Naši jen zčásti aneb o tenisu a politice

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak moc naše tenisové dějiny ovlivnila politika? A o kolik skvělých hráčů jsme kvůli ní přišli? Drobný, Lendl, Navrátilová, to jsou jen ty nejznámější případy. Přitom se nejedná jen o hráče, kteří utekli před komunistickým režimem. První vlna emigrace našich hráčů přišla už na konci třicátých let. Vyhrocená atmosféra předválečného období přiměla k odchodu mnoho občanů židovského původu. Byl mezi nimi i vynikající slovenský tenista Ladislav Hecht, jeden z nejlepších evropských hráčů té doby. Tenista, který čtyřikrát pomohl našemu týmu k postupu do finále evropského pásma Davisova poháru a ve Wimbledonu si zahrál čtvrtfinále dvouhry a semifinále čtyřhry. V roce 1938 se uchýlil do Spojených států, kde během války pracoval v továrně na munici. Díky tomu však mohl pokračovat v tenisové kariéře i ve čtyřicátých letech a dokonce se propracoval do elitní světové desítky. Kvůli druhé světové válce jsme přišli i o našeho nejlepšího hráče, Rodericha Menzela. Menzel byl československý občan německé národnosti, který mimochodem dodnes drží rekord v počtu vítězných singlových zápasů v Davisově poháru. Také on byl hráčem první světové desítky a v roce 1938 se v Paříži jako vůbec první Čechoslovák probojoval do finále grandslamového turnaje. Téhož roku, po podpisu Mnichovské dohody, se ale pod vlivem okolností stal německým občanem a v následující sezóně již reprezentoval svou novou vlast.

Další hráči odešli po komunistickém převratu v roce 1948. Do Itálie emigrovala výborná hráčka Helena Straubeová i se svým manželem Milanem Matoušem, též vynikajícím tenistou. Straubeová ještě před svým odchodem postoupila dvakrát mezi šestnáct nejlepších hráček na Roland Garros. V italských barvách se jí to podařilo ještě jednou zopakovat a stejně si vedla v roce 1951 i ve Wimbledonu. Její manžel se tehdy na stejném turnaji probojoval do třetího kola. Neteř slavných tenisových bratrů Koželuhů Hana Sládková - Koželuhová zase roku 1950 utekla přes západní Berlín do Kanady. V jejích barvách a pod novým jménem Hannah Sladek vyhrála v roce 1954 Canadian Open v Montrealu a devět let poté postoupila do třetího kola Wimbledonu. Do Švýcarska odešel Josef Maleček, znamenitý československý reprezentant v tenisu i ledním hokeji. V roce 1933 hrál osmifinále na Roland Garros, ale jako hokejista byl ještě úspěšnější. Čtyřikrát získal titul mistra Evropy a dokonce byl jmenován do mezinárodní síně slávy. V osmačtyřicátém mu sice bylo již čtyřicet pět let, nicméně ještě několik sezón hrál hokej ve Švýcarsku i Německu. Dokonce měl snahu vytvořit československou exilovou reprezentaci.

Bezesporu největší ztrátu jsme však utrpěli odchodem trojnásobného grandslamového šampióna Jaroslava Drobného. Také v jeho osobě jsme ztratili špičkového "obojživelníka". Vždyť získal titul hokejového mistra světa a stříbrnou olympijskou medaili! Ve světě ho ale přece jen znali především jako výborného tenistu. Po komunistickém převratu však byly jeho výjezdy do zahraničí stále komplikovanější. Vše vyvrcholilo během turnaje v Gstaadu roku 1949, kdy mu tehdejší švýcarský konzul a pozdější ředitel Československé televize Jan Zelenka zakázal nastoupit k finálovému zápasu proti jihoafrickému soupeři. Drobného přítel a spoluhráč Vladimír Černík ho tenkrát přesvědčil, aby už se domů nevracel. Drobný následně na turnajích startoval bez státní příslušnosti, než mu občanství nabídl Egypt. A tak se stal wimbledonským vítězem a dvojnásobným šampiónem Roland Garros jako Afričan! Později se usadil ve Velké Británii, kterou na sklonku kariéry krátce také reprezentoval. Smutně a bezmocně sledoval, co se děje doma. Zatímco on hrál tenis, jeho hokejoví kamarádi a spoluhráči Modrý, Konopásek, Bubník a další byli ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k mnohaletému vězení. A jak dopadl dvojnásobný vítěz turnaje v Gstaadu Vladimír Černík? Ten žil nějaký čas v Austrálii a poté přesídlil do Spojených států amerických. Jeho manželka i se synem zůstali v Československu a už se za ním nedostali. Bratr byl zatčen a též odsouzen k mnoha letům vězení. Takto se komunistický režim odvděčil hráčům, kteří spolu dvakrát vybojovali postup do semifinále Davisova poháru a zároveň utvořili nejúspěšnější deblový pár celé československé daviscupové historie. Jejich tenisové výsledky se pak lidé u nás mohli dozvídat jedině prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky.

