50 největších hráčů naší historie

1. Ivan Lendl

Jeden z nejlepších hráčů světa všech dob. Vždyť mezi lety 1981 a 1991 hrál celkem devatenáct grandslamových finále! Něco takového se v otevřené éře podařilo jen trojici Federer, Nadal, Djokovič. Cesta za první trofejí ale nebyla vůbec snadná. Psal se rok 1984 a Lendl, ačkoliv byl už pátou sezónu členem nejužší světové špičky, stále čekal na velký titul. Čtyřikrát nezvládl finálový zápas a ani na pátý pokus to s ním nevypadalo růžově. Na pařížské antuce prohrával s Johnem McEnroem už 0:2 na sety a nic nenasvědčovalo tomu, že by v životní formě hrajícího Američana mohl porazit. Jenže pak přišel fantastický obrat, který zároveň znamenal zásadní zvrat v jeho kariéře. Tímto vítězstvím de facto začala několik let trvající éra "Ivana Hrozného", jak se mu tenkrát přezdívalo. Grandslamových titulů nakonec získal celkem osm. Třikrát se radoval na French Open (1984, 1986, 1987), třikrát na US Open (1985, 1986, 1987) a dvakrát na Australian Open (1989, 1990). Do kompletní sbírky mu bohužel chybí vítězství z Wimbledonu. Tamní tráva jeho hernímu stylu nikdy moc nesvědčila, přesto se i na ní probojoval dvakrát do finále a pětkrát do semifinále. Naopak náramně se mu dařilo v hale, což dokládá pět titulů z Turnaje mistrů. Celkem 270 týdnů Lendl strávil v čele světového žebříčku, čímž se historicky řadí na třetí místo za Federera a Samprase. Na okruhu ATP vyhrál neuvěřitelných 94 turnajů a 1071 zápasů! V roce 1980 se hlavní měrou zasloužil o premiérové vítězství československého týmu v Davisově poháru, když v celém ročníku neprohrál jediný zápas. Ivan Lendl ovlivnil tenis jako málokterý jiný hráč. Vyznával nebývale tvrdou silovou hru od základní čáry, čímž předznamenal moderní tenisovou éru. Měl vynikající fyzickou kondici, ale také byl mimořádně silný mentálně. Jako jeden z prvních tenistů se důkladně zabýval správnou životosprávou. Jeho rivalita s Johnem McEnroem patří k nejvrcholnějším momentům v historii světového sportu. Roku 1986 po dlouhodobých problémech s komunistickým režimem emigroval do Spojených států a šest let nato také získal americké občanství. V roce 2001 byl uveden do mezinárodní síně slávy. V roce 2013 se vrátil do tenisového kolotoče v pozici kouče Andyho Murrayho, jehož dovedl až k wimbledonskému titulu.

2. Jaroslav Drobný

Levoruký tenista s vynikající technikou a mimořádným citem pro míč. A také první Čech, který dobyl Wimbledon. Když ale roku 1954 ve slavném All England Clubu triumfoval, byl již několik let reprezentantem Egypta. Ten mu nabídl občanství poté, co kvůli komunistické šikaně nuceně opustil svou vlast. Ve wimbledonském finále Drobný uspěl až na třetí pokus jako dvaatřicetiletý. Na kontě už tehdy měl dva tituly z antukového Roland Garros, které získal v sezónách 1951 a 1952. V Paříži však zazářil již v roce 1948, kdy hrál finále všech tří soutěží - ve dvouhře sice ještě neuspěl, zato dokázal zvítězit v mužské i smíšené čtyřhře! Celkově získal více než 130 singlových turnajových titulů, čímž se řadí mezi nejúspěšnější hráče celé historie. Třikrát triumfoval například na mezinárodním mistrovství Itálie v Římě, které tehdy mělo prestiž srovnatelnou s grandslamovými turnaji. Roku 1954 byl vyhlášen světovou jedničkou a deset let se na žebříčku držel v elitní desítce. Vynikající bilancí se mohl pyšnit i v Davisově poháru: ze třiačtyřiceti zápasů prohrál pouhých šest. Náš tým se tak především díky němu dvakrát (1947 a 1948) probojoval až do mezipásmového finále, jehož vítěz mohl vyzvat obhájce trofeje v zápase o slavnou salátovou mísu. Drobný byl také jedním z posledních velkých "obojživelníků". Československo totiž reprezentoval i v ledním hokeji. S národním týmem dokonce roku 1947 získal titul mistra světa a o rok později též stříbrnou olympijskou medaili. A ještě něco: v obou sportech byl zařazen do mezinárodní síně slávy!

3. Jan Kodeš

Jeden z největších tenisových bojovníků sedmdesátých let. Kolik jen zápasů vydřel a otočil svou nezměrnou vůlí a zarputilostí! Dvakrát za sebou, v letech 1970 a 1971, vyhrál antukové French Open. Bezesporu nejvíce ho však proslavilo wimbledonské vítězství z roku 1973. A to i přesto, že ho mnozí označují za ne zcela plnohodnotné. Řada předních hráčů totiž tento ročník kvůli tzv. Piličově aféře bojkotovala. O náhodný úspěch se ale v žádném případě nejednalo. Vždyť už rok předtím byl Kodeš na zdejších dvorcích v semifinále! A o tom, že na trávě uměl, svědčí i dvě finálové účasti na US Open z let 1971 a 1973, kdy se ještě hrálo také na zeleném pažitu. V těchto ročnících navíc vyřadil takové vyhlášené "trávaře", jakými byli John Newcombe, Arthur Ashe nebo Stan Smith. Druhé z těchto finále přišlo krátce po wimbledonském triumfu a bylo zároveň zápasem o první místo světového žebříčku. Kodeš v něm sice nad Newcombem vedl 2:1 na sety, ale nakonec odešel poražen. Jeho žebříčkovým maximem tak navždy zůstala čtvrtá příčka. V Davisově poháru nás reprezentoval celých sedmnáct let od roku 1964 do roku 1980. Odehrál v něm rekordních 94 zápasů, z toho 60 vítězných. Byl také hlavním strůjcem našeho vůbec prvního postupu do finále soutěže v roce 1975. Na sklonku kariéry, v roce 1980, se přece jen dočkal vysněného titulu, i když ve finále už do bojů aktivně nezasáhl. Na okruhu ATP vyhrál Kodeš 403 zápasů a osmkrát se radoval z turnajového vítězství. Třikrát v řadě (1970-1972) hrál ve finále prestižního mezinárodního mistrovství Itálie v Římě. V roce 1977 se s Polákem Fibakem probojoval také do finále French Open ve čtyřhře. Po skončení aktivní kariéry byl nehrajícím kapitánem našeho daviscupového mužstva a později také předsedou Českého tenisového svazu. V roce 1990 byl uveden do mezinárodní síně slávy. Jeho sestrou je bývalá vynikající tenistka Vlasta Vopičková.

4. Karel Koželuh

Karel Koželuh patřil na přelomu dvacátých a třicátých let mezi nejlepší hráče světa. Jeho tenisové umění bylo od dětství na takové výši, že se již ve čtrnácti letech stal profesionálním trenérem v Mnichově. Tím si ovšem zabouchl dveře k účasti v Davis Cupu, ve Wimbledonu a na dalších velkých turnajích, které byly určeny pouze amatérům. Šestkrát za sebou však vyhrál Bristol Cup, toho času nejprestižnější turnaj tenisových profesionálů. Zvítězil rovněž na mistrovství světa ve francouzském Deauville. Poté, co byl roku 1927 zaveden skutečný profesionální okruh, ovládl čtyři velké turnaje, tzv. "Pro Slams": mistrovství USA v letech 1929, 1932 a 1937 a mistrovství Francie v roce 1930. Na dalších čtyřech pak prohrál až ve finále. Řadu let byl prvním nebo druhým hráčem světového žebříčku. Kromě toho sehrál nespočet exhibičních utkání s legendami, jako byli Vinnie Richards nebo Bill Tilden. Ten přešel k profesionálům jakožto trojnásobný wimbledonský vítěz koncem roku 1930 a chtěl se uvést sérií zápasů právě proti Koželuhovi, jenž měl v tu dobu pověst téměř neporazitelného hráče. Tilden tuto sérii sice ovládl poměrem 50:17, ovšem jejich zápasy byly nesmírně vyrovnané a atraktivní. Koželuh Tildena porazil třeba v Hollywoodu před zraky Charlieho Chaplina, Bustera Keatona nebo Grety Garbo. Náš hráč proslul dokonalým defenzivním stylem, při němž těžil ze své vytrvalosti, houževnatosti, skvělého pohybu po dvorci a neobyčejně přesné ruky. Trénoval americký daviscupový tým i legendárního Dona Budge, prvního držitele Grand Slamu. Byl neuvěřitelně všestranným sportovcem - Československo reprezentoval také v ledním hokeji a ve fotbale! V roce 2006 byl in memoriam uveden do mezinárodní síně slávy. Tenisu se věnovali také jeho bratři. Nejmladší Jan byl dokonce naším dlouholetým daviscupovým reprezentantem a dvakrát se probojoval do čtvrtfinále Wimbledonu.

