Kapitola 3

Třicátá léta: velký rozkvět československého tenisu

K nejlepším světovým hráčům patřil ve třicátých letech vedle Karla Koželuha také československý reprezentant německé národnosti Roderich Menzel. Jeho hlavní devízou byla na tehdejší poměry velmi vysoká postava (měřil 191 cm), díky níž své soupeře ničil agresivním útočným stylem s razantním podáním a nezvykle tvrdou hrou na síti. Jeho temperament se ovšem na kurtu projevoval i častými výbuchy vzteku a hádkami s rozhodčími či diváky, kvůli nimž nejednou musel předstoupit před disciplinární komisi a které ho možná leckdy připravily i o lepší výsledek. Například roku 1935 v semifinále mezinárodního mistrovství Itálie v Římě proti domácímu Palmierimu ho diváci rozzuřili natolik, že za stavu 6:4, 6:4 a 2:0 ve svůj prospěch odešel z kurtu a už se nevrátil. Přitom postup do finále na tomto turnaji by bezesporu patřil k jeho největším úspěchům v kariéře! Poprvé na sebe Menzel výrazně upozornil v roce 1931, když zvítězil na mezinárodním mistrovství Německa v Hamburku. Hned v následující sezóně se dočkal prvního velkého výsledku také na grandslamu, to když na pařížské antuce vyřadil nasazenou dvojku Freda Perryho a pronikl až do semifinále. Příslušnost ke světové elitě potvrzoval i v dalších letech, kdy na Roland Garros a ve Wimbledonu postupoval téměř pravidelně mezi nejlepší osmičku. Jako první československý hráč se také zúčastnil mezinárodních mistrovství USA i Austrálie. Ve Forest Hills si dvakrát zahrál ve čtvrtém kole a při své jediné účasti v Melbourne to dotáhl až do čtvrtfinále. Zvítězil na mnoha mezinárodních turnajích, například v Monte Carlu nebo ve známém Rot Weiss Clubu v Berlíně. Porazil hráče, jako byli Gottfried von Cramm, Fred Perry, Jean Borotra nebo Jack Crawford. Při exhibici v Praze vedl 4:1 v pátém setu i nad legendárním Billem Tildenem. V roce 1934 byl tenisovými odborníky zařazen na sedmé místo světového žebříčku. Avšak právě v době, kdy byl na vrcholu své výkonnosti, musel tenisový kolotoč na dlouhou dobu opustit kvůli problémům se srdcem. Vše začalo poměrně nevinnou událostí: během zápasu s Bunnym Austinem ve čtvrtfinále Roland Garros 1935 se při střídání stran omylem napil ze soupeřovy skleničky, v níž ale k jeho překvapení nebyla voda, nýbrž gin! Ten u něj okamžitě vyvolal problémy s viděním a halucinace, které pochopitelně vyústily v porážku. Podobná situace se opakovala ve finále evropského pásma Davisova poháru o pár týdnů později. V zápase s von Crammem Menzel ve čtvrtém setu odvrátil čtyři mečboly a ujal se vedení 1:0 v rozhodující sadě. Při střídání stran mu ale kapitán "na posilněnou do finiše" nabídl skleničku šampaňského, což u něj vyvolalo obdobný scénář jako na Roland Garros - začal vidět rozmazaně a set prohrál 1:6. Pak se u něj začaly projevovat kolapsové stavy a poruchy srdečního rytmu, a tak musela následovat dlouhá lázeňská léčba. Ta byla naštěstí úspěšná a Menzel se po více než roce opět mohl vrátit na dvorce. Ze svého umění mnoho nezapomněl a v roce 1938 se dokonce dočkal největšího úspěchu své kariéry, když postoupil až do finále Roland Garros! Mezi nejlepšími osmi přitom vynikajícímu Jugoslávci Mitičovi povolil jednu jedinou hru. V boji o titul pak nestačil na legendárního Dona Budge, který ten rok jako první hráč v historii získal čistý Grand Slam. Velkých úspěchů Menzel dosáhl i jako