10 nejpamátnějších zápasů naší tenisové historie

1. Ivan Lendl - John McEnroe 3:6, 2:6, 6:4, 7:5, 7:5

French Open, finále, 10. 6. 1984 

Psal se rok 1984 a Ivan Lendl, ačkoliv byl už pátou sezónu členem nejužší světové špičky, stále čekal na velký titul. Čtyřikrát na grandslamech nezvládl finálový zápas a na Roland Garros moc toužil toto prokletí konečně zlomit. Jenže na něj čekal přetěžký úkol - porazit suveréna sezóny Johna McEnroea, který nepoznal hořkost porážky už 42 zápasů v řadě a se kterým prohrál šest ze sedmi posledních utkání. Také McEnroeovi šlo o hodně. Chtěl dokázat, že je nejlepším hráčem světa nejen na trávě či tvrdém povrchu, ale i na antuce. Na té pařížské navíc žádný Američan nevyhrál od roku 1955! Do finále oba hráči prošli suverénním způsobem, když v celém turnaji ztratili shodně jediný set. Finálový duel ale začal o poznání lépe McEnroe. Hrál na maximální riziko a při každé příležitosti se vrhal k síti tak, jako by se bojovalo na trávě. Hra vabank mu vycházela a Lendl byl na dlouhou dobu odsouzen do role statisty - 3:6, 2:6. V tu chvíli nic nenasvědčovalo tomu, že by snad v životní formě hrající Američan utkání mohl ztratit. Když ale ve třetí sadě Lendlovi vyšlo několik riskantních úderů, přece jen znejistěl a soupeře pustil do vedení. Lendl set vyhrál 6:4 a v dramatické koncovce pro sebe získal i čtvrtou sadu. V pátém setu se zápas změnil v neskutečnou fyzicky náročnou bitvu, v níž ani jeden ze soupeřů nehodlal kapitulovat, ačkoliv si oba sahali na samé dno sil. "V tuto chvíli už nešlo o tenis," napsal jeden německý komentátor. "Lendl tloukl do míčů se zběsilostí, s níž se lidé derou na svobodu, pryč od nočních můr, s níž rozbíjejí okovy svého prokletí." Za stavu 6:5 si Lendl při Američanově servisu vypracoval dva mečboly a druhý z nich proměnil. Sotva si hráči podali ruce, zhroutil se na židli a pozvracel se. McEnroea to samé potkalo o pár okamžiků později na tribuně při předávání cen. Však se také jednalo o jedno z nejdelších a nejdramatičtějších finále grandslamové historie. "Na toto vítězství budu vzpomínat celý život. Bylo to právě tehdy, kdy jsem se naučil vyhrávat. Kdy jsem pochopil, že člověk se nesmí nikdy vzdát, protože nikdy neví, co se ještě může přihodit. McEnroe měl tenkrát chvilkovou slabost, byl to skutečně jen okamžik. Ale od toho okamžiku to byl jiný zápas. Jen my dva jsme věděli, že od té chvíle hrajeme znovu," vzpomínal na utkání Lendl o pár let později. Tento zápas byl v jeho kariéře skutečně zlomovým a de facto předznamenal několik let trvající éru "Ivana Hrozného", jak se mu tenkrát přezdívalo. Naopak pro McEnroea byla tato porážka asi jedinou kaňkou na životní sezóně, kterou zakončil s úchvatnou bilancí 82:3. Dodnes přiznává, že šlo o nejtrpčí prohru v jeho kariéře, neboť titul z Roland Garros nikdy nezískal.