Špatně skončil pokus o emigraci dlouholetého daviscupového reprezentanta Josefa Casky. Ten se rozhodl vycestovat poté, co komunisté znárodnili textilní továrnu, již vlastnil se svými bratry. Při pokusu o přechod hranice však uvízl ve spárech pohraničníků a za velezradu byl odsouzen k osmi letům vězení. Nakonec si v Jáchymově odseděl "pouze" čtyři roky.

Hráči a hráčky, kteří doma zůstali, měli pramálo šancí dostat se na zahraniční turnaje. Tenis byl totiž v padesátých a šedesátých letech považovaný za buržoazní sport a u vládnoucí garnitury se netěšil velké oblibě. Na to doplatili talentovaní tenisté, jako byli například Jiří Javorský (který nakonec po skončení aktivní kariéry přece jen emigroval do Německa), Vlasta Holečková a řada dalších. Kvůli emigraci Drobného a Černíka se dokonce Československo pět let nezúčastnilo Davisova poháru. Situace se výrazně zlepšila po velkých mezinárodních úspěších Věry Sukové. Komunisté pochopili, že mohou tenisové úspěchy využít k propagaci své ideologie, a tak se zase více hráčů mohlo podívat na západ.

Pak přišel srpen 1968 a sovětská okupace. A s ní pochopitelně další emigrace. Tak například trojnásobná grandslamová osmifinalistka Jitka Volavková odešla ihned po vpádu sovětských vojsk přes západní Německo do Spojených států. O jejích úspěších se doma nesmělo mluvit, a tak bylo její jméno téměř zapomenuto. Do západního Německa emigroval roku 1971 tehdy sedmadvacetiletý reprezentant Milan Holeček. Hráč, který dokázal porazit Borga i Newcomba a na grandslamech třikrát postoupil mezi šestnáct nejlepších. Jeho matka, již zmíněná vynikající tenistka Vlasta Holečková, na to doplatila zákazem trenérské činnosti. Ve stejné době se v Německu usadil i další daviscupový reprezentant Štěpán Koudelka, jehož největším úspěchem byl dvojnásobný postup do třetího kola Roland Garros nebo vítězství nad vynikajícím Holanďanem Tomem Okkerem. Ač se to zdá neuvěřitelné, z daviscupové generace padesátých a šedesátých let odešli na západ dříve nebo později téměř všichni hráči: kromě již vzpomenutých Drobného, Černíka, Javorského, Holečka a Koudelky to byli i Vladimír Zábrodský, Jiří Parma, Ján Krajčík, Petr Štrobl a Milan Nečas.

Snad nejznámější českou emigrantkou je Martina Navrátilová. Ta se k odchodu ze země odhodlala v roce 1975 a šest let nato získala americké občanství. Šestnáct z jejích osmnácti grandslamových titulů ve dvouhře tak bohužel nenáleží Československu, nýbrž Spojeným státům americkým. V roce 1975 ale Navrátilová společně s Renatou Tomanovou pro Československo ještě stihla vybojovat historicky první triumf v Poháru federace. Po jejím odchodu docházelo ke kuriózním situacím: komunisté se sice chtěli pochlubit týmovým úspěchem, ale protože Navrátilová nepředstavovala vzor hodný následování, tak jednoduše odstřihli její postavu z oficiální fotografie vítězného družstva. Poté se o Poháru federace přestalo mluvit úplně. Náš tým vítězství neobhajoval a chyběl i vroce 1977. Další členka vítězného týmu a pozdější čtvrtfinalistka French Open Mirka Bendlová - Koželuhová nesměla dva roky vyjet do zahraničí. Ještě větší pachuť pro tehdejší režim toto vítězství získalo, když na počátku osmdesátých let v Německu zůstala i dvojnásobná grandslamová finalistka Renata Tomanová, jež se vdala za tamního hráče, o sedm let mladšího Paula Vojtischeka. Tedy hráče, který také mohl být náš. Pavel Vojtíšek se totiž stal německým občanem až na počátku své tenisové kariéry, během níž se dvakrát probojoval do semifinále turnajů ATP a porazil hráče jako Thomas Muster, Sergi Bruguera nebo Tim Mayotte.

