hledišť diváky a zvedli novou vlnu zájmu o bílý sport. Podmínky měly k ideálu sice stále na míle daleko, ale už se dalo alespoň trochu dýchat. Do zahraničí ovšem byli vysíláni jen ti skutečně nejlepší - nejdříve jen jeden hráč a jedna hráčka, teprve později se "kvóty" postupně rozšiřovaly. Nicméně ani ti nejlepší si nemohli turnaje vybírat podle svého uvážení, jako je tomu dnes. Turnajový plán sestavovalo vedení svazu a většinou zahrnoval jen pár zahraničních štací ročně. Kromě vynikající výkonnosti byla samozřejmě podmínkou také loajalita k režimu. Z grandslamů se jezdilo prakticky jen do Paříže a do Wimbledonu, výjezdy do USA a zvláště pak do Austrálie byly příliš nákladné a tudíž naprosto výjimečné. Na Australian Open se například česká žena prvně představila až v roce 1975! Je malým zázrakem, že právě v této době vyrostla v Československu poprvé hráčka skutečně světových kvalit. Tou hráčkou byla Věra Suková, do roku 1961 hrající pod dívčím jménem Pužejová. Ač držela tenisovou raketu v ruce poprvé až v patnácti letech, dokázala se roku 1962 jako první Češka probojovat do wimbledonského finále. Během svého senzačního tažení tenkrát vyřadila obhájkyni titulu a světovou jedničku z předešlé sezóny Angelu Mortimerovou, nasazenou dvojku Darlene Hardovou i třetí nasazenou legendární Brazilku Marii Buenovou. Výsledek finálového zápasu proti Karen Susmanové bohužel do velké míry ovlivnilo zranění nohy, které si přivodila den před zápasem. Na konci sezóny byla pátou hráčkou světa a zároveň nejlepší Evropankou. Poprvé o sobě ale dala vědět již o pět let dříve na Roland Garros, kde postoupila do semifinále dvouhry a spolu s Jiřím Javorským ovládla soutěž ve smíšené čtyřhře. Ta se tehdy ještě těšila o poznání většímu zájmu publika, než je tomu dnes. Blízko k zopakování stejného úspěchu měla tato dvojice ještě v roce 1961, ale ve finále po boji nestačila na hvězdný pár Hardová/Laver. Přestože byla Suková svým založením velmi útočnou tenistkou, vyjma zmíněného wimbledonského finále dosahovala nejlepších výsledků na antuce v Paříži. Dvakrát zde skončila až v semifinále a třikrát ve čtvrtfinále. K větším úspěchům ve Wimbledonu jí chyběla především herní praxe na trávě. Do All England Clubu totiž dlouhá léta přijížděla bez možnosti zahrát si na tomto povrchu alespoň jeden přípravný turnaj. Na mezinárodním mistrovství USA, tehdy ještě hraném také na trávě ve Forest Hills, si "za odměnu" zahrála až v roce 1962 a výsledkem hned byla účast ve čtvrtfinále. Na domácí scéně byla Suková prakticky neporazitelná po celé desetiletí! Podobně výsadní postavení měl mezi muži Jiří Javorský, i když v jeho případě to bylo dáno i celkově slabší konkurencí. Při vší úctě tehdejší reprezentanti Jiří Parma, Ján Krajčík, Milan Nečas, Pavel Benda, Pavel Korda nebo Petr Štrobl se se světovou špičkou měřit nemohli. Našim hráčům zoufale chyběla možnost utkávat se s nejlepšími hráči. Poštěstilo se jim to v podstatě jedině v Davisově poháru, což bylo málo. A výsledky v této soutěži tomu také odpovídaly. Naše mužstvo dlouhá léta vypadávalo v prvním nebo ve druhém kole s výjimkou roku 1962, kdy se probojovalo alespoň do čtvrtfinále evropského pásma. Ale zpět k Jiřímu Javorskému. To byl velmi talentovaný hráč s vynikající technikou a obrovským přehledem na kurtu, ale měl poněkud slabší podání a údery od základní čáry. Domácí šampionát ovládl hned devětkrát a neuvěřitelných třináct let byl naší jedničkou! Jeho největším mezinárodním úspěchem byl již zmíněný titul z Roland Garros ve smíšené čtyřhře s Věrou Sukovou. Ve dvouhře se v Paříži dvakrát (1959, 1963) probojoval mezi nejlepší šestnáctku. Ve Wimbledonu v roce 1959 vyhrál soutěž útěchy určenou pro hráče vyřazené v úvodních kolech. O rok později na londýnské trávě nedotáhl k vítěznému konci dobře rozehraný zápas s legendárním Royem Emersonem, nad nímž vedl už 2:0 na sety. Během své kariéry nicméně porazil velké hráče, jako byli Rafael Osuna, Marty Riessen, Pierre Darmon, Juan Gisbert nebo John Newcombe. Jeho jméno bude navždy nejvíce spojováno s reprezentací v Davisově poháru, kde během jedenácti let odehrál úctyhodných 55 zápasů, z nichž 33 bylo vítězných.