5. Petr Korda

Tenista se "zlatou levačkou", který vybojoval první a dosud jediný mužský grandslamový titul v historii samostatné České republiky. Podařilo se mu to v roce 1998 na Australian Open po jednoznačné finálové výhře nad Chilanem Marcelem Riosem. Po tomto vítězství se Korda vyhoupl na druhé místo světového žebříčku. Do absolutní světové špičky ale nakoukl už v roce 1992, kdy se probojoval do finále antukového French Open. Rok nato zvítězil na Grand Slam Cupu v Mnichově, štědře dotovaném podniku určeném šestnácti nejúspěšnějším hráčům sezóny z grandslamových turnajů. V semifinále tenkrát svedl neuvěřitelnou bitvu s nejlepším hráčem světa Petem Samprasem, kterému odvrátil pět mečbolů, aby po čtyřech a půl hodinách vyhrál poměrem 13:11 v pátém setu. Hned následující den ve finále udolal obdobným způsobem i světovou dvojku Michaela Sticha po výsledku 11:9 v páté sadě! Na Samprase mimochodem Korda ve své kariéře vyzrál hned pětkrát, a to dokonce i v jeho "království" na US Open nebo při Davis Cupu ve Spojených státech. Celkem desetkrát se radoval z turnajového titulu, mimo jiné i na podniku kategorie Masters ve Stuttgartu v roce 1997. Dvakrát také bojoval o grandslamový titul ve čtyřhře. V roce 1990 společně s Goranem Ivaniševičem neuspěl ve finále French Open, titul však získal o šest let později v Melbourne po boku Stefana Edberga. Také mezi deblisty pronikl do první světové desítky. Mnoha cenných výher dosáhl i v týmových soutěžích. Roku 1996 dovedl naše mužstvo do semifinále Davis Cupu, třikrát byl také u postupu do finále Světového poháru družstev v Düsseldorfu a v roce 1994 s Janou Novotnou vybojoval titul na Hopmanově poháru. Jeho úspěšnou kariéru bohužel ukončil pozitivní dopingový nález. Kordovou manželkou je bývalá tenistka Regina Rajchrtová, s níž má dceru Jessicu, dnes špičkovou profesionální golfistku.

6. Miloslav Mečíř

Slovenský tenista, jehož asi nejvíce proslavilo vítězství na olympijském turnaji v Soulu v roce 1988. Tenis byl tenkrát do olympijského programu zařazen po čtyřiašedesáti letech a Československu přinesl hned tři cenné kovy. Ten nejcennější získal Mečíř ve dvouhře mužů, když v semifinále porazil Stefana Edberga a ve finále i Američana Mayotta. Společně s Milanem Šrejberem pak vybojoval ještě bronz ve čtyřhře. Velké úspěchy však sbíral i na grandslamových turnajích, byť se mu nepodařilo žádný z nich vyhrát. Jeho prokletím se stal Ivan Lendl, který ho dvakrát zastavil až ve finále. Poprvé se tak stalo na US Open v roce 1986, podruhé o tři roky později v Melbourne. Mečíř však patří k nemnoha tenistům, kteří dokázali postoupit do semifinále na všech turnajích velké čtyřky. K jeho největším úspěchům lze přiřadit ještě triumfy na velkých turnajích v Key Biscayne (1987) a v Indian Wells (1989). Celkem získal jedenáct titulů a na světovém žebříčku se vyšplhal až na čtvrté místo. Společně s Tomášem Šmídem roku 1987 vyhrál také Turnaj mistrů ve čtyřhře, což ho vyneslo na čtvrté místo také mezi deblisty. Dařilo se mu i v týmových soutěžích. Rozhodujícím způsobem přispěl k vítězství Československa na Světovém poháru družstev i v Hopmanově poháru. V Davis Cupu dovedl naše mužstvo dvakrát do semifinále. Velká škoda, že v té době už nás nereprezentoval Ivan Lendl. S ním a s Mečířem v sestavě bychom v této soutěži asi těžko hledali konkurenci. Od ostatních hráčů se Mečíř odlišoval unikátním pohybem po dvorci, díky němuž se mu přezdívalo "Velká kočka". Jako jeden z posledních hráčů zůstal až do konce kariéry věrný dřevěným raketám. Patřil patrně k nejtalentovanějším tenistům své generace, ale jeho kariéru brzdily chronické problémy se zády. Kvůli nim bohužel z profesionálního tenisu odešel už ve 26 letech. Dnes působí jako nehrající kapitán slovenského daviscupového týmu.

7. Tomáš Berdych

Jako uragán vlétl do velkého tenisu Tomáš Berdych. Už coby osmnáctiletý mladík šokoval celý sportovní svět, když na olympiádě v Aténách vyřadil světovou jedničku Rogera Federera. Krátce po svých dvacátých narozeninách již slavil triumf na velkém turnaji kategorie Masters v Paříži, kde postupně porazil pět hráčů první světové dvacítky. Životního výsledku dosáhl v roce 2010 ve Wimbledonu, kde se po vítězstvích nad Federerem a Djokovičem probojoval až do finále. Od té doby se už více než pět let nepřetržitě drží v elitní světové desítce. O jeho univerzálnosti svědčí fakt, že na všech grandslamových turnajích dokázal postoupit mezi nejlepší čtveřici a totéž se mu povedlo i na Turnaji mistrů. Doposud získal dvanáct turnajových titulů a na světovém žebříčku se vypracoval na čtvrtou pozici. Společně s Radkem Štěpánkem má hlavní zásluhu na senzačních úspěších našeho daviscupového týmu, jež vyvrcholily dvěma celkovými triumfy v sezónách 2012 a 2013. Do této chvíle Berdych v Davis Cupu nastřádal 48 výher, čímž se v historii našeho mužstva zařadil už na třetí místo. Skvostná je zvláště jeho bilance v deblu: 19 vítězství oproti dvěma porážkám, a to navzdory tomu, že na okruhu čtyřhru prakticky nehraje! Dařilo se mu i v dalších týmových soutěžích: dvakrát (2007 a 2012) přispěl k postupu do finále Světového poháru družstev v Düsseldorfu a v roce 2012 s Petrou Kvitovou zvítězil na Hopmanově poháru smíšených dvojic. Jeho hru zdobí tvrdý servis a především drtivý forhend, který bezesporu patří k nejlepším na okruhu.

8. Roderich Menzel

Československý tenista německé národnosti, který před druhou světovou válkou patřil do absolutní světové špičky. Vždyť porážel hráče, jako byli Gottfried von Cramm, Fred Perry, Jean Borotra nebo Jack Crawford! Prosazoval se agresivním útočným stylem, při němž využíval své na tehdejší poměry velmi vysoké postavy (měřil 191 cm). Poprvé na sebe výrazněji upozornil v roce 1931, kdy zvítězil na velmi prestižním mezinárodním mistrovství Německa v Hamburku. O rok později se již probojoval do semifinále Roland Garros. Mezi lety 1933 a 1935 postoupil na grandslamových turnajích hned šestkrát do čtvrtfinále, z toho dvakrát ve Wimbledonu. V sezóně 1934 byl podle renomovaného The Daily Telegraph sedmým nejlepším hráčem světa. Nedlouho poté však musel kvůli problémům se srdcem tenisový kolotoč na více než rok opustit. Dokázal se ale vrátit ve velkém stylu, neboť roku 1938 postoupil na Roland Garros až do finále! V něm nestačil na legendárního Dona Budge, který ten rok získal čistý Grand Slam. I tak se ale Menzel postaral o první opravdu velký výsledek našeho tenisu na turnajích velké čtyřky. Výrazných úspěchů dosáhl i jako deblista. V roce 1935 si zahrál finále mezinárodního mistrovství USA v mixu a dva roky nato se spolu s Ladislavem Hechtem probojoval též do semifinále čtyřhry ve Wimbledonu. Nesmazatelným písmem se zapsal také do dějin československého daviscupového mužstva. Drží totiž dosud nepřekonaný rekord čtyřiceti vítězných zápasů ve dvouhře. Především díky němu postoupilo Československo ve třicátých letech hned čtyřikrát do finále evropského pásma. Pod vlivem okolností po podpisu mnichovské dohody však Menzel odešel do Německa a od roku 1939 již reprezentoval svou novou vlast.

9. Tomáš Šmíd

Jeden ze strůjců našeho premiérového vítězství v Davisově poháru. Ve finále proti Itálii roku 1980 porazil Adriana Panattu po vskutku heroickém výkonu. Nejenže otočil nepříznivé skóre 0:2 na sety, ale především překonal silné žaludeční problémy, kvůli nimž do zápasu málem vůbec nenastoupil! Druhý den přidal ve čtyřhře po boku Ivana Lendla ještě třetí, rozhodující bod. Celkově v této soutěži vyhrál úctyhodných 42 zápasů, čímž se mezi našimi hráči řadí na čtvrtou příčku. V roce 1981 s československým týmem zvítězil také na Světovém poháru družstev. Dvakrát postoupil do čtvrtfinále grandslamových turnajů. Na Australian Open v roce 1983 i o rok později ve Wimbledonu v této fázi skončil na raketě svého souputníka Ivana Lendla. Vyhrál devět turnajů ATP a na světovém žebříčku mu patřilo jedenácté místo. Porazil Edberga, Wilandera, Beckera i Lendla. Jako jeden z mála hráčů tenisové historie pokořil metu pěti set vítězných zápasů ve dvouhře. A to byl zároveň jedním z nejlepších deblistů své éry! Vyhrál pětapadesát turnajů včetně dvou grandslamových (US Open 1984, French Open 1986) a jako dosud jediný český tenista vystoupal až na vrchol světového žebříčku. Své deblové přednosti, zejména rychlý přechod na síť a vynikající voleje, výtečně uplatňoval i v singlu.

10. Karel Nováček

Karel Nováček platil na přelomu osmdesátých a devadesátých let za jednoho z nejlepších světových antukářů, což potvrdil dvojnásobnou účastí ve čtvrtfinále French Open (1987, 1993). V roce 1987 do turnaje vlétl vskutku nevídaným způsobem, když v prvních osmi setech ztratil dohromady pouhé čtyři hry a padesátého hráče světa Bengoecheu porazil dokonce třikrát 6:0! Jeho spanilou jízdu tenkrát ukončil až Miloslav Mečíř. Ještě lepší grandslamové představení však Nováček předvedl roku 1994 na US Open, kde zcela nečekaně postoupil až do semifinále. Na okruhu ATP získal třináct turnajových titulů. Ten nejcennější dobyl roku 1991 na podniku kategorie Masters v Hamburku, kde porazil Peta Samprase, Michaela Sticha a ve finále i Magnuse Gustafssona. V témže roce se také probojoval na Turnaj mistrů a sezónu ukončil na osmé pozici světového žebříčku. V Davis Cupu sehrál dvacet utkání, ale s pasivní bilancí 9:11. Během jeho působení se náš tým propracoval jednou do semifinále. V roce 1992 však přispěl k postupu do finále Světového poháru družstev v Düsseldorfu. Ve čtyřhře vyhrál šest turnajů a v roce 1993 společně s Martinem Dammem pronikl také do finále US Open.