deblista. V roce 1935 si s Britkou Kay Stammersovou zahrál o titul z mixu na mezinárodním mistrovství USA, čímž se stal vůbec prvním československým hráčem, který se probojoval do finále některého z grandslamových turnajů. Dva roky nato spolu s krajanem Ladislavem Hechtem postoupil také do semifinále čtyřhry ve Wimbledonu. To bylo tehdy považováno za velkou senzaci, neboť naši hráči v prvním kole vyřadili hvězdné Australany Crawforda a McGratha. Nesmazatelným písmem se Menzel zapsal také do dějin československého daviscupového mužstva. Drží totiž dosud nepřekonaný rekord čtyřiceti vítězných zápasů ve dvouhře. Především díky němu postoupilo Československo ve třicátých letech hned čtyřikrát do finále evropského pásma. Po podpisu mnichovské dohody ale pod vlivem okolností odešel do Německa a od roku 1939 již reprezentoval svou novou vlast. To osud Ladislava Hechta byl zcela odlišný. Byl to Slovák židovského původu, jemuž se těsně před válkou povedlo utéci do Spojených států. Tam následně pracoval v továrně na munici. Jeho úspěšná kariéra se naplno rozjela v roce 1931, kdy se stal členem našeho daviscupového mužstva. Toho roku náš tým (Menzel, Hecht a Ferenc Maršálek) po třech letech postoupil do finále evropského pásma proti Velké Británii a Hecht se v něm blýsknul výhrou nad světovou dvojkou Bunnym Austinem. Bohužel to však tehdy byl jediný bod našeho celku. Během třicátých let se Hecht na grandslamech probojoval osmkrát mezi šestnáctku nejlepších hráčů, jenže do čtvrtfinále proklouzl pouze ve Wimbledonu roku 1938. Dokázal ale porazit hvězdy jako Schroedera, Boussuse, De Stefaniho, Bernarda, Punčece a další. Fenomenální Don Budge mu v Queensu utekl ze dvou mečbolů. V roce 1934 byl Hecht osmým hráčem evropského žebříčku a o osm let později figuroval dokonce na konci první světové desítky. Tehdy se ovšem hrálo prakticky jen ve Spojených státech, neboť Evropu zcela ochromila druhá světová válka. Hecht se ale ještě v roce 1951 jako dvaačtyřicetiletý probojoval do třetího kola mezinárodního mistrovství USA, v němž statečně vzdoroval wimbledonskému šampiónovi Budgi Pattymu! Vraťme se však ještě jednou k úspěchům našeho daviscupového mužstva. Počtvrté se nám povedlo postoupit do finále evropského pásma roku 1934. Tým v sestavě Menzel, Hecht, Maršálek nestačil v Praze na silné Australany, ačkoliv Menzel porazil McGratha i Crawforda, který mimochodem rok předtím zvítězil na třech grandslamech a byl jasnou světovou jedničkou. Roku 1935 jsme byli ve finále znovu, tentokrát byl ale nad naše síly tým Německa vedený Gottfriedem von Crammem. Naší dvojkou byl tehdy poprvé Josef Caska. To byl další vynikající hráč meziválečného období, jenž se probojoval do osmifinále na Roland Garros (1935) i ve Wimbledonu (1936). Dařilo se mu též na francouzské a italské riviéře - zvítězil v Mentonu, hrál finále v Beaulieu a v San Remu a porazil špičkové francouzské hráče Brugnona, Boussuse nebo Petru. Vyhrál také mistrovství Rumunska v Bukurešti a na prestižním turnaji v Queensu byl v semifinále. Podle mnohých měl potenciál stát se hráčem světového formátu, ale často ho brzdila slabší psychika. Naposledy se tato generace hráčů dostala do finále evropského pásma roku 1937, kdy opět nestačila na německý tým. Čestný bod tenkrát získal mladý František Cejnar. Ten patřil k velkým nadějím našeho i evropského tenisu, ale jeho slibně se rozvíjející kariéru předčasně ukončilo vážné onemocnění ledvin. Již jako devatenáctiletý v Berlíně porazil světovou dvojku Gottfrieda von Cramma. Ze čtyř účastí na grandslamových turnajích ve třech případech postoupil až do čtvrtfinále - dvakrát zabodoval na Roland Garros (1937, 1938) a jednou ve Wimbledonu (1938). Byl evidován na pátém místě evropského žebříčku a některými odborníky byl zařazen dokonce do elitní světové desítky. Hráčská základna ve třicátých letech byla v Československu neobyčejně široká. Na mezinárodních turnajích se prosadili ještě další tenisté - Josef Maleček, Vojtěch Vodička, Josef Síba či Friedrich Rohrer. Josef Maleček se čtyřikrát zúčastnil Roland Garros, z toho dvakrát postoupil do třetího kola a v roce 1933 dokonce do osmifinále. Vyhrál mezinárodní mistrovství Československa i Rumunska a dvakrát po sobě ovládl také turnaj v Drážďanech. Podobně jako Karel Koželuh nebo později Jaroslav Drobný byl i Maleček všestranně nadaným sportovcem, který dosáhl mimořádných úspěchů především v ledním hokeji. Čtyřikrát získal zlato z mistrovství Evropy, dvakrát bronz z mistrovství světa a za reprezentaci nastřílel úctyhodných 114 gólů. Od roku 2003 je dokonce členem mezinárodní hokejové síně slávy. Vojtěch Vodička vyhrál například turnaje v Krakově, Mannheimu, Cannes či v Bělehradě a na mezinárodním mistrovství Československa v Praze si zahrál ve finále. Porazil třeba Harryho Hopmana nebo Jacquese Brugnona. Grandslamových turnajů se zúčastňoval až po druhé světové válce, to už měl ale nejlepší léta za sebou. Přesto se ještě roku 1948 ve svých čtyřiceti letech probojoval do osmifinále Roland Garros! Josef Síba si zase v letech 1934 a 1939 zahrál ve třetím kole Wimbledonu. Na mezinárodním mistrovství Československa měl roku 1936 dokonce dva mečboly na nejlepšího hráče světa Freda Perryho, ale nakonec mu podlehl 7:9 v pátém setu. Friedrich Rohrer byl podobně jako Menzel německé národnosti, ale v Davisově poháru i na olympijských hrách reprezentoval Československo. Také on dokázal v roce 1933 postoupit do osmifinále na Roland Garros. Koncem třicátých let se na scéně objevil ještě jeden nesmírně talentovaný hráč - Jaroslav Drobný. Už v roce 1938 jako šestnáctiletý mladík vyhrál prestižní turnaj v berlínském Rot Weiss Clubu a na národním šampionátu v Táboře dokázal vyzrát na naši jedničku Rodericha Menzela! Právě on asi nejvíce doplatil na to, že druhá světová válka tenisové dění v Evropě na několik let zcela ochromila... V ženách situace zatím ještě tak slavná nebyla. Nejlepší hráčkou meziválečné éry byla Greta Deutschová, která sice několikrát postoupila do finále turnajů na francouzské a italské riviéře, ale grandslamů se zúčastnila pouze dvakrát a v obou případech vypadla hned v prvním zápase. Řadu úspěchů zaznamenala ve čtyřhře vedle jedné z nejlepších hráček té doby, fenomenální Polky Jadwigy Jedrzejowské. V mixu zase sbírala vavříny s našimi hvězdami Koželuhem, Menzelem i Hechtem. Emma Čepková si naopak připsala svůj nejcennější úspěch na wimbledonské trávě, kde roku 1935 postoupila až do osmifinále. V něm byla navíc velmi blízko obrovské senzaci, neboť proti pozdější šampiónce a jedné z nejlepších hráček všech dob Helen Wills-Moodyové vyhrála první sadu a ve druhé vedla již 4:1! Moodyová set ale pěti gemy v řadě otočila a ve třetím už naší hráčce nedala šanci.