2. Steffi Grafová - Jana Novotná 7:6, 1:6, 6:4

Wimbledon, finále, 3. 7. 1993

Památné finále Wimbledonu 1993 mezi Steffi Grafovou a Janou Novotnou je mnohými považováno za jeden z největších obratů a zároveň jeden z největších kolapsů v historii bílého sportu. Pravdou asi je, že tento turnaj měla Novotná vyhrát. V Londýně předváděla životní tenis, vyřadila Sabatiniovou i Navrátilovou a také finále proti Grafové měla dlouho ve své režii. V tiebreaku sice ztratila úvodní sadu, pak ale výborným výkonem Němku na dlouhou dobu úplně vymazala z kurtu. Vyhrála druhý set 6:1 a dva brejky měla k dobru i ve třetí sadě. V šesté hře jí za stavu 40:15 dokonce chyběl jediný míček k tomu, aby se ujala vedení už 5:1, jenže pak se začaly dít věci... Na druhý gembol zahrála osudnou dvojchybu, při níž navíc druhý servis minul pole pro podání snad o více než metr. Tento moment jakoby srazil její sebevědomí na bod mrazu a v jejích očích se čím dál více zračila nejistota a panika. Začala kazit jeden lehký míč za druhým, navrch přidala další dvojchyby a za čtvrt hodiny bylo hotovo - 6:4 pro Grafovou. "Už jsem se smiřovala s tím, že jsem zápas prohrála. Jana měla dva brejky, hrála skvěle a já špatně. Pak mi ale několik šancí darovala," přiznala Grafová, která se soupeřkou po zápase soucítila. Když pak Jana při emotivním závěrečném ceremoniálu plakala na rameni vévodkyně z Kentu, těžko by se hledal člověk, který by jí nepřál, aby ještě někdy dostala druhou šanci. "Zkušenost z finále není hrozivá, v budoucnu mi může jen pomoci. Jsem pouze zklamaná, protože jsem byla tak blízko... Steffi mi sama řekla: ´Jano, dneska jsi měla vyhrát´," soukala ze sebe česká tenistka na tiskové konferenci. O čtyři roky později Novotná druhou šanci skutečně dostala, jenže i tehdy jí titul proklouzl mezi prsty. Ve finále ztroskotala na v životní formě hrající Martině Hingisové, přestože i tentokrát měla ve třetí sadě náskok jednoho brejku. Na třetí pokus se ale vytoužené trofeje přece jen dočkala. Všechny své předchozí zkušenosti zužitkovala v roce 1998, kdy v zápase o všechno přehrála Francouzku Tauziatovou, hrající ve třiceti letech své první velké finále.

3. Lukáš Rosol - Rafael Nadal 6:7, 6:4, 6:4, 2:6, 6:4

Wimbledon, 2. kolo, 28. 6. 2012

Jedna z největších senzací v tenisové historii se zrodila roku 2012 na wimbledonské trávě. Když proti sobě k utkání druhého kola nastupovali druhý nasazený Španěl Rafael Nadal a prakticky neznámý Čech Lukáš Rosol, karty byly rozdány více než jasně. Na jedné straně hrající legenda a jedenáctinásobný grandslamový šampión, na straně druhé stý hráč světového žebříčku, který si dva dny předtím odbyl svou wimbledonskou premiéru. Jenže když utkání začalo, nezasvěcený divák by jen těžko hádal, kdo je kdo. Rosol na soupeřovu polovinu sázel jeden vítězný úder za druhým a Španěl na projektily létající těsně k lajnám i stopadesátikilometrovou rychlostí leckdy reagoval jen nevěřícným kroucením hlavy. Když se mu v první sadě podařilo odvrátit tři setboly a poměrem 11:9 pro sebe přece jen získal dramatický tiebreak, každý asi čekal Rosolovu kapitulaci. Ta se však nekonala. Český tenista hrál i nadále nesmírně agresivně, opíral se o fantastický servis a drtivý forhend a dva následující sety ovládl poměrem 6:4. Nadal kontroval poměrně snadným ziskem čtvrté sady, ale pak bylo utkání kvůli tmě na více než čtyřicet minut přerušeno. Pokračovalo se pod zataženou střechou za umělého osvětlení a Rosol hned po přestávce získal klíčový brejk, který udržel až do konce. Ani v emocionálně vypjatém závěru nepřipustil žádné zaváhání a poslední gem získal ve velkém stylu: eso, vítězný forhend, eso, eso! Es mimochodem svému soupeři během celého utkání nasázel 22 a navrch přidal 65 vítězných úderů. Jeho fantastický výkon šokoval nejen publikum, ale i tenisové odborníky. "Rosolovo sté místo na žebříčku je vtip," psala BBC. Stanice Eurosport zase vítězství označila za jednu z největších senzací v dějinách tenisu. "To, co předvedl v pátém setu, bylo více než neuvěřitelné," komentoval trpkou porážku Nadal, zatímco Rosol zářil: "Je to jako sen. Takový zápas odehrajete jednou za život. Porazit Nadala na grandslamu, na centrkurtu ve Wimbledonu, tomu se nic nevyrovná."