11. Jiří Novák

Jeden z tenistů, jejichž výkony nejvíce rostly při reprezentaci v Davisově poháru. S bilancí 27:7 se řadí mezi naše nejúspěšnější hráče v této soutěži. Dokázal v ní porazit například Henmana, Grosjeana nebo Kafelnikova. Dosud jedinou daviscupovou porážku uštědřil také Rafaelu Nadalovi, tehdy ovšem teprve sedmnáctiletému debutujícímu mladíkovi. Zdaleka nejcennější výhra ale přišla na půdě Spojených států amerických, kde Novák ve třech setech vyřídil světovou dvojku Peta Samprase. Řadu úspěchů ale samozřejmě zaznamenal i na individuálních turnajích. Především se v lednu 2002 probojoval do semifinále grandslamového Australian Open. V témže roce postoupil také do finále turnaje kategorie Masters v Madridu. K zápasu o titul proti Andre Agassimu ale tenkrát kvůli zanění vůbec nenastoupil. Útěchou mu mohlo být, že se následně ocitl na skvělém pátém místě světového žebříčku, čímž se kvalifikoval na prestižní Turnaj mistrů. Na něm se pak blýskl vítězstvím právě nad Agassim, tehdejší světovou dvojkou. Na okruhu ATP Novák vyhrál celkem sedm turnajů. Nadmíru se mu dařilo zvláště ve švýcarském Gstaadu, kde triumfoval hned dvakrát. V roce 2003 ve finále přehrál čerstvého wimbledonského vítěze Rogera Federera. O rok později se z titulu radoval také na velkém turnaji v Tokiu, kde na jeho raketě zůstal mj. i třetí hráč světa Australan Hewitt. Jiří Novák byl rovněž vynikajícím deblistou. Vyhrál osmnáct turnajů, dvakrát si zahrál v grandslamovém finále (roku 2001 ve Wimbledonu a o rok později na US Open) a byl šestým hráčem světa. Možná mohl ve světovém tenise dosáhnout ještě víc, kdyby nebyl tak hodný a skromný.

12. Radek Štěpánek

Jeden z největších hrdinů daviscupové historie. Spolu s Tomášem Berdychem byl hlavním tahounem mužstva, které třikrát během pěti let postoupilo až do boje o titul. Přitom v letech 2012 i 2013 právě on ve vypjatých pátých zápasech rozhodl o tom, že trofej putovala do České republiky. Na chvíle, kdy v elektrizující atmosféře pražské O2 arény porazil favorizovaného Španěla Almagra a po dlouhých 32 letech našim barvám vybojoval slavnou salátovou mísu, naše sportovní veřejnost asi nikdy nezapomene. Jeho největším individuálním úspěchem, alespoň co se grandslamů týče, byl postup mezi nejlepších osm hráčů ve Wimbledonu roku 2006. Od semifinále ho tenkrát dělil jediný bod, ale Švéd Jonas Björkman nakonec utkání zvrátil ve svůj prospěch. Po tomto turnaji se Štěpánek vyšvihl na osmé místo světového žebříčku, ale kvůli zranění následně neodehrál půl roku ani jeden zápas, čímž ztratil šanci své maximum ještě vylepšit. Během své kariéry vyhrál pět turnajů ATP a sedmkrát prohrál až ve finále, z toho dvakrát na turnajích kategorie Masters (Paříž 2004, Hamburk 2006). Porazil Federera, Djokoviče i Murrayho. Jako jeden z posledních tenistů uplatňuje klasický herní styl servis-síť. Jeho voleje patří bezpochyby k nejlepším na okruhu. Do své hry také vkládá množství technických fines, při nichž využívá mimořádného citu pro míč. Jeho hra ho předurčuje též k dráze skvělého deblisty. To potvrzuje zejména vedle Inda Leandera Paese, s nímž vyhrál dva grandslamové turnaje (Australian Open 2012 a US Open 2013). Na žebříčku čtyřhry se vypracoval až na čtvrté místo.

13. Jan Koželuh

Mladší bratr Karla Koželuha. Na rozdíl od něj však zůstal po celou kariéru věrný amatérskému okruhu, takže nás mohl reprezentovat v Davisově poháru a několikrát se zúčastnil i grandslamových turnajů. Byl pověstný jemným citem v ruce a vynikající halfvolejovou a volejovou technikou. Henri Cochet o jeho stylu prohlásil, že jím předběhl dobu o dvacet let. Poprvé Koželuh o sobě dal výrazně vědět v roce 1926 při utkání Davis Cupu proti Francii na pražské Štvanici. S nejlepším hráčem světa René Lacostem tenkrát prohrál až po úchvatné pětisetové bitvě. Vzápětí postoupil do čtvrtého kola Roland Garros a až do čtvrtfinále Wimbledonu. Vyřadil tam kromě jiných i vynikajícího Brita Bunnyho Austina a prohrál až po tuhém boji s Jeanem Borotrou. V následujícím roce wimbledonské čtvrtfinále obhájil, ale opět nestačil na francouzského mušketýra Reného Lacosta. Za rok 1927 byl tenisovými odborníky zařazen na desáté místo světového žebříčku. V Davisově poháru nasbíral devětadvacet výher, čímž se řadí mezi naše nejúspěšnější hráče. V letech 1924 a 1928 také výrazně přispěl k postupu do finále evropského pásma.

14. Ladislav Hecht

Slovenský tenista židovského původu, který na přelomu třicátých a čtyřicátých let patřil do desítky nejlepších hráčů světa. Jeho bekhend byl označován za jeden z nejlepších v Evropě. Těsně před válkou Ladislav Hecht odešel do USA, kde později pracoval v továrně na munici. Spolu s Roderichem Menzelem má hlavní zásluhu na čtyřnásobném postupu našeho mužstva do finále evropského pásma Davisova poháru v letech 1931, 1934, 1935 a 1937. Dokázal porazit hráče jako Austina, Schroedera, Boussuse, De Stefaniho, Bernarda, Punčece a další. Legendární Don Budge mu v Queensu utekl ze dvou mečbolů. Na grandslamových turnajích postupoval pravidelně do osmifinálové fáze, ale mezi nejlepší osmičku pronikl pouze ve Wimbledonu roku 1938. Ještě o třináct let později se jako dvaačtyřicetiletý hráč probil do třetího kola mezinárodního mistrovství USA, v němž statečně vzdoroval wimbledonskému šampiónovi Budgi Pattymu! V roce 1937 si společně s Roderichem Menzelem zahrál také semifinále čtyřhry ve Wimbledonu.

15. František Cejnar

Jeden z nejtalentovanějších tenistů předválečného období. Vyznával celodvorcovou hru podloženou vyrovnaností všech úderů. Čtyřikrát se zúčastnil grandslamového turnaje, z toho třikrát dokázal postoupit až do čtvrtfinále! Konkrétně na Roland Garros v letech 1937 a 1938 a v roce 1938 také ve Wimbledonu. Tam ho zastavil až fenomenální Don Budge, mířící toho roku za ziskem čistého Grand Slamu. Cejnar již jako devatenáctiletý v Berlíně pokořil slavného Gottfrieda von Cramma, tehdy druhého hráče světa. V předválečných letech se navíc stal mistrem Rumunska, Maďarska, Rakouska, Itálie, Švédska, Lotyšska i Československa. V roce 1937 dvěma vítězstvími přispěl k postupu našeho týmu do finále evropského pásma Davisova poháru. Rok nato byl již osmým hráčem světového žebříčku. Jeho slibně se rozvíjející kariéru bohužel předčasně ukončilo vážné onemocnění ledvin. Na počátku šedesátých let jako trenér vedl československý tým juniorů, s nímž dokázal poprvé zvítězit v Galeově poháru. V pouhých osmačtyřiceti letech ale podlehl své dlouholeté chorobě.

16. Bohdan Ulihrach

Nevyzpytatelný tenista s nesmírně šikovnou rukou. Soupeře ničil přesnou hrou od základní čáry a zejména pověstnými kraťasy. Dokázal porazit hráče jako byli Becker, Kafelnikov, Safin, Kuerten nebo Ferrero. Dvakrát se před ním musel sklonit dokonce i fenomenální Pete Sampras. Zároveň byl ale také hráčem s velmi nevyrovnanou výkonností a možná až příliš flegmatickou povahou. Určitě bylo v jeho silách dostat se i výše než na dvaadvacáté místo světového žebříčku. Na grandslamech byla jeho maximem dvojnásobná účast v osmifinále v sezóně 1999 (na Australian Open a French Open). Už dva roky předtím na sebe ale výrazně upozornil na skvěle obsazeném turnaji kategorie Masters v Indian Wells, kde právě přes Peta Samprase postoupil až do finále. Třikrát se na okruhu ATP radoval z turnajového titulu: v Praze (1995), v Montevideu (1995) a v Umagu (1998). Kromě toho šestkrát prohrál až ve finále. V Davis Cupu zaznamenal jedenáct vítězství a sedm porážek. Znamenitě se předvedl například v utkání se Švédskem v Helsingborgu, kde porazil Thomase Johanssona a světové pětce Normanovi povolil pouhých šest her. Na Světovém poháru družstev roku 1996 přispěl k postupu našeho týmu do finále soutěže svým prvním vítězstvím nad Petem Samprasem.