V roce 1981 se v Německu usadil i jeden z našich nejlepších hráčů Jiří Hřebec, kterého proslavila zejména daviscupová vítězství nad Johnem Newcombem a Tonym Rochem. To už bylo ale poté, co kariéru poněkud trpkým způsobem ukončil. Komunisté mu totiž roku 1979 udělili půlroční distanc. Důvodem byl start na turnaji v rakouském Kitzbühelu, který neměl v předem schváleném plánu. Účast na něm mu však telefonicky povolil tehdejší daviscupový kapitán Bolardt. Jenže ten samý Bolardt poté před komisí prohlásil, že Hřebcovi start na turnaji výslovně zakázal. Hřebec následně vypadl z první světové stovky a jeho kariéra tím prakticky skončila. Tehdejší režim měl ale s Hřebcem problém už dávno, například proto, že nosil dlouhé vlasy a na krku křížek. Věci, nad kterými se dnes člověk pousměje. Tenkrát však byla jiná doba... Na počátku sedmdesátých let se do zahraničí vdala i další úspěšná tenistka a vítězka mnoha mezinárodních turnajů Alena Palmeová. Vzala si amerického občana, čímž se definitivně uzavřela její reprezentační kariéra.

Kvůli komunistické šikaně a obstrukcím odešel do Spojených států také Ivan Lendl. Na počátku jeho příběhu byl exhibiční turnaj v apartheidem zmítané jihoafrické Bophuthatswaně, který odehrál v červenci 1983. Komunistickou mocí byl označen za rasistu a zrádce, byl vyřazen z Davis Cupu a dostal pokutu 150 000 dolarů. Jeho jméno se od té doby nesmělo objevovat v médiích. Lendl se ještě dlouho snažil situaci vyřešit. Chtěl reprezentovat Československo, ale přitom žít v USA, kde měl lepší tréninkové podmínky. To se komunistům zajídalo, ale na druhou stranu o něj nechtěli úplně přijít. Přece jen se jednalo o nejlepšího světového hráče. A tak mu slíbili vystěhovalecký pas. Jenže čas běžel a stále zůstávalo jen u slibů. Proto se Lendl nakonec definitivně rozhodl pro úplnou emigraci. Americké občanství však získal až po šesti letech roku 1992, kdy se jeho kariéra již chýlila ke konci. V barvách USA vybojoval jen poslední tři ze svých celkově čtyřiadevadesáti titulů a na grandslamech to dotáhl jednou do čtvrtfinále.

Vlast změnila na sklonku kariéry i další z našich tenisových legend, Hana Mandlíková. Ta se roku 1986 provdala za Čechoaustralana Jana Sedláka a dva roky nato obdržela australské občanství. Podobně jako Lendl ale drtivou většinu svých úspěchů vybojovala ještě pod československou vlajkou. Nejcennější trofejí, kterou získala pro Austrálii, je deblový titul z US Open 1989. Zajímavostí je, že v témže roce se spolu s Patem Cashem představila ve finále Hopman Cupu proti československému duu Mečíř - Suková. Do západního Německa emigroval roku 1982 Ivo Werner, dnes známý především jako kouč. Trénoval například Petra Kordu a v současnosti působí u švýcarské daviscupové reprezentace. Jako hráč postoupil na turnajích ATP dvakrát do čtvrtfinále a v roce 1988 se představil i na Australian Open, to vše již v německých barvách. Dalším vynikajícím hráčem, který část kariéry reprezentoval jinou zemi, byl Libor Pimek, někdejší jednadvacátý hráč světového žebříčku. Oženil se s Belgičankou a roku 1989 se usadil v Antverpách. Získal belgický pas a Belgii posléze dokonce reprezentoval v Davisově poháru. Většinu singlových úspěchů však sbíral ještě jako Čechoslovák. Pro Belgii naopak vybojoval řadu titulů ve čtyřhře, neboť se v pokročilejším sportovním věku stal deblovým specialistou.