4. Helena Suková - Martina Navrátilová 1:6, 6:3, 7:5

Australian Open, semifinále, 6. 12. 1984

V celé moderní tenisové historii nikdo nebyl tak dominantní jako Martina Navrátilová mezi lety 1982 a 1984. Během těchto tří let prohrála pouhopouhých 6 zápasů, zatímco výher nasbírala neuvěřitelných 254! Sezónu 1983 ukončila s impozantním skóre 86:1, když jedinou porážku utrpěla na French Open od Američanky Kathleen Horvathové. V roce 1984 zase vyhrála 74 zápasů po sobě, což je v open éře dosud nepřekonaný rekord, a to jak mezi ženami, tak i mezi muži. Na Australian Open, jež se tehdy ještě hrálo na přelomu listopadu a prosince jako poslední z turnajů velké čtyřky, útočila už na sedmý grandslamový titul v řadě a zároveň na svůj jubilejní stý turnajový primát. Především si ale brousila zuby na to, že by jako teprve třetí žena v historii po Maureen Connollyové a Margaret Courtové mohla zkompletovat kalendářní Grand Slam, tedy vyhrát všechny čtyři největší turnaje v jedné sezóně. Kromě vynikající formy jí do karet hrál i fakt, že se australské mistrovství tehdy ještě konalo na trávě, která jak známo byla jejím zdaleka nejlepším povrchem. Osud tomu však chtěl jinak a Navrátilovou v semifinále po životním výkonu zastavila devatenáctiletá Češka Helena Suková. První set sice z pohledu skóre vyzněl jednoznačně pro Navrátilovou, ale hráčky o každý gem sváděly tuhou bitvu, když v šesti hrách ze sedmi bojovaly přes shodu a celkově odehrály více výměn než v obou zbývajících setech. Ve druhé sadě se devátá nasazená Suková ujala vedení 5:2 a šibalsky mrkla na trenéra Kurze, neboť si před zápasem vytkla jediný cíl - uhrát alespoň v jednom setu pět her. Nakonec se s tímto skromným přáním nespokojila a ve dramatické třetí sadě utkání dotáhla do vítězného konce. Ačkoliv vedla už 3:0 se dvěma brejky, Navrátilová se nevzdala a ještě srovnala na 4:4. Suková ale ani potom nesložila zbraně, za stavu 5:5 Martině znovu vzala podání a pevnější nervy prokázala i v úchvatné koncovce. V poslední hře se hrálo dvanáct výměn, z nichž osm skončilo vítězným úderem a ani jedna nevynucenou chybou. Navrátilová dokázala odvrátit pět mečbolů, přestože soupeřka při nich pokaždé zahrála dobré první podání. Komentátor ESPN a bývalý tenista Cliff Drysdale později jejich zápas označil za nejlepší ženské utkání, které kdy viděl. Navrátilová porážku přijala s grácií: "Bolí to, ale dostanu se z toho. Pořád mám dvě ruce, dvě nohy a srdce... Určitě to nebyl můj nejlepší výkon, ale dneska jsem ze sebe víc dostat nemohla. Vím, že jsem lepší hráčka, ale dneska si zasloužila vyhrát Helena." Suková tedy Navrátilové ukončila nejen zmiňovanou šňůru 74 vítězných zápasů v řadě, ale také rekordní sérii 46 výher na trávě. Je příznačné, že předchozí sérii 54 vítězství Navrátilové přetrhla v lednu 1984 jiná Češka Hana Mandlíková. Martinina bilance od porážky na French Open 1983 až do zápasu se Sukovou na Australian Open 1984 tedy byla neuvěřitelných 128:1! Kalendářního Grand Slamu se ale rodačka z Řevnic nikdy nedočkala, stejně jako se Suková nikdy nedočkala grandslamového vítězství.

5. Tomáš Šmíd - Adriano Panatta 3:6, 3:6, 6:3, 6:3, 6:4

Davis Cup, finále Československo-Itálie, Praha, 5. 12. 1980

Roku 1980 se československé mužstvo podruhé v historii probojovalo do finále Davisova poháru. Naše vyhlídky na celkové vítězství ale byly nadějnější než v roce 1975, kdy jsme ve Stockholmu podlehli švédskému výběru vedenému fenomenálním Björnem Borgem. Tentokrát se hrálo doma, náš tým měl ve svém středu vycházející hvězdu Ivana Lendla a Italové byli na rychlém povrchu v hale určitě schůdnějším soupeřem než seveřané. Jenže těsně před utkáním přišly nečekané komplikace, když naši dvojku Tomáše Šmída postihly silné zažívací problémy. V předvečer zápasu se patrně přiotrávil zkaženou rybou a celou noc strávil na toaletě s průjmy a zvracením. Ráno ho tak místo na trénink čekala cesta do Ústřední vojenské nemocnice, kde bylo nutné vyloučit závažnější diagnózu. Do pražské Sportovní haly dorazil až těsně před začátkem utkání a stihl pouze krátkou rozehrávku, po níž byl navíc celý bledý a sotva popadal dech. Přesto byl odhodlaný k zápasu proti Adrianu Panattovi nastoupit a porvat se o první bod. Bylo to sice riziko, ale nikdo jiný by pravděpodobně neměl šanci italskou jedničku ohrozit. Přesto všem bylo jasné, že náš reprezentant v tomto stavu těžko může zvládnout čtyřsetový nebo dokonce pětisetový maratón. Náš tým měl dokonce na lavičce pro případ nouze připravený nočník a prostěradla, za něž by se Šmíd mohl ukrýt, kdyby během zápasu musel vykonat potřebu. Publikum, stejně jako soupeř pochopitelně zpočátku o jeho těžkostech neměli ani tušení. Brzy ale pochopili, že něco není v pořádku. Vstup do utkání byl totiž z pohledu našeho hráče doslova katastrofální. Hned v prvním gemu čistou hrou ztratil své podání, které přitom mělo být jeho velkou zbraní. Zkušený Panatta Šmídovu nejistotu okamžitě vycítil a hned získal na kurtu jasnou převahu. První dva sety předváděl vynikající tenis a bez větších problémů se ujal vedení 6:3, 6:3. Ve třetí sadě ale za stavu 2:1 pro Šmída lehkomyslně odevzdal gem, v němž vedl už 40:0 a jeho psychologická výhoda byla rázem tatam. Znervózněl, začal se rozčilovat a diskutovat s rozhodčími a sadu prohrál 6:3. Dílčí úspěch vlil našemu hráči novou krev do žil a jeho výkon šel navzdory všem předpovědím neustále nahoru. Když také čtvrtý set získal poměrem 6:3 domácí tenista, atmosféra v hale začala znatelně houstnout. Hosté si neustále stěžovali na výroky rozhodčích, mimo jiné opakovaně reklamovali Šmídovy údajné přešlapy při podání a do ráže se dostali také jejich fanoušci. Jeden z klíčových momentů přišel při Italově servisu za stavu 3:3 v páté sadě. V úvodní výměně Šmíd vyškrábl Panattův kraťas těsně u země, ale hosté trvali na tom, že se jednalo o dvojdopad. Anglický vrchní rozhodčí bod přisoudil nám, načež italští fanoušci v hledišti rozpoutali hotové peklo. Jeden divák musel být dokonce vyveden, což ale hostující tým nesl velmi nelibě a hráči na protest proti tomu odešli z kurtu. Utkání následně muselo být na 40 minut přerušeno, aby se vášně uklidnily. Po přestávce Šmíd Panattovo podání prolomil, jenže brejk nedokázal potvrdit, a tak bylo skóre opět smírné 4:4. Koncovka utkání ale našemu reprezentantovi vyšla mnohem lépe než Italovi, který v posledních dvou gemech uhrál pouhé dva míče! Hosté porážku v možná klíčovém zápase absolutně neunesli a legendární rozhodčí Antonín Bubeník si musel vyslechnout nepříjemnou spršku nadávek. Tento incident mimochodem asi výrazně přispěl k tomu, že od následujícího ročníku už museli být sudí na umpiru vždy neutrální. Tomáš Šmíd svým heroickým výkonem položil základ našemu celkovému triumfu. Na jeho vítězství navázal Ivan Lendl, který potvrdil roli favorita proti Barazzuttimu a třetí bod získali den nato oba hráči společně ve čtyřhře. Československo se tak už po sobotě poprvé v historii mohlo radovat ze zisku slavné "salátové mísy"!