17. Ctislav Doseděl

Velký dříč a výborný antukář. Na cihlové drti získal všechny tři své tituly: v Santiagu (1995), v Mnichově (1996) i v Amsterdamu (1997). Největší grandslamový úspěch si však paradoxně připsal na betonech ve Flushing Meadows, kde roku 1999 postoupil až do čtvrtfinále. Na dalších dvou grandslamech (Australian Open 2000, French Open 1993) se probojoval mezi posledních šestnáct hráčů. Skvělého úspěchu dosáhl roku 1994 na turnaji Masters v Římě, kde porazil dva tenisty první světové pětky Medveděva a Couriera a prohrál až v semifinále se světovou jedničkou Petem Samprasem. Na žebříčku ATP se jeho jméno objevilo nejvýše na 26. příčce. Roku 1998 byl tahounem českého týmu při postupu do finále Světového poháru družstev v Düsseldorfu, když ve skupině vyhrál všechny tři zápasy. Daviscupová atmosféra mu však svazovala ruce, a tak jeho konečný účet v soutěži zní tři výhry a osm porážek. Během své kariéry byl přísným vegetariánem. Do povědomí veřejnosti se zapsal též jako herec, neboť ztvárnil hlavní roli Vincenze Priessnitze ve stejnojmenném snímku Pavla Linharta. Řadu let byl trenérem našeho reprezentanta Lukáše Rosola.

18. Jiří Hřebec

Velmi talentovaný, ale trochu lehkomyslný hráč. Diváky bavil nejen vynikajícími údery, ale také vtipnými průpovídkami. Třeba v klíčovém daviscupovém utkání během nekonečné výměny, při níž se napětí dalo krájet, najednou prohodil: "Já tě ten bekhend snad naučím". Kvůli svým výstřelkům měl řadu problémů s tehdejšími funkcionáři, zato fanynky ho zbožňovaly. Když měl den, dokázal porazit kohokoliv na světě. Nejvíce se vyhecoval právě při utkáních Davisova poháru. Například v roce 1973 v zápase proti Austrálii senzačně porazil Johna Newcomba a s Rodem Laverem padl až v pěti setech. Dva roky nato zdolal dalšího vynikajícího Australana Tonyho Roche a zasloužil se tak o premiérový postup našeho mužstva do finále soutěže. Na individuálních turnajích se mu dařilo trochu méně. Přesto vybojoval tři turnajové vavříny: v Praze (1973), v Basileji (1975) a v San Jose (1977). Nejlepšího grandslamového výsledku dosáhl ve Wimbledonu v roce 1972, když vyřadil Guillerma Vilase a postoupil až do osmifinále. Během své kariéry kromě již zmíněných hráčů porazil třeba Jimmyho Connorse, Ilie Nastaseho nebo Jana Kodeše. Na světovém žebříčku byl klasifikován nejvýše na 25. místě. Na sklonku kariéry emigroval do Německa, ale v roce 1997 se do vlasti vrátil.

19. Milan Šrejber

Dvoumetrový hráč s tvrdým podáním, který se propracoval až na třiadvacáté místo světového žebříčku. Průlomovou sezónu zažil v roce 1986. Nejenže si zahrál finále na turnaji v Torontu, ale také zaznamenal svůj nejlepší grandslamový výsledek, když na US Open prošel až mezi nejlepší osmičku. Společně s Miloslavem Mečířem se též zasloužil o postup do semifinále Davisova poháru. V něm se pak málem postaral o obrovské překvapení, když v Praze na Štvanici podlehl Stefanu Edbergovi až po strhující pětisetové bitvě. Další velké úspěchy přišly v sezóně 1988. Tehdy v americkém Rye Brook vybojoval svůj jediný turnajový titul a na olympiádě v Soulu získal po boku Miloslava Mečíře bronzovou medaili ve čtyřhře. V daviscupovém čtvrtfinále na švédské půdě dokonce senzačně porazil Matse Wilandera, jenž v tom roce získal tři grandslamové tituly! Během své kariéry porazil i řadu dalších špičkových hráčů, například Beckera, Connorse, Noaha nebo právě Mečíře. Sportovní dráhu opustil v roce 1991 kvůli problémům se zrakem.

20. Daniel Vacek

Tenista s tvrdým servisem a vynikajícími voleji. Nejvíce se mu dařilo na rychlých površích v hale a také na trávě. Ve dvouhře bohužel nikdy nedokázal prolomit prokletí finálových zápasů. Dohromady jich na okruhu ATP prohrál pět. Titul měl na dosah roku 1995 v Marseille, kde podlehl Borisi Beckerovi smolně 7:5 ve třetím setu. O několik měsíců později v Moskvě byl úspěchu ještě blíže. S jiným Němcem Carl-Uwe Steebem prohrál pro změnu 8:6 v tiebreaku rozhodující sady. Přesto se dokázal vyšplhat až na 26. místo světového žebříčku. Porazil Edberga, Mustera, Changa, Ivaniševiče, Raftera nebo Kafelnikova. Třikrát postoupil do osmifinále grandslamu: dvakrát na US Open (1995, 1997) a jednou ve Wimbledonu (1994). Zároveň patří mezi nejúspěšnější deblisty naší historie. Spolu s Rusem Kafelnikovem vyhrál tři grandslamové turnaje (French Open 1996 a 1997 a US Open 1997) a dotáhl to až na post světové trojky! Roku 1996 společně s Petrem Kordou dovedl náš tým po desetileté odmlce do semifinále Davisova poháru. Jeho neteří je bývalá špičková tenistka Nicole Vaidišová.

21. Pavel Složil

Vynikající technik a deblista světové extratřídy. Společně s Tomášem Šmídem si v roce 1984 zahrál finále French Open a se stejným partnerem také vybojoval většinu ze svých dvaatřiceti titulů. Na světovém žebříčku se propracoval až na čtvrté místo. Roku 1978 po boku Renaty Tomanové triumfoval také ve smíšené čtyřhře na French Open. I v singlu ale zaznamenal řadu solidních úspěchů. V roce 1981 vyhrál turnaj v Nancy, když ve finále porazil Ilie Nastaseho. O čtyři roky později přidal v Kitzbühelu druhý titul po finálovém vítězství nad Němcem Westphalem. V Delray Beach roku 1983 dokázal porazit i Ivana Lendla! Na grandslamech se mu však příliš nedařilo, pouze jednou pronikl do třetího kola. Jeho žebříčkovým maximem bylo pětatřicáté místo. Je také podepsaný pod naším prvním triumfem v Davisově poháru z roku 1980. Do finálových bojů sice aktivně nezasáhl, ale odehrál několik důležitých zápasů v předešlých kolech. Po skončení aktivní kariéry se úspěšně věnoval trenérské dráze. Pět let koučoval Steffi Grafovou a poté vedl i další tenistky absolutní světové špičky - Jennifer Capriatiovou, Magdalenu Malejevovou a Annu Kurnikovovou.

22. Ladislav Žemla

Nejlepší český tenista počátku 20. století. Na špičkové úrovni se držel neuvěřitelných pětadvacet let! Zpočátku však na turnajích startoval pod pseudonymem Rázný, jelikož podle tehdejších předpisů jako student nesměl sportovat. Osmkrát ovládl domácí šampionát v singlu a jedenáctkrát v deblu. Už v roce 1906 získal se svým bratrem Zdeňkem titul mistra Rakouska ve čtyřhře. Tehdy tímto vítězstvím vzbudili obrovský rozruch, protože turnaj měl velice kvalitní obsazení a účastnili se ho i angličtí daviscupoví reprezentanti. V témže roce spolu dokonce vybojovali i bronzovou medaili na mimořádných olympijských hrách v Aténách. Roku 1912 na olympiádě ve Stockholmu obsadil Ladislav Žemla čtvrté místo v singlu i v deblu a navíc získal cenu švédského krále pro hráče s nejkrásnějším stylem. Bronzovou medaili vybojoval též na olympiádě v Antverpách roku 1920, tentokrát ve smíšené čtyřhře po boku své pozdější ženy Milady Skrbkové. V roce 1921 se Československo poprvé zúčastnilo Davisova poháru a Žemla hned v zahajovacím utkání s Belgií porazil jednoho z nejlepších evropských hráčů Washera. Byl také u toho, když se náš tým roku 1924 poprvé probojoval do finále evropského pásma. Jako osmatřicetiletý se jedinkrát vydal do Wimbledonu a nepočínal si vůbec špatně. Postoupil do třetího kola, v němž vypadl se skvělým Francouzem Jacquesem Brugnonem.

23. Jiří Javorský

Padesátá a šedesátá léta byla nejhlušším obdobím našeho tenisu. Ten byl totiž komunistickým režimem systematicky potlačován jako buržoazní sport, na což doplatila řada talentovaných hráčů. Jednoznačně nejvýraznější osobností této éry byl Jiří Javorský, který devětkrát ovládl domácí šampionát a třináct let byl naší jedničkou! Bohužel ale neměl dostatek příležitostí prosadit se v mezinárodní konkurenci. I přesto se v letech 1959 a 1963 dokázal probojovat mezi šestnáct nejlepších hráčů na Roland Garros. Roku 1959 si připsal dílčí úspěch i ve Wimbledonu, když vyhrál soutěž útěchy pro hráče poražené v prvních dvou kolech. O rok později byl dokonce na londýnské trávě blízko vítězství nad legendárním Royem Emersonem, nad nímž vedl už 2:0 na sety. Jeho největším úspěchem je ale titul z Roland Garros ve smíšené čtyřhře, jenž získal roku 1957 po boku Věry Pužejové-Sukové. Ovšem hlavní pozornost tenisového dění se u nás v té době upínala k Davisovu poháru. V něm Javorský za jedenáct let sehrál úctyhodných 55 zápasů (z toho 33 vítězných), čímž se zařadil k nejvýraznějším postavám naší historie. Prosazoval se zejména vynikající hrou na síti a skvělou technikou. V roce 1977 emigroval do Německa, kde roku 2002 také zemřel.