Mezi známými zahraničními jmény z nedávné tenisové historie nalezneme několik, která znějí podezřele česky. Vzpomeňme třeba na Jakoba Hlaska či Richarda Krajicka. Pojďme si o nich také něco málo říci. Protože i toto jsou hráči, kteří jsou tak trochu naši a za příznivější konstelace mohli třeba reprezentovat naši zemi...

Jakob Hlasek byl špičkovým hráčem přelomu osmdesátých a devadesátých let. Získal pět turnajových titulů, hrál čtvrtfinále French Open a v roce 1989 figuroval na sedmé příčce žebříčku ATP. Reprezentoval Švýcarsko, ale narodil se v Praze. Jeho otec Zdeněk Hlásek byl elitním ligovým hokejistou a třikrát dokonce nastoupil za československé národní mužstvo. Po vpádu sovětských vojsk v osmašedesátém roce se rozhodl s rodinou odejít do emigrace a usadil se v Curychu. Malému Kubovi tehdy byly čtyři roky.

Pár let po Hlaskovi se do světové špičky prosadil také nizozemský tenista Richard Krajicek. Ten se sice již narodil v Rotterdamu, ale jeho rodiče jsou taktéž čeští emigranti. Richard se dokonce obstojně dorozumí česky, i když sám přiznává, že nejlépe mluvil, když mu bylo okolo deseti let. Během své bohaté kariéry vyhrál sedmnáct turnajů a propracoval se dokonce na čtvrté místo světového žebříčku. Především ale roku 1996 triumfoval ve Wimbledonu, čímž se zapsal do historie jako jeden z jeho nejpřekvapivějších vítězů. Na své cestě za titulem tehdy vyřadil bez ztráty setu wimbledonského suveréna Peta Samprase a jako jediný tak přerušil jeho nepřetržité kralování na zdejší trávě mezi lety 1993 a 2000! Do světového tenisu pronikla i Richardova mladší nevlastní sestra Michaëlla Krajiceková, která se dokonce usadila v Praze. Sice nedosáhla bratrova věhlasu, nicméně také zaznamenala řadu vynikajících výsledků. Dosud vyhrála tři turnaje WTA a propracovala se na třicáté místo světového žebříčku. Z grandslamových turnajů se jí podobně jako Richardovi nejvíce dařilo ve Wimbledonu, kde v roce 2007 postoupila mezi osm nejlepších hráček.

O hvězdu první velikosti jsme jako země bohužel přišli v osobě Martiny Hingisové. S jejím původem je to poněkud složitější. Narodila se roku 1980 v Košicích slovenskému otci Karolu Hingisovi a české matce Melanii Hingisové, za svobodna Molitorové. Oba rodiče hráli tenis na vysoké úrovni: Karol byl devatenáctým hráčem československého žebříčku a Melanie byla mezi ženami dokonce desátá. Díky tenisu se také v Košicích seznámili. Když se jim narodila dcera, dostala jméno po Martině Navrátilové. Šest let poté se ale rozvedli a malá Martina odešla s matkou do Rožnova pod Radhoštěm, jejího původního bydliště. Přibližně o dva roky později se odstěhovaly do Švýcarska, kde se Melanie podruhé vdala za Andrease Zogga. A za Švýcarsko začala Martina záhy překonávat jeden rekord za druhým. V pouhých dvanácti letech se stala nejmladší juniorskou grandslamovou vítězkou v historii a ve čtrnácti už hrála úspěšně mezi ženami. V patnácti získala deblový titul ve Wimbledonu a téhož roku vyhrála ve Filderstadtu svůj první singlový titul. O rok později už jako nejmladší hráčka ve dvacátém století získala grandslamovou trofej také ve dvouhře a následně se stala i nejmladší světovou jedničkou. Celkem během své kariéry nasbírala 43 singlových titulů včetně pěti grandslamových a dvou z Turnaje mistryň. Její původ se odrazil i v jejích osobních vztazích. Nějaký čas byla partnerkou hokejisty Pavla Kubiny a později se dokonce zasnoubila s Radkem Štěpánkem. Nakonec se ale provdala za francouzského parkurového jezdce Thibaulta Hutina.

V devadesátých letech se na okruhu pohybovalo několik dalších zajímavých hráčů s českými kořeny. Tak například Němec David Prinosil. Narodil se v Olomouci a s tenisem začínal na místních dvorcích pod vedením svého otce Jiřího, který hrával závodně tenis i hokej. Do Německa odešli, když bylo Davidovi čtrnáct. O čtyři roky později už se David začal prosazovat na mužském profesionálním okruhu. Během své kariéry získal tři turnajové tituly a vyšplhal se až na 28. místo žebříčku ATP. Čeští fanoušci si ho možná pamatují jako překvapivého vítěze kvalitně obsazeného ostravského turnaje z roku 1996, kde tehdy postupně porazil Richarda Krajicka, Todda Martina, Tima Henmana a ve finále deklasoval i Petra Kordu. Na sedmadvacáté místo světového žebříčku to dotáhl také Jihoafričan Marcos Ondruska. Hráč, jehož rodiče pocházeli z Československa a emigrovali přes Vídeň do Jižní Afriky. Marcos dodnes hovoří čtyřmi jazyky včetně češtiny. Jeho největšími úspěchy byly tři finálové účasti na turnajích ATP a čtvrté kolo Australian Open z roku 1996.

České kořeny má také Švýcar Michel Kratochvil. Jeho rodiče odešli z Československa v roce 1968. Otec František hrál hokej za SC Bern a dnes ve Švýcarsku vlastní tenisové centrum. Michel se dvakrát probojoval do finále turnajů ATP a v roce 2002 byl pětatřicátým hráčem světa. Nejvíce na sebe upozornil, když v témže roce v Indian Wells porazil obhájce titulu Andre Agassiho. O podobnou prvotřídní senzaci se postaral ve Wimbledonu 2002 další Švýcar George Bastl, když z turnaje vyřadil Peta Samprase a postoupil do třetího kola. Také on je synem českých emigrantů, kteří žili od konce šedesátých let střídavě v USA a ve Švýcarsku. Otec Jiří byl, jak jinak, hokejovým trenérem. Kromě vítězství nad Petem Samprasem zaznamenal George největší úspěch postupem do finále turnaje ATP v Taškentu a na žebříčku se vyšplhal na 71. místo. Jak vidno, švýcarský tenis může být českým emigrantům za leccos vděčný. České kořeny má nakonec i dvojnásobný grandslamový šampión Stanislas Wawrinka, jehož děda byl po druhé světové válce odsunut z Broumova do Německa.

Německo na počátku devadesátých let reprezentovala rodačka z Ústí nad Labem Veronika Martineková. V roce 1991 byla 49. tenistkou světa a o čtyři roky později si zahrála ve třetím kole French Open. V Praze se narodila mnohonásobná kanadská fedcupová reprezentantka Jana Nejedlá, přesněji Jana Nejedly. Na okruhu WTA se pohybovala v devadesátých letech a na začátku nového milénia. Dvakrát postoupila do třetího kola grandslamových turnajů a byla 64. hráčkou světa.

V současnosti na okruhu ATP vystrkují růžky dva Kanaďané s českými jmény: Vasek Pospisil a Erik Chvojka. Rodiče obou jsou čeští emigranti a oba také mluví obstojně česky. Vasek Pospisil dokonce mezi patnáctým a osmnáctým rokem trénoval v prostějovském klubu. Loni už nakoukl do první světové stovky a v současnosti je kanadskou tenisovou dvojkou za Milošem Raoničem. O čtyři roky starší Erik Chvojka je na tom trochu hůře. Jednou si zahrál challengerové finále a jeho žebříčkovým maximem zatím bylo loňské 204. místo. Rakousko v současné době reprezentuje chomutovská rodačka Nikola Hofmanová. Na větší úspěchy mezi dospělými sice stále čeká, nicméně v roce 2006 vyhrála prestižní juniorský turnaj Orange Bowl na Floridě a byla čtvrtou nejlepší světovou juniorkou.

Na "kdyby" se sice nehraje a kdoví, jak by se kariéry těchto hráčů a hráček vyvíjely, kdyby třeba jejich rodiče zůstali u nás. Ale přesto čistě hypoteticky: když spočítáme wimbledonské singlové tituly všech našich hráčů včetně těch, kteří jsou zmíněni v tomto článku, dostaneme se na neuvěřitelné číslo patnáct! Konkrétně devět vybojovala Navrátilová a po jednom Drobný, Kodeš, Novotná, Kvitová, Krajicek a Hingisová. Ve statistikách je však naše vlajka u vítězů jen v pěti případech (Kodeš, Novotná, Kvitová a dvakrát Navrátilová), a to ještě s vykřičníkem u Navrátilové, neboť tyto dva tituly sice vybojovala ještě před získáním amerického občanství, ale také po vzdání se občanství československého. Jaká škoda...