6. Jan Kodeš - Roger Taylor 8:9, 9:7, 5:7, 6:4, 7:5

Wimbledon, semifinále, 5. 7. 1973  

Wimbledon 1973 silně poznamenala tzv. Piličova aféra, kvůli níž turnaj bojkotovalo na osm desítek hráčů. Ze světové špičky chyběli Smith, Newcombe, Ashe, Rosewall, Okker, Riessen či Emerson, k bojkotu se naopak nepřipojili Nastase, Kodeš, Taylor, Metreveli nebo mladíci Connors s Borgem. Ani diváci bojkotu nic nedbali a turnaj téměř každý den lámal rekordy v návštěvnosti. Britské obecenstvo věřilo, že by se poprvé od dob Freda Perryho mohlo dočkat domácího vítěze, neboť jedním z hlavních adeptů na titul byl zdejší dvojnásobný semifinalista z let 1967 a 1970, jedenatřicetiletý Roger Taylor. Ten také postoupil mezi nejlepší čtveřici, když v nervydrásající čtvrtfinálové bitvě porazil debutanta Björna Borga 7:5 v páté sadě. Stejným způsobem svoje čtvrtfinále vyhrál i Jan Kodeš, který byl v zápase s Indem Amritražem v jednu chvíli dokonce dva míčky od vyřazení. A poměrem 7:5 v rozhodujícím setu skončil i semifinálový zápas právě mezi Taylorem a Kodešem. O výsledku první sady musel rozhodnout tiebreak, který se tehdy ve Wimbledonu hrál netypicky až za stavu 8:8. Náš reprezentant ho prohrál a mohl tak jen litovat dvou nevyužitých setbolů. Dramatickou koncovku druhé sady však zvládl a vedení se ujal i na začátku třetího setu. Jenže pak přišla krize a rázem byl stav 2:1 pro Taylora. Kodeš ve čtvrtém dějství opět srovnal krok, a tak utkání dospělo do pátého setu. Asi v půl sedmé večer, kdy už sada směřovala ke koncovce, začalo lehce mrholit. Za stavu 4:4 se zdálo, že zápas bude přerušen, nicméně rozhodčí dal pokyn Taylorovi, aby ještě servíroval. Přerušení přišlo až za stavu 4:5 a znamenalo, že Kodeš bude po přestávce podávat na udržení v zápase. "To je vždycky to nejhorší, co může být. Proto jsem na začátku utkání vždycky raději volil příjem. Jenže tady nebylo vyhnutí," uvědomoval si. Myslel si navíc, že už se ten den pokračovat nebude a napustil si vanu s horkou vodou. Pak ale přišel rozhodčí s tím, že se brzy začne hrát a po asi půlhodinové přestávce se pokračovalo. Kodeš se však nenechal vyvést z míry, vyhrál tři následující hry a postoupil do wimbledonského finále! "Taylor byl velice blízko vítězství, ale nakonec vyhrál lepší. Kodeš byl rychlejší a agresivnější na trávě, o které stále říká, že ji nemá rád," psalo se v tisku. Ve finále už náš hráč porazil Alexandra Metreveliho ze Sovětského svazu ve třech setech a jako první Čech (nepočítáme-li Drobného, který svůj titul získal pod egyptskou vlajkou) vyhrál nejslavnější turnaj planety. Jeho vítězství je sice v souvislosti s bojkotem často snižováno, ale o náhodě rozhodně nemůže být řeč. Kodeš sice platil spíše za antukáře, nicméně na dvorcích All England Clubu byl už rok předtím v semifinále a na tehdy ještě travnatém US Open hrál dvakrát dokonce o titul. Na jeho raketě tam přitom skončili takoví vyhlášení "trávaři", jakými byli John Newcombe, Arthur Ashe nebo Stan Smith.

7. Radek Štěpánek - Nicolas Almagro 6:4, 7:6, 3:6, 6:3

Davis Cup, finále ČR-Španělsko, Praha, 18. 11. 2012

Vítězství v Davisově poháru, jeden z nejvrcholnějších momentů českého sportu, má ještě v živé paměti snad každý fanoušek tenisu. Jubilejní sté finále této slavné soutěže hostila v listopadu 2012 beznadějně vyprodaná pražská O2 aréna, která byla svědkem triumfu našich tenistů nad obhájci titulu ze Španělska poměrem 3:2 na zápasy. Hlavním hrdinou se stal zkušený bezmála čtyřiatřicetiletý matador Radek Štěpánek, který v rozhodujícím pátém zápase udolal světovou jedenáctku Nicolase Almagra. Náš reprezentant, který už měl svá nejlepší léta za sebou, v utkání rozhodně nebyl favoritem. Prokázal však větší psychickou odolnost, vůli po vítězství i týmového ducha a v elektrizující atmosféře se čtrnácti tisíci diváky za zády Španěla přesvědčivě přehrál. Předvedl vyspělý taktický výkon, výborně se pohyboval, slušně servíroval a soupeře ničil častými výpady k síti i chytrými kraťasy. V závěru zápasu rozhicoval diváky také efektní rybičkou po vzoru Borise Beckera, díky níž úspěšně zlikvidoval Almagrův pokus o prohoz. "Nemám slov, pro tenhle moment jsem žil celou kariéru," řekl po utkání šťastný Štěpánek. "Byl jasný vítěz, k tomu není co dodat. Hrál hodně útočně a agresivně, zatímco já jsem se na kurtu necítil příliš dobře," nehledal po zápase výmluvy zklamaný Almagro. Španělský kapitán Alex Corretja k tomu dodal: "Čechům gratuluji k vítězství. Radek předvedl fantastické představení. Hrál přesně tak, jak chtěl." Štěpánek se stal vůbec nejstarším hráčem v historii, který rozhodl o zisku "salátové mísy" v pátém zápase, když překonal rekord Brita Parkeho z roku 1912. A to ještě nikdo netušil, že se mu za rok v bělehradském finále proti Srbsku stejný kousek podaří zopakovat znovu!

8. Petr Korda - Pete Sampras 6:7, 7:5, 7:6, 3:6, 7:6

US Open, 4. kolo, 1. 9. 1997

Američan Pete Sampras v roce 1997 ovládl Australian Open i Wimbledon a na domácím US Open toužil vyhrát třetí grandslam v sezóně, což se mu do té doby nikdy nepodařilo. Do čtvrtého kola prošel bez ztráty jediného setu, jenže v boji o čtvrtfinále mu plány zkřížil český tenista Petr Korda, který ho v neskutečné tříapůlhodinové bitvě porazil 6:7, 7:5, 7:6, 3:6, 7:6. Zápas se hrál na nově otevřeném a zcela zaplněném stadionu Arthura Ashe, který je s kapacitou přes 22 000 diváků největším tenisovým stánkem na světě. Utkání bylo kvůli dešti třikrát přerušeno a protáhlo se na téměř šest hodin. Levoruký český tenista světovou jedničku ničil především skvělými prohozy z bekhendu, ale také výborně podával. "Je těžké to překousnout, ale musím jít dál," řekl po utkání obhájce trofeje a čtyřnásobný vítěz US Open Sampras, který v pátém setu vedl už 3:0. Patnáctý nasazený Korda se do hry vrátil za stavu 3:1 i díky spornému verdiktu hlavního rozhodčího, jenž Samprasův forhendový volej ohlásil jako aut. K výroku se oba hráči vrátili ještě po zápase a sám Korda přiznal, že mu míč připadal spíše dobrý. Američana rozhodnutí vykolejilo natolik, že následně zkazil dva lehčí bekhendy a přišel o své podání. V dalším gemu český tenista vykouzlil tři esa v řadě, vyrovnal na 3:3 a v laufu pokračoval až do konce utkání. Rozhodující tiebreak ovládl přesvědčivě 7:3 a mohl si tak střihnout své tradiční oslavné gesto, nůžky ve výskoku. Američana porazil poprvé od památného vítězství na mnichovském Grand Slam Cupu v roce 1993 a celkovou bilanci s ním upravil na 5:11. "Jsem na sebe pyšný. Cítím, že po všech zraněních zase šplhám nahoru a hraju tenis, jako když jsem byl v první desítce," zářil po zápase a uznání se dočkal i od svého soupeře: "Měl jsem své šance, ale před výkonem Petra se musím sklonit, hrál neuvěřitelně. Když se mu daří, těžko se s tím dá něco dělat. Má určitě jeden z nejlepších bekhendů, proti kterým jsem kdy hrál. Už ve Wimbledonu to byl těžký zápas," narážel Sampras na nedávný wimbledonský turnaj, kde ho právě Korda ze všech soupeřů prověřil nejvíce a jako jediný mu dokázal sebrat dva sety. Korda zůstal jediným nasazeným hráčem v horní polovině pavouka, ale kvůli počínající viróze musel hned v následujícím kole vzdát Švédovi Jonasu Björkmanovi.

9. Stefan Edberg - Miloslav Mečíř 4:6, 2:6, 6:4, 6:3, 6:4

Wimbledon, semifinále, 1. 7. 1988

Miloslav Mečíř a Stefan Edberg spolu sehráli několik nezapomenutelných utkání, mezi nimiž vyčnívají tři dramatické pětisetové bitvy z roku 1988. První z nich se odehrála v rozhodujícím pátém zápase čtvrtfinále Davisova poháru na švédské půdě. Našemu hráči v ní chyběly pouhé dva míče k vítězství, vedl 2:1 na sety a pak ještě 4:1 v pátém, ale nakonec se z výhry radoval soupeř poměrem 9:7. Jen o pár týdnů později se oba hráči znovu utkali v semifinále Wimbledonu a bylo z toho podobné drama. Mečíř do utkání vstoupil ve velkém stylu a první dva sety jasně ovládl. Svého soupeře drtil zejména neuvěřitelnými vítěznými returny. Klíčový brejk v deváté hře úvodní sady získal dokonce čtyřmi takovými v řadě! Edbergův kouč Tony Pickard k tomu tehdy poznamenal: "Stefan servíroval dobře, ale Mečíř ho svými returny úplně demoralizoval. Nikdo jiný by nebyl schopen jeho podání takhle vracet." Dlouho se zdálo, že utkání směřuje k pohodlné třísetové výhře, zvláště když Mečíř v sedmé hře při podání soupeře opět vedl 40:0! Brejkboly ale nevyužil a nakonec to byl on, kdo o svůj servis přišel v nejhorší možnou chvíli za stavu 4:5. Ve čtvrtém setu měl československý tenista příležitost prolomit soupeřovo podání ve třetí i v páté hře a pak dokonce čtyřikrát v sedmé, jenže opět ani jednou neuspěl. Místo toho v osmém gemu znovu udeřil Edberg. Mečíř se ani potom nepoložil, v úvodu páté sady Švéda dokázal po delší době znovu brejknout a ujal se vedení 3:1. Přesto to k postupu do finále nestačilo. Třetí nasazený Edberg vyhrál čtyři gemy za sebou a vítězství už nepustil... "Je těžké uvěřit, z jaké situace jsem se dostal," komentoval to po zápase a zároveň vzpomněl na nedávnou daviscupovou bitvu: "Kdybych tenkrát nevyhrál, nedokázal bych to ani dneska. Ten zápas mě naučil nevzdávat se a ukázal mi, jak se v těchto situacích vrátit zpátky do hry." Mečíř měl pro výkon blonďatého seveřana jen slova uznání: "Myslím, že v posledních třech setech hrál velmi dobře. Já jsem sice udělal nějaké chyby, ale on trefil hodně vítězných míčů. Když se mi nepodařilo zahrát z returnu vítězný úder, výměnu většinou zabil volejem." Prohra mrzí o to více, že Mečíř předtím ve čtvrtfinále hladce vyřídil jiného Švéda, druhého nasazeného Matse Wilandera, který ten rok prožíval sezónu snů a vyhrál všechny tři ostatní grandslamy! Mečířova hra ostatně na švédské hráče tradičně platila, však se mu také přezdívalo "zabiják Švédů". Edberg měl ale přece jen poněkud odlišný styl než jeho krajané. Mečíř mu nicméně ještě ten rok porážku oplatil v semifinále olympijského turnaje v Soulu, kde pro změnu sám otočil skóre 1:2 na sety a učinil tak rozhodující krok k zisku zlaté medaile.

10. Petra Kvitová - Světlana Kuzněcovová 4:6, 6:2, 6:3

Fed Cup, finále Rusko-ČR, Moskva, 6. 11. 2011

Finále Fed Cupu 2011 mezi Ruskem a Českou republikou započalo naši několikaletou úžasnou dominanci v této prestižní ženské týmové soutěži. Náš tým sice v Moskvě o vítězství rozhodl v závěrečné čtyřhře díky dvojici Peschkeová / Hradecká, ale největší hrdinkou se stala Petra Kvitová, která vybojovala dva body ve dvouhrách. Zvláště její utkání se Světlanou Kuzněcovovou za stavu 1:1 na zápasy zůstane v paměti českých tenisových příznivců jistě velmi dlouho. Kvitová totiž výhru doslova vydřela po skvělém obratu ve třetí sadě, v níž prohrávala už 0:3. Novopečená světová dvojka do Moskvy přicestovala v životní formě, ověnčená čerstvými tituly z Lince a z Turnaje mistryň, ale po mimořádně náročné sezóně již také značně unavená. Však také měla v nohách už 71 zápasů, z nichž 58 vyhrála! Mohla se chlubit sedmi turnajovými trofejemi, mezi nimiž nejčestnější místo zaujímal talíř pro vítězku Wimbledonu. Ve fedcupových zápasech byla ten rok ještě neporažená, stejně jako v hale, kde její série čítala už 19 vítězství v řadě. Týden před finálem navíc zcela suverénně ovládla Turnaj mistryň v Istanbulu, na němž během jednoho týdne porazila pět hráček z první osmičky světového žebříčku! Ovšem i Světlana Kuzněcovová byla ve Fed Cupu zvláště před domácím publikem velmi silná, což také názorně předvedla v úvodu utkání. V prvním setu naší hráčce čtyřikrát prolomila podání a vyhrála ho 6:4. Ve druhé sadě ale Kvitová přidala na razanci, zlepšila servis a díky šňůře pěti gemů v řadě ji ovládla 6:2. Před začátkem třetího setu Ruska odešla na toaletu a podařilo se jí naši hráčku přibrzdit. Ta po sérii chyb prohrávala už 0:3 a zdálo se, že její vítězná aura bude zanedlouho minulostí. Kvitová se však projevila jako neskutečná bojovnice, zmobilizovala poslední zbytky fyzických i psychických sil a následujících šest her vyhrála! Byl to však tuhý boj o každý fiftýn, jaký se v ženském tenise málokdy vidí. Petřino dechberoucí nasazení ve třetí sadě donutilo i jinak vyhlášenou bojovnici Kuzněcovovou k bezpodmínečné kapitulaci. "Za stavu 0:3 už jsem moc nevěřila, že vyhraju. Myslím, že jsem to vybojovala. Byl to poslední letošní singlový zápas, byl hrozně důležitý a já jsem věděla, že musím," řekla Kvitová a poděkovala početné skupince českých fanoušků za podporu: "I za toho stavu 0:3 pořád burcovali a hnali mě dopředu. Byl to důležitý faktor." Za několik hodin už se naše hráčky mohly radovat z prvního fedcupového vítězství v historii samostatné České republiky. Tehdy ještě nikdo netušil, že ze čtyř následujících ročníků získají další tři tituly...