24. František Pála

Nesmírně inteligentní tenista se skvělou technikou, ale nepříliš důraznými údery a slabším servisem. K nejlepším výkonům se tradičně vybičoval v zápasech Davisova poháru. Porazil v něm takové legendy, jako byli Manuel Orantes nebo (byť tenkrát ještě velmi mladý) Björn Borg. Snad nejpamátnější zápas ale sehrál roku 1971 v Praze na Štvanici, kde jsme ve finále evropského pásma hostili silné Španěly. Pála tehdy nastoupil za nepříznivého stavu 1:2 k utkání proti vysoce favorizovanému Juanu Gisbertovi. Svému mnohem věhlasnějšímu soupeři zápas doslova znechutil a především zásluhou chytrých a přesných lobů zvítězil poměrem 6:0, 6:1, 6:1! Roku 1975 byl také členem týmu, který se poprvé v historii probojoval až do finále soutěže. Mimo Davis Cup odehrál Pála životní sezónu v roce 1972, kdy postoupil do finále dvou velkých antukových turnajů v Madridu a v Monte Carlu. Vyřadil na nich mj. Iona Tiriaca nebo Adriana Panattu. Díky těmto výsledkům jel na French Open v pozici čtrnáctého nasazeného hráče a probojoval se až do osmifinále. Sezónu ukončil na sedmnáctém místě bodovací soutěže Grand prix. Později už ale na tyto úspěchy nedokázal navázat. Po zavedení computerového počítání žebříčku v roce 1973 se již nedostal ani do první stovky. Po skončení hráčské kariéry byl trenérem i kapitánem našeho daviscupového mužstva. Jeho syn Petr byl vynikajícím deblistou.

25. Milan Holeček

Muž, který v polovině šedesátých let ukončil mnohaletou domácí nadvládu Jiřího Javorského. Však měl také jakožto syn vynikající reprezentantky Vlasty Holečkové na co navazovat! Na vrcholu kariéry byl v roce 1968, kdy dokázal vyhrát dokonce tři turnaje v řadě: v Paříži, v Lyonu a v Káhiře. V témže roce zvítězil i na mezinárodním mistrovství Československa, postoupil do semifinále v Monte Carlu, do čtvrtého kola v Římě a na dalších čtyřech menších turnajích si zahrál ve finále. V tom roce by na světovém žebříčku figuroval jistě výše než na 71. pozici, která byla jeho maximem po zavedení computerového počítání. Třikrát během své kariéry pronikl do osmifinále grandslamových turnajů: na Roland Garros v letech 1967 a 1973 (kdy v prvním kole vyřadil dokonce Johna Newcomba) a v roce 1971 také na US Open. V Nottinghamu dokázal to, co se povedlo jen několika málo tenistům - porazit Björna Borga na trávě! Za náš daviscupový tým odehrál třiadvacet utkání, ale vyhrál z nich pouze osm. V roce 1967 však přispěl k našemu prvnímu úspěchu v Kings Cupu, tenkrát poměrně populární halové soutěži družstev. Československo tehdy vybojovalo třetí místo a Holeček se o něj přičinil mj. výhrou nad Manuelem Orantesem. Jeho účinkování v reprezentaci roku 1971 definitivně ukončila emigrace do západního Německa.

26. Vladimír Zedník

Dvoumetrový ranař s dělovým servisem, svého času druhým nejrychlejším na světě. V roce 1974 postoupil do čtvrtfinále Australian Open, v němž až po boji podlehl Jimmymu Connorsovi. Zvítězil na turnaji ATP v Berlíně (1978) a na dalších dvou se probojoval do finále. Porazil takové legendy, jakými byli Manuel Orantes, Guillermo Vilas, Ken Rosewall nebo Stan Smith. V roce 1975 byl u toho, když náš tým poprvé v historii postoupil až do finále Davisova poháru. V zápase proti Švédsku ve Stockholmu nastoupil po boku Jana Kodeše ke klíčové čtyřhře, kterou jsme ale bohužel prohráli. Roku 1969 se společně s Janem Kukalem zasloužil o první triumf Československa v již zmiňovaném Kings Cupu. Na světovém žebříčku figuroval nejvýše na 43. příčce, v konečném hodnocení Grand Prix v sezóně 1972 mu patřila dokonce 37. pozice. Po skončení kariéry se úspěšně věnoval trenérské dráze. Jeho svěřenci byli například Petr Korda nebo Bohdan Ulihrach.

27. Martin Damm

Martin Damm se na turnajích ATP probojoval hned pětkrát do finále, ale titul mu vždy proklouzl mezi prsty. Díky kvalitnímu podání a dobrým volejům byl nejúspěšnější na trávě a na tvrdých površích. V roce 1994 postoupil mezi šestnáct nejlepších hráčů grandslamového Australian Open. Byl dvaačtyřicátým hráčem světa a dokázal porazit i světovou dvojku Michaela Changa. Ještě mnohem úspěšnější byl ale ve čtyřhře. Už v roce 1993 si společně s Karlem Nováčkem zahrál ve finále US Open. O třináct let později se dal dohromady se skvělým Indem Leanderem Paesem a tato spolupráce mu přinesla největší úspěchy kariéry. Na Australian Open spolu sice ve finále nestačili na hvězdné bratry Bryanovy, ale na US Open se již po finálové výhře nad duem Björkman/Mirnyj radovali z velkého titulu. Tento turnaj byl pro Martina Damma mimořádně úspěšný, neboť si na něm s Květou Peschkeovou zahrál i finále mixu. Celkově ve čtyřhře získal 40 turnajových prvenství a vystoupal až na pátou příčku světového pořadí.

28. Vladimír Černík

Daviscupový spoluhráč a velký kamarád Jaroslava Drobného. V letech 1947 a 1948 se spolu s ním postaral o dvojnásobný postup našeho týmu do mezipásmového finále, jehož vítěz měl právo vyzvat úřadujícího šampióna v zápase o titul. Bylo to vůbec poprvé, kdy se naše mužstvo dostalo tak blízko na dosah slavné salátové mísy. Deblový pár Drobný - Černík byl přitom takřka zárukou bodu pro náš tým. Během tří let spolu tito hráči nasbírali jedenáct vítězství a vytvořili tak rekord, který překonali teprve před nedávnem Tomáš Berdych s Radkem Štěpánkem. Úspěchů ale mohlo být mnohem více, kdyby se k moci nedostali komunisté, kteří tenis začali systematicky potírat. Kvůli narůstající šikaně se roku 1949 během turnaje v Gstaadu oba hráči rozhodli zůstat v zahraničí. Vladimír Černík odešel do Austrálie a později přesídlil do Spojených států, kde také zemřel. Gstaad byl v jeho kariéře zlomový ještě z jednoho důvodu: místní turnaj, pořádaný jako mezinárodní mistrovství Švýcarska, totiž v letech 1946 a 1950 vyhrál. Roku 1949 postoupil také do osmifinále Wimbledonu a o dva roky později se mu totéž podařilo i na Roland Garros.

29. Libor Pimek

Někdejší jedenadvacátý hráč světového žebříčku, jehož hlavní zbraní byly tvrdé topspinové údery od základní čáry. Největšího úspěchu dosáhl roku 1984 v Mnichově, kde po výhrách nad Tomášem Šmídem a Gene Mayerem získal svůj jediný singlový titul. O rok později si ještě zahrál finále na turnaji ve Vídni. Porazil Vilase, Orantese, Mečíře, Järryda, Kricksteina a další skvělé hráče. Jeho grandslamovým maximem je třetí kolo z US Open 1987. V Davisově poháru za náš tým odehrál šest zápasů. Postupem času se soustředil stále více a poměrně úspěšně na deblovou dráhu, během níž posbíral sedmnáct titulů a vypracoval se až na patnácté místo světového žebříčku. V roce 1996 se společně s Jihoafričanem Talbotem představil i na Turnaji mistrů. To už ale jeho novou vlastí byla Belgie, do níž se přiženil a kterou posléze reprezentoval také v několika daviscupových střetnutích.

30. Lukáš Rosol

Jeden zápas stačil Lukáši Rosolovi k tomu, aby se stal nesmrtelným. Jeho vítězství nad Rafaelem Nadalem ve druhém kole Wimbledonu 2012 totiž vešlo do historie jako jedno z největších překvapení vůbec. Především pak zaujal způsob, jímž ho tehdy stý hráč světa dosáhl - Nadala totiž z kurtu doslova "vystřílel". Škoda jen, že jeho pouť turnajem skončila hned v následujícím kole. Tři čtvrtě roku poté se již ale radoval z prvního turnajového vítězství, když dominoval na antuce v Bukurešti. Druhý titul přidal v roce 2014 ve Winston Salemu poté, co ve finále odvrátil dva mečboly Jerzymu Janowiczovi. Navázal tak na povedenou antukovou sezónu, během níž si na turnajích ATP zahrál dvakrát ve finále. Ve světovém žebříčku se díky tomu vyšvihl až na 26. pozici. Lukáš Rosol se může pochlubit také slušnou bilancí v Davisově poháru, neboť ze sedmnácti zápasů jich vyhrál deset. Jeho největší chvíle přišly roku 2013 ve čtvrtfinále na půdě Kazachstánu, kde zaskočil za Tomáše Berdycha i Radka Štěpánka a dvěma body našemu týmu zajistil postup. Má tak velkou zásluhu na tom, že naše mužstvo dokázalo obhájit prvenství z předešlého roku, pod kterým je rovněž podepsán.

31. Marián Vajda

Slovenský tenista, jehož kariéra kulminovala mezi lety 1987 a 1989. Tehdy na okruhu ATP vybojoval dvě turnajová prvenství a dvakrát prohrál až ve finále. Roku 1987 zvítězil na premiérovém ročníku Czechoslovakian Open v Praze, když postupně porazil Karla Nováčka, Guillerma Vilase a ve finále i Tomáše Šmída. O rok později triumfoval ještě na turnaji v Ženevě. Nejvíce se mu dařilo tradičně na antuce, kde nejenže získal oba své tituly, ale také dokázal porazit například Borise Beckera či Thomase Mustera. Na antukovém French Open dosáhl postupem do třetího kola též svého největšího grandslamového úspěchu. Přestože byl třicátým čtvrtým hráčem světa, do tenkrát mimořádně silného československého daviscupového mužstva se prosadit nedokázal. Tuto soutěž aktivně okusil až v roce 1994 pod vlajkou samostatného Slovenska, které se muselo mezi elitu propracovávat ze třetí skupiny euroafrické zóny. Dnešní tenisoví fanoušci znají Mariána Vajdu především jako dlouholetého trenéra Novaka Djokoviče.

 32. Cyril Suk

Špičkový deblový specialista, pětinásobný grandslamový vítěz. Jeho matkou byla naše první wimbledonská finalistka Věra Pužejová-Suková. Na konci osmdesátých let se bez úspěchu pokoušel prosadit ve dvouhře, když na okruhu ATP vyhrál všehovšudy jediný zápas. Od počátku devadesátých let se tak soustředil výhradně na deblovou kariéru. Během ní vyhrál 32 turnajů ATP a na světovém žebříčku se propracoval až na sedmé místo. Jeho nejčastějšími partnery byli Tom Nijssen, Daniel Vacek a Martin Damm. Na turnajích velké čtyřky byl však úspěšný zejména v mixu. Hned třikrát ovládl Wimbledon: poprvé s Lotyškou Neilandovou (1992) a pak dvakrát se svou starší sestrou Helenou (1996, 1997). S ní triumfoval roku 1991 i na French Open. Jediný velký titul v mužské čtyřhře vybojoval roku 1998 na US Open po boku Australana Stolleho. Se čtyřmi různými partnery a celkem osmkrát se kvalifikoval na prestižní Turnaj mistrů! Pouze v jednom případě se mu ale podařilo postoupit ze skupiny alespoň do semifinále. Deset zápasů odehrál v Davisově poháru a také byl členem týmu, který se v letech 1992 a 1998 probojoval do finále Světového poháru družstev v Düsseldorfu.

33. David Rikl

Bývalý čtvrtý hráč světového žebříčku deblistů. S různými partnery vyhrál třicet turnajů ATP a dvakrát též okusil atmosféru grandslamového finále. Sedm sezón odehrál vedle Jiřího Nováka, s nímž se roku 2001 probojoval až do finále Wimbledonu. Spolu také utvořili jednu z našich nejúspěšnějších daviscupových dvojic, když z devíti zápasů dokázali zvítězit v sedmi případech. Po ukončení této spolupráce hrál Rikl s Indem Paesem, který si poté české spoluhráče nesmírně oblíbil. Vrcholem jejich spojení byla finálová účast na US Open v roce 2004. Turnajové vavříny ale Rikl sbíral třeba i s Petrem Pálou nebo s Rusem Kafelnikovem. V první části kariéry si poměrně slibně vedl i ve dvouhře. V roce 1994 se probil do finále turnaje ATP v Jakartě a také do čtvrtfinále turnaje kategorie Masters v Monte Carlu, což ho katapultovalo až na 41. místo světového žebříčku. O tři roky později si zahrál též třetí kolo ve Wimbledonu. Na svém kontě má i pět challengerových prvenství.

34. Lukáš Dlouhý

Vynikající deblový hráč, jehož hvězda také nejvíce zářila vedle Inda Leandera Paese. Společně odehráli tři sezóny, během nichž na grandslamech získali dva tituly a dvakrát prohráli až ve finále. Vrcholem jejich spolupráce byl ročník 2009, kdy ovládli jak Roland Garros, tak US Open. Ještě předtím si ale Dlouhý zahrál dvě grandslamová finále v páru s Pavlem Víznerem. Celkem na okruhu ATP nasbíral deset turnajových prvenství a na světovém žebříčku se vyšplhal až na páté místo. V singlu se však výrazněji prosadit nedokázal. Dva roky balancoval na pomezí první a druhé světové stovky, přičemž jeho maximem byla 73. pozice. Největšími individuálními úspěchy jsou dvě turnajová čtvrtfinále, čtyři trofeje z challengerů a také třetí kolo French Open 2006. O tři roky později si však dvouhru zahrál i ve finále Davisova poháru, když za rozhodnutého stavu nastoupil proti Španělu Davidu Ferrerovi.

35. Jan Kukal

Mnohonásobný daviscupový reprezentant, který v soutěži odehrál celkem 24 zápasů s aktivní bilancí jak ve dvouhře, tak i ve čtyřhře. V ní nastupoval většinou po boku Jana Kodeše, s nímž se také probojoval do semifinále French Open (1972) a do čtvrtfinále Wimbledonu (1973). Ve dvouhře porazil řadu předních hráčů, jako byli Orantes, Metreveli, Tiriac, Okker nebo Franulovič. Roku 1969 se stal mistrem Československa a na Roland Garros postoupil do třetího kola. V té době pravidelně postupoval do závěrečných kol menších turnajů, které lze z dnešního pohledu přirovnat k challengerům a některé z nich také vyhrál. V prvním ročníku celoroční bodovací soutěže Grand prix v roce 1970 skončil na 55. místě, po zavedení computerového počítání žebříčku se již dostal nejvýše pouze na 115. příčku. Měl vynikající podání a dařilo se mu především na rychlých površích v hale. S jeho jménem jsou spojeny velké úspěchy našeho týmu v Kings Cupu, tehdejší prestižní halové soutěži družstev. V roce 1969 přispěl rozhodujícím způsobem k našemu prvnímu celkovému vítězství. Ve finále porazil Švéda Ove Bengtsona, přestože čelil čtyřem mečbolům. Po skončení kariéry byl reprezentačním trenérem mužů i žen, s nimiž v roce 1983 vybojoval vítězství v Poháru federace.

36. Jiří Veselý

Největší současná naděje českého tenisu. V roce 2011 jako první Čech v historii zvítězil na juniorce Australian Open a stal se světovou jedničkou. Do první stovky mezi dospělými pronikl v sezóně 2013 jako devatenáctiletý a tím si od ATP vysloužil ocenění "Hvězda zítřka" udělované nejmladšímu hráči, který na konci dané sezóny figuruje v této elitní společnosti. Rok nato si zahrál semifinále turnaje v Düsseldorfu a ve Wimbledonu po vítězství nad Gaëlem Monfilsem postoupil do třetího kola. I v sezóně 2015 pokračoval v nastoleném trendu postupného zlepšování. V Aucklandu vybojoval svůj první turnajový titul, v Bukurešti si zahrál finále, připsal si i první důležitou výhru v Davis Cupu a na žebříčku ATP se vyšplhal až na 35. místo. Porazil Andersona, Gulbise či Karloviče a několik dalších cenných výher mu těsně uniklo po nezvládnutých koncovkách zápasů, které jsou zatím asi jeho největší slabinou.

37. Pavel Vízner

Deblový specialista, jenž se na okruhu ATP pohyboval plných jedenadvacet let! Za tu dobu nasbíral 394 vítězných zápasů, což ho mezi českými tenisty historicky řadí na čtvrtou příčku. První ze svých patnácti titulů získal v roce 1996 spolu se Ctislavem Dosedělem, poslední pak roku 2007 s Indem Bhúpáthím. Nejlépe se mu ale dařilo po boku Petra Pály a Lukáše Dlouhého. S Pálou v roce 2001 postoupil až do finále French Open a následně také do finále Turnaje mistrů v indickém Bengalúru. S Lukášem Dlouhým si v roce 2007 zahrál ve finále grandslamu dokonce dvakrát: nejprve na Roland Garros a poté i na US Open. Tyto výsledky ho vynesly až na pátou příčku světového pořadí deblistů. Ve dvouhře se představoval jen sporadicky a jedno jediné vítězství na mezinárodní úrovni si připsal proti Italu Gaudenzimu. Jednou si za rozhodnutého stavu zahrál singla i v Davis Cupu, ale utkání proti Belgičanu Bemelmansovi musel ve třetím setu vzdát. Ve čtyřhře se v této týmové soutěži ukázal dvakrát, ale na výhru rovněž nedosáhl.

38. Josef Caska

Další z plejády vynikajících hráčů meziválečného období. Prezentoval se útočným herním pojetím, díky němuž se v roce 1935 probojoval do osmifinále Roland Garros a o rok později totéž zopakoval i ve Wimbledonu. S úspěchem se účastnil turnajů na francouzské a italské riviéře. V Mentonu získal titul a finále si zahrál též v San Remu či v Beaulieu. Porazil tam špičkové francouzské hráče Brugnona, Boussuse nebo pozdějšího wimbledonského šampióna Yvona Petru. Na tradičním travnatém turnaji v Queensu postoupil do semifinále a v Bukurešti se stal mezinárodním mistrem Rumunska. V Davisově poháru odehrál jedenáct zápasů s aktivní bilancí 7:4, přičemž nejhodnotnějšího vítězství dosáhl proti výbornému Jugoslávci Franjo Punčecovi. Je podepsán pod postupem našeho týmu do finále evropského pásma v roce 1935. Po nástupu komunistů k moci se neúspěšně pokusil o emigraci a následně strávil čtyři roky v jáchymovském vězení. V šedesátých letech byl vzat na milost a stal se reprezentačním trenérem.

39. Ferdinand Vrba

Nejlepší slovenský tenista poválečného období, jehož hlavní zbraní byl tvrdý, přímo hraný forhend. V letech 1947 a 1948 byl členem daviscupového týmu, který postoupil dvakrát po sobě až do mezipásmového finále. Hlavní zásluhu na tom měli Jaroslav Drobný a Vladimír Černík, kteří tradičně hráli obě dvouhry i čtyřhru. Ferdinand Vrba si ale také připsal čtyři starty, z nichž tři proměnil ve vítězství. Slušných výsledků dosáhl i na mezinárodních turnajích. V roce 1946 postoupil do třetího kola Wimbledonu a na Roland Garros se probojoval dokonce mezi nejlepší osmičku! Jen o kolo dříve v Paříži skončil v roce 1948. Dokázal porazit třeba výborné jugoslávské hráče Mitiče a Kukuljeviče. Od šedesátých let působil jako trenér v Rakousku, kde také zemřel.

40. Stanislav Birner

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zažíval československý tenis nebývalý rozmach. Poněkud ve stínu hvězd Lendla, Kodeše, Šmída či Složila dosahoval solidních výsledků také Stanislav Birner. Jeho zřejmě největším úspěchem byl postup do finále French Open ve smíšené čtyřhře, kam se probojoval v roce 1980 spolu s Renatou Tomanovou. Ovšem i ve dvouhře o sobě dal několikrát výrazně vědět. Roku 1978 po výhrách nad třemi těžkými soupeři - Edmondsonem, Franulovičem a Smithem - postoupil až do osmifinále French Open. Později si na grandslamech ještě dvakrát zahrál ve třetím kole. Dvakrát stanul též v semifinále turnajů ATP (Washington 1981 a Toulouse 1982) a na světovém žebříčku mu v roce 1982 patřila šedesátá pozice. Kromě již zmíněných hráčů porazil mj. Nastaseho, Fibaka, Kodeše, Pecciho, Gilberta nebo Gene Mayera. Jednu dvouhru sehrál také v Davisově poháru. Jeho dcerou je současná hráčka Eva Birnerová.

41. František Čermák

Deblový specialista, jenž na okruhu ATP vyhrál 31 turnajů. Nejúspěšnější byl v páru s Leošem Friedlem a se Slovákem Michalem Mertiňákem. S ním se v roce 2009 probojoval až do semifinále Turnaje mistrů. Na grandslamový úspěch v mužské čtyřhře však stále čeká, neboť do této chvíle se nedostal ani do čtvrtfinále. V roce 2013 byl však mimořádně úspěšný ve čtyřhře smíšené, když spolu s Lucií Hradeckou nejprve postoupil do finále Australian Open a poté dokonce zvítězil na Roland Garros! Jeho žebříčkovým maximem je čtrnáctá příčka. V roce 2005 odehrál jednu čtyřhru i v Davisově poháru, ale smolná pětisetová prohra v baráži s Německem přispěla k tomu, že náš tým poprvé v historii sestoupil ze světové skupiny. Singlu se věnoval spíše sporadicky, přesto dokázal roku 2005 po vítězství nad Němcem Kohlschreiberem a světovou šestnáctkou Štěpánkem postoupit až do čtvrtfinále turnaje v Gstaadu. V roce 2000 také vyhrál challenger v italském Bressanone. Za rozhodnutého stavu si dokonce zahrál jednu dvouhru i v Davis Cupu.

42. Leoš Friedl

Další vynikající deblový specialista, vítěz šestnácti turnajů ATP. Drtivou většinu z nich vyhrál právě s Františkem Čermákem a zajímavostí je, že všechny se hrály na antuce. Dalšími Friedlovými partnery byli například Tomáš Cibulec nebo David Škoch. Jeho bezesporu největším úspěchem je wimbledonské vítězství ve smíšené čtyřhře, jehož dosáhl v roce 2011 společně se Slovenkou Danielou Hantuchovou. Ve finále tehdy přehráli skvělý americký pár Mike Bryan/Liezel Huberová. V mužské čtyřhře se na grandslamech dostal pouze dvakrát do čtvrtfinále, přičemž jednou mu byl partnerem známý Rus Michail Južnyj. Na světovém žebříčku se mezi deblisty vypracoval až na čtrnáctou příčku a jednou také okusil atmosféru utkání Davisova poháru. V začátcích kariéry se pokoušel prosadit i ve dvouhře, ale většinou se pohyboval jen na turnajích kategorie futures. V roce 2006 však postoupil až do čtvrtfinále turnaje ATP v chilském Viňa del Mar, když mu na raketě zůstal i Argentinec Carlos Berlocq.

43. Josef Maleček

Podobně jako Koželuh, Drobný a několik dalších hráčů byl i Josef Maleček tenisovo-hokejovým obojživelníkem. K tomu se věnoval i fotbalu, atletice a pozemnímu hokeji! Nejprve však k jeho úspěchům tenisovým: mezi lety 1929 a 1936 se čtyřikrát zúčastnil pařížského Roland Garros, z čehož dvakrát postoupil do třetího kola a v roce 1933 dokonce do osmifinále. V něm až po velkém boji podlehl legendárnímu Britovi Fredu Perrymu. Vyhrál mezinárodní mistrovství Československa i Rumunska a dvakrát po sobě ovládl také turnaj v Drážďanech. Za Československo jednou nastoupil i v Davisově poháru. Jako hokejista byl však ještě úspěšnější: čtyřikrát získal zlato z mistrovství Evropy, dvakrát bronz z mistrovství světa a za reprezentaci nastřílel 114 gólů! Od roku 2003 je dokonce členem mezinárodní hokejové síně slávy. V roce 1948 odešel do Švýcarska, kde měl snahu vytvořit exilovou reprezentaci. Zemřel roku 1982 ve Spojených státech.

44. Michal Tabara

Do Michala Tabary vkládala česká tenisová veřejnost velké naděje. Nejenže byl jedním z nejlepších světových juniorů, ale v roce 1996 se dokonce zapsal do historie jako nejmladší hráč v open éře, který se probojoval do čtvrtfinále turnaje ATP (dokázal to na domácím turnaji v Praze)! Mezi dospělými ho však trochu limitoval jeho poněkud menší vzrůst, a tak většinu svého tenisového života nakonec strávil na challengerech. Na nich se ale jedenáctkrát (!) radoval z celkového vítězství. Minimálně jednu velmi vydařenou sezónu zaznamenal také na okruhu ATP. V roce 2001 v indickém Čennaí vybojoval svůj jediný velký titul, když mu na raketě zůstal dokonce i vynikající Francouz Cedric Pioline. Následně postoupil do třetího kola Australian Open a do dvou dalších turnajových semifinále, díky čemuž se na světovém žebříčku posunul až na 47. místo. Na grandslamu si ještě jednou zahrál ve třetím kole, konkrétně na US Open v roce 2004. Nejcennějším skalpem jeho kariéry je patrně vítězství nad světovou dvojkou Jevgenijem Kafelnikovem, jehož dosáhl taktéž na svém oblíbeném turnaji v Čennaí. Dva starty si připsal také v Davisově poháru.

45. Jan Vacek

Tenista, jehož forma každoročně gradovala s příchodem travnaté sezóny. Vzhledem k četnosti turnajů hraných na trávě je jistě kuriozitou, že na ní vyhrál více zápasů než na jakémkoliv jiném povrchu. V roce 2002 postoupil mezi šestnáctku nejlepších ve Wimbledonu, když cestou vyřadil i ve zdejších podmínkách tradičně skvělého Chorvata Ančiče. Rok nato v Queensu porazil dalšího vyhlášeného chorvatského "trávaře", Gorana Ivaniševiče. Dva hráče elitní světové patnáctky Grosjeana a Nováka zdolal i při svém tažení do semifinále v nizozemském Hertogenboschi. Svůj jediný titul však dobyl roku 2001 na tvrdém povrchu v brazilském Costa do Sauipe po finálové výhře nad Brazilcem Meligenim. Vzpomínat určitě bude i na zápas s Petem Samprasem, jemuž v Houstonu podlehl až 5:7 ve třetí sadě. Na žebříčku ATP mu patřila nejlépe 61. příčka. Vyhrál čtyři challengery a jednu dvouhru si zahrál také v Davisově poháru.

46. Jan Hernych

Přemýšlivý a inteligentní hráč, jenž na sebe poprvé výrazněji upozornil v sezóně 2004. Tehdy po vítězství nad Gustavem Kuertenem postoupil až do čtvrtfinále turnaje Masters v Torontu. V následujícím roce už hrál na okruhu ATP dvakrát v semifinále, konkrétně v Aucklandu a v Hertogenboschi. Na trávě v tomto holandském městě se o další rok později probojoval dokonce až do finále, v němž podlehl po obrovské bitvě Chorvatu Ančičovi. Stejný hráč se mu stal osudným i roku 2009 v semifinále v Záhřebu, kdy zápas skončil dokonce 7:9 v tiebreaku rozhodující sady. Na grandslamových turnajích uhrál Hernych nejlepší výsledek roku 2011 postupem do třetího kola v Melbourne. Alespoň do druhého kola pronikl na všech turnajích velké čtyřky. Čtyři zápasy odehrál také v Davisově poháru. Proti těžkým soupeřům se sice ani jednou neprosadil, ale s Francouzem Tsongou k tomu měl velmi blízko. Jednou ve své kariéře dokázal porazit i hráče elitní světové desítky, Nikolaje Davyděnka. Sám se na světovém žebříčku propracoval nejvýše na 59. pozici. Na svém kontě má osm singlových titulů z challengerů a také deblový triumf z turnaje ATP v Mnichově.

47. Petr Pála

Deblový specialista, který to dotáhl až na desáté místo světového žebříčku. Největších úspěchů dosáhl ve dvojici s Pavlem Víznerem, jenž se mimochodem stal i jeho švagrem. Ve veleúspěšné sezóně 2001 společně postoupili do finále French Open, čtvrtfinále Wimbledonu i do finále Turnaje mistrů. Jediný společný titul na okruhu ATP ale paradoxně dobyli až v roce 2006, kdy už spolu jinak pravidelně nehráli. Zbývajících šest prvenství Pála získal s Davidem Riklem, Michalem Mertiňákem (s oběma po dvou titulech), Jiřím Novákem a Marianem Hoodem. V singlu se prezentoval jen sporadicky a jeho největším úspěchem bylo jedno challengerové čtvrtfinále. Trenérem mu byl jeho otec a bývalý vynikající reprezentant František Pála. V současné době působí jako kapitán našeho veleúspěšného fedcupového týmu, který mezi lety 2011 a 2015 dovedl ke čtyřem triumfům.

48. Ivo Minář

Daviscupový reprezentant, jenž se velkou měrou zasloužil o postup do semifinále soutěže v sezóně 2010. Při absenci našich dvou nejlepších hráčů totiž získal dva body ve čtvrtfinále na horké půdě v Chile. Byl rovněž členem vítězného týmu z roku 2012, i když finále sledoval pouze z lavičky. Na turnajích ATP zaznamenal největší úspěch v Sydney roku 2005, když přes Davyděnka, Verdasca a Štěpánka postoupil až do finále. Krátce nato v Dubaji řádně prověřil i Rogera Federera, nad nímž vedl 1:0 na sety a nakonec prohrál až v tiebreaku rozhodující sady. V témže roce dosáhl ještě na semifinále turnaje v Amersfoortu, kde vyřadil i světovou dvanáctku Mariana Puertu. Na světovém žebříčku byl klasifikován nejvýše na 62. příčce. Na grandslamových turnajích se čtyřikrát dostal do druhého kola, ale dále už se mu projít nepodařilo. Zato vyhrál devět challengerů a jednou se mohl radovat také z turnajového titulu ve čtyřhře. Jeho kariéru na osm měsíců přerušil pozitivní dopingový nález. Minář se tehdy hájil tím, že užil přípravek na hubnutí, který obsahoval zakázanou látku.

49. Martin Střelba

Solidní antukář, který se propracoval až na 53. místo světového žebříčku. Životní turnaj odehrál roku 1989 v Mnichově, kde porazil tři hráče první světové dvacítky (Svenssona, Emilia Sancheze a Edberga) a postoupil až do finále. Rok poté dokonce na stejném turnaji vítězství nad Stefanem Edbergem, tehdejší světovou dvojkou, zopakoval. V roce 1988 postoupil do semifinále turnaje v Praze, kde vyřadil pro změnu tři vynikající československé hráče - Vajdu, Šmída a Šrejbera. Kuriozitou je, že se jako jeden z mála tenistů může pyšnit aktivním skóre s hráči elitní světové desítky: vyhrál proti nim totiž třikrát (kromě dvou vítězství nad Edbergem porazil ještě Jakoba Hlaska) a prohrál pouze dvakrát. Na grandslamových turnajích ovšem zaznamenal pouze jediný vítězný zápas.

50. Vojtěch Vodička

Další z hráčů, kteří se ve třicátých a čtyřicátých letech zasazovali o dobré jméno československého tenisu. Vyhrál turnaje v Krakově, Mannheimu, Cannes či mezinárodní mistrovství Jugoslávie v Bělehradě. Zahrál si také ve finále středoevropského šampionátu i ve finále mezinárodního mistrovství Československa. Porazil Harryho Hopmana, Jacquese Brugnona či Franja Kukuljeviče. Grandslamových turnajů se zúčastňoval až v pokročilejším věku po přestávce způsobené druhou světovou válkou. Přesto dokázal jako čtyřicetiletý hráč roku 1948 postoupit až do osmifinále Roland Garros! V roce 1946 se představil také v Davisově poháru, ale obě dvouhry proti silným Jugoslávcům prohrál.

Na koho se nedostalo:

Zdeněk Žemla

Bronzový medailista z mimořádných olympijských her v Aténách 1906 jak ve dvouhře, tak ve čtyřhře (s bratrem Ladislavem). Semifinalista mezinárodního mistrovství Rakouska, čtvrtfinalista evropského šampionátu.

Jaroslav Just

S Ladislavem Žemlou byl čtvrtý na olympijských hrách ve Stockholmu (1912) ve čtyřhře. Finalista mezinárodního mistrovství Rakouska (1910).

Friedrich von Rohrer

Osmnáctinásobný daviscupový reprezentant. Roku 1924 byl členem týmu, který postoupil do finále evropského pásma. Osmifinalista Roland Garros 1933.

Pavel Macenauer

Na Roland Garros 1926 se probojoval do třetího kola. Roku 1924 v Davisově poháru podlehl Henrimu Cochetovi až v pěti setech. Sehrál 20 zápasů v Davis Cupu.

Josef Síba

Dvakrát byl ve třetím kole Wimbledonu (1934 a 1939). Dvakrát byl také ve třetím kole mezinárodního mistrovství Německa v Hamburku, přičemž v roce 1932 vedl 2:1 na sety nad Gottfriedem von Crammem. Na mezinárodním mistrovství Československa byl dvakrát v semifinále.

Ferenc Maršálek

Ve třicátých letech třikrát pomohl k postupu našeho týmu do finále evropského pásma Davisova poháru. Má bilanci 11:3, z toho 10:3 v deblu (až na jeden zápas vše odehrál vedle R. Menzela). Vítěz turnaje ve Varšavě.

Milan Matouš

Vítěz turnaje v Cannes (1950). Hrál třetí kolo ve Wimbledonu (1951).

Vladimír Zábrodský

Výborný tenista a ještě lepší hokejista. Čtyřikrát byl v semifinále mezinárodního mistrovství Československa (1948, 1950, 1955, 1957), deset zápasů odehrál v Davis Cupu.

Ján Krajčík

Dvojnásobný finalista mistrovství republiky (1956-57), finalista mezinárodního mistrovství Maďarska, čtyřnásobný daviscupový reprezentant.

Štěpán Koudelka

V letech 1969 a 1970 postoupil do třetího kola Roland Garros. Vyhrál menší turnaj ve Vigu. Porazil Okkera a Gisberta. Pět zápasů odehrál v Davis Cupu.

Pavel Korda

Strýc Petra Kordy, desetinásobný daviscupový reprezentant. Vítěz mezinárodního mistrovství Rakouska v Linci (1959). Porazil Pattyho, Kuhnkeho a Piliče, v exhibicích také Lavera a Frasera.

Pavel Huťka

V roce 1976 měl ve druhém kole French Open mečbol na pozdějšího vítěze Adriana Panattu. O rok později postoupil ještě o kolo dále. Porazil Gerulaitise, Teachera či Krieka. Na světovém žebříčku figuroval na 81. pozici.

Jan Písecký

Semifinalista turnaje v Praze (1973). Porazil Roscoe Tannera, Rogera Taylora nebo Gene Mayera. Roku 1975 byl třikrát ve čtvrtfinále turnajů ATP ve Spojených státech.

Jiří Granát

Semifinalista turnaje ATP v Helsinkách (1977), na dalších sedmi turnajích byl ve čtvrtfinále. Hrál třetí kolo French Open 1979 a byl 82. na světovém žebříčku. Porazil Smithe, Kodeše, Panattu a Piliče. Má také jeden titul z deblu.

Jaroslav Navrátil

Současný daviscupový kapitán. Vítěz dvou turnajů ATP v deblu. V singlu semifinalista z Prahy 1987, na dalších turnajích ATP byl šestkrát ve čtvrtfinále. Porazil Mečíře a Kricksteina. Nadělil "kanára" Agassimu, i když mu nakonec podlehl. Na světovém žebříčku nejlépe 64.

Josef Čihák

Dvojnásobný semifinalista turnajů ATP (Palermo 1987, Atény 1989), 72. tenista světa. Má jeden deblový titul.

Branislav Stankovič

86. hráč světa. Má jeden titul ATP ve čtyřhře. Vítěz challengeru v Istanbulu (1987).

Vojtěch Flégl

Náš první "deblový specialista". Mezi lety 1990 a 1994 vyhrál pět turnajů a čtyřikrát prohrál až ve finále. Na deblovém žebříčku nejvýše 58.

Radomír Vašek

Finalista turnaje ATP v Jakartě (1995), vítěz čtyř challengerů a 91. hráč světa. V roce 1994 si zahrál ve třetím kole French Open.

David Škoch

Vítěz wimbledonské juniorky (1992). Vítěz pěti turnajů ATP ve čtyřhře (2004-2008). V deblu byl třikrát v osmifinále Wimbledonu. Na světovém žebříčku nejvýše 30. Ve dvouhře vyhrál bratislavský challenger.

Jiří Vaněk

74. hráč světa, vítěz 11 challengerů a čtrnáctinásobný čtvrtfinalista turnajů ATP. Jen jednou ale postoupil do semifinále (Bastad 2005). Má skalp světové jedničky, ale díky skreči Andre Agassiho po vyhraném prvním setu.

Petr Luxa

Vítěz tří turnajů ATP v deblu (2001-2003), 46. na světovém žebříčku. Osmifinalista Australian i US Open. V singlu vítěz dvou challengerů.

Tomáš Cibulec

21. deblista světa, vítěz tří turnajů ATP (2000-2003). Semifinalista French Open 2002 (s Paesem) a čtvrtfinalista 2001 (s Friedlem).

Tomáš Zíb

Daviscupový reprezentant, dvojnásobný semifinalista turnajů ATP (Čennaí a Casablanca 2005). 51. hráč světa, porazil např. Tima Henmana.

Robin Vik

57. hráč světového žebříčku a semifinalista turnaje v Petrohradě (2005), kde porazil mj. Michaila Južného. Vítěz šesti challengerů.

Jaroslav Levinský

Deblový specialista, vítěz pěti turnajů ATP. Finalista Australian Open ve smíšené čtyřhře (2010), 24. hráč deblového žebříčku. Na všech grandslamech byl v osmifinále mužské čtyřhry.

Dušan Lojda

Vítěz juniorky na US Open (2006).

Jan Hájek

Semifinalista turnaje ATP v Bastadu (2012), 73. hráč světa. Hrál ve 3. kole French Open (2007) a je podepsaný pod velkými týmovými úspěchy našeho mužstva - vítěz (2013) a finalista (2009) Davis Cupu, finalista na Světovém poháru družstev (2007).

Češi v Mezinárodní tenisové síni slávy:

Karel Koželuh

Jaroslav Drobný

Jan Kodeš

Ivan